Výrok prezidenta Zemana o samopalu kalašnikov, který byl pokusem o vtip, se stal předmětem velkých vnitropolitických vášní. Skoro každý ústavní činitel pocítil potřebu se k němu vyjádřit. Inu, to je mnohem jednodušší než odborně zhodnotit rozpočet, důchodovou reformu nebo investice do vědy a vzdělávání.
Slovu kalašnikov rozumí každý. Jenže ne každý má smysl pro humor a už vůbec ne každý má smysl pro podobně hrubozrnný humor, jaký občas předvádí náš prezident. Málokdo si v té vřavě povšiml, že ten, kdo z ní může mít radost největší, je sám prezident.
Podařil se mu jeho obvyklý tanec: vypustil do oběhu téma, připoutal k sobě pozornost, přiměl média, aby se samou pílí mohla přetrhnout, a přitom mu to všechno ještě hrálo do karet u jeho voličů. Inu, Miloš Zeman není druholigový šachista.
Co je v této souvislosti pozoruhodnější, je, jak někteří Zemanovi kritikové vnášejí do debaty kvalitativně vyšší diskurs. Například bývalý poradce prezidenta Havla Jiří Pehe. Tvrdí, že zdaleka nejde jen o to, že Zeman řekl něco o kalašnikovu, ale že „zejména v zahraniční politice si prezident Zeman dělá de facto co chce, často v přímém rozporu s linií vlády“.
A obecně kritizuje prezidenta za jeho politické názory, že je nekoriguje s názorem právě existující vládní politiky. Je tu zapotřebí připomenout dvě věci. Jednak tu, že Miloš Zeman má neobvykle silný mandát díky tomu, že byl zvolen přímo. Ale i kdyby byl zvolen jako jeho předchůdci, tak by byl zvolen parlamentem, nikoli vládou.
Není tedy odpovědný vládě a nemusí tedy konzultovat své názory na to či ono s vládou. Měl by ctít základní parametry, jako například že jsme členy nějakých mezinárodních společenství, ale vedle toho jistě má nárok na svébytné názory.
Ústava je v tomto bodě jasná: „Z výkonu své funkce prezident není odpovědný s výjimkou velezrady a hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.“ Přičemž „velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“
Nevím, jak skutečnost, že prezident má na leccos jiný názor než vláda, ohrožuje naši svrchovanost a demokratický řád. Jiná věc by nastala v okamžiku, kdy by prezident v rozporu s Ústavou bez kontrasignace vlády např. sjednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy; to ale, pokud vím, Miloš Zeman nečiní.
Měli bychom v této věci zapojit i trochu té historické paměti. I prezident Klaus měl často jiné názory na mnoho věcí, nejen zahraniční, ale zejména na ekonomickou politiku, než předsedové vlády. Premiér Paroubek dokonce svého času chtěl, aby hlava státu žádala vládu o dovolení jet tam či onam a říkat tam to či ono. Premiér se tím tehdy vystavil všeobecnému posměchu jako člověk, který neumí číst, nebo aspoň nepochopil Ústavu.
Vzpomínat však můžeme i na časy starší, na éru prezidenta Havla, jemuž právě Jiří Pehe dělal poradce. Havel byl prezidentem za vlády premiéra Václava Klause a později Miloše Zemana. Ani s jedním, ani s druhým neměl prezident Havel stejný názor téměř na nic na světě. A nikterak se tím netajil, neomezoval se ve svých výrocích, doma či v cizině.
A nevzpomínám si, že by pan Pehe tehdy protestoval, že prezident Havel nekonzultuje s vládou Václava Klause nebo Miloše Zemana svá politická prohlášení, názory, postoje, stanoviska nebo své výjezdy. Nevzpomínám si, že by pan Pehe tehdy apeloval na loajalitu prezidenta Havla vůči vládě. Čím to asi bude?
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus