Resignace městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové a dvou z jejích tří náměstkyň, následovaná resignací dvou vedoucích oddělení úřadu, má poměrně silný mediální ohlas. Svérázná dáma vysvětlila své rozhodnutí svrchovaně ušlechtilými důvody: vykonává funkci již devět let a považuje za správné odchodem umožnit personální obměnu, která má předejít stagnaci úřadu. Novináři ale jejímu vysvětlení vesměs nevěří. Hledají jiná vysvětlení (pro ni až hrozivě nepříznivá) a její odchod zjevně vítají. S jediným projevem nevole nad jejím odchodem vystoupil na lobbistickém serveru Česká justice kamarád Petr Dimun, kterého s odcházející šéfkou pražských žalobců spojuje nechuť k zamýšlené reformě státního zastupitelství. Oba shodně brojí proti návrhu nového zákona o státním zastupitelství, jenž přinese vedle zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení „protikorupčního speciálu“ také generální obměnu personálního obsazení funkcí vedoucích státních zástupců (což je jedna z nepřiznaných příčin odporu proti přijetí zákona).
Na věci je zajímavé, že novináři uváděné hříchy Jany Hercegové nemají povahu objevení Ameriky. O některých se mluví již několik let, pouze jich časem přibylo Spekuluje se o tom, že resignovala na nátlak „shora“, konkrétně padlo jméno Pavla Zemana. Ani to by nebylo úplným překvapením, protože pan nejvyšší státní zástupce v poměrně nedávné minulosti projevil schopnost chovat se až brutálně při tlaku na resignaci bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové. Jistě by uměl Janě Herecegové s dostatečným důrazem vysvětlit, že svoboda je správně pochopená nutnost, jen kdyby chtěl. Dokonce by nešlo o první zásah, jenž by mohl být pro Janu Hercegovou signálem k moudrému vyklizení pozic: již Stanislav Mečl po převzetí funkce vrchního státního zástupce v Praze poslal na Městské státní zastupitelství v Praze hloubkovou kontrolu, kterou se Jana Hercegová cítila natolik ohrožena, že šla hledat ochranu do Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Své postavení tehdy hájila s tvrdostí, která se současnou pokorou nejde dohromady, a také je uhájila. Mečlova akce nakonec vyšuměla do ztracena. Jana Hercegová projevy jeho podezíravosti ustála, on sám byl krátce po návratu na Nejvyšší státní zastupitelství bez udání důvodů odvolán Pavlem Zemanem z funkce náměstka a přešel do advokacie.
V souvislosti s podivným vyšetřováním podezření na korupci a tunelování při realizaci projektů Opencard a tunelu Blanka vyslovila v r. 2014 pochybnosti o přiměřenosti jejího postupu bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Pavel Zeman ji při veřejném jednání velmi drsně odbyl výzvou, aby tedy podala kárnou žalobu, má-li pro ni důkazy. On sám podle jeho prohlášení žádné informace tohoto druhu tehdy neměl.
O většině současných výhrad, jež novináři zmiňují, se mluvilo již před lety . Nabízí se otázka, co tedy způsobilo náhlé prozření Pavla Zemana (je-li pravdivá novinářská informace o jeho tlaku na Janu Hercegovou), který zřejmě v hodnocení úrovně práce Jany Hercegové najednou otočil o 180°.
Jana Hercegová má samozřejmě pravdu, že příliš dlouhé setrvání vedoucího pracovníka v čele organizace nutně vede k její stagnaci a sebeuspokojivému návyku na vlastní nedostatky. Vedoucích státních zástupců, kteří by při troše sebekritičnosti neměli čekat až na nátlak shora a měli by uvažovat stejně jako ona, je v soustavě více a někteří se drží na svých místech ještě déle. Ale neuvažují tímto způsobem a pouze tiše doufají, že kostlivci z jejich skříní nevypadnou před jejich odchodem do důchodu. A škodí a škodí...
Případ Jany Hercegové tak má obecný přesah do obrazu státního zastupitelství jako soustavy. Neexistuje zde funkční systém pravidelné obměny vedoucích kádrů. Odvolávání těch, kteří již svému útvaru nic nového nepřinesou či mu dokonce škodí, je nesmírně obtížné. Jedinou schůdnou cestou je kárné řízení, ale ani to nefunguje. Kárnými žalobci jsou vedoucí státní zástupci, kteří mají ruce svázány kolegiálními vztahy, takže žaloby podávají velmi zřídka. A když už podají kárnou žalobu, s největší pravděpodobností s ní neuspějí u milosrdného kárného soudu. Takže raději nežalují, aby se neztrapnili, a ukazují na ministra, že jako nejvyšší kárný žalobce by měl svou horlivostí napravit důsledky jejich nedostatečnosti. Ovšem ministři spravedlnosti od neblahých zkušeností Jiřího Pospíšila se správními soudy funkci kárných žalobců hrubě zanedbávají. Pokud se nevymlouvají na obavy, že by se na ně snesla sprška projevů nespokojenosti s jejich údajným zásahem do nezávislosti státních zástupců, odmítají obrátit se na kárný soud z obav, že by neúspěchem kárné žaloby utrpěla jejich prestiž. Vzniká začarovaný kruh, který vede k tomu, že skutečně velké nepřístojnosti státních zástupců se většinou nedají řešit jinak než přinucením k resignaci. Škody, jež vznikají v důsledku opožděné výměny vedoucích státních zástupců, jsou značné, ale daňovým poplatníkům nezbývá než je zaplatit.
Ve vztahu k stížnostem přicházejícím zvenčí se kární žalobci okamžitě mění v „obránce hradu“: „civilistům“ se skrytě nepřiznává právo, aby se bránili proti libovůli.
Zhoubnost popsaného stavu prohlubuje přesvědčení velké části státních zástupců o jejich neomylnosti a právu na beztrestnost omylu, popřípadě i svévole či jiného profesního selhání.
Jistý pokrok by přineslo přijetí návrhu nového zákona o státním zastupitelství v jeho současné podobě, který zajišťuje pravidelnou obměnu na místech vedoucích státních zástupců spojenou s výběrovým řízením a zavádí pravidelné hodnocení pracovních výsledků. Systém kárného řízení a odvolávání vedoucích státních zástupců přejímá ze současného zákona, čili zachovává jeho „neškodnost“.
Zásadnější změny v chování státního zastupitelství by přineslo převzetí celého systému personálního řízení z alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, zveřejněného na internetových stránkách spolku Šalamoun . Ani to by ale dle mého názoru nestačilo: pokrok v dodržování pravidel etiky činnosti státního zástupce, služební kázně a zákonnosti jednání by přineslo až svěření dohledu nad státním zastupitelstvím speciální mimoresortní službě, obdobné Generální inspekci bezpečnostních sborů, a navazujícímu úřadu veřejného žalobce.