Dykova vlasteneckého verše zneužil v padesátých letech komunistický spisovatel Zdeněk Pluhař k sepsání stejnojmenného románu varujícího před emigrací na Západ, kde uprchlíky čeká rychlé vystřízlivění z kapitalistického „pozlátka“. Podobně dnes zdvihají varovně prst všichni stoupenci evropské integrace, přijde-li řeč na případné opuštění EU ze strany některého členského státu – důsledkem by prý bylo omezení, ne-li přímo znemožnění svobodného cestování po kontinentě, obchodní blokáda či alespoň sankce ze strany Bruselu, ztráta bezpečnostních garancí, zchudnutí, růst nezaměstnanosti a tak dále. Dlouhý seznam údajných katastrof, které nevyhnutelně postihnou každého opovážlivce, který by chtěl opustit vyhřátou náruč matičky Europy a vrhnout se sám do víru evropské a světové politiky a ekonomiky...
Při bližším pohledu z tohoto hororového scénáře nezůstane nic nebo skoro nic, jak ukázal Petr Mach v knize „Jak vystoupit z EU“, vydané v roce 2010. Jestliže by Češi např. v referendu rozhodli o vystoupení, zahájí vláda na základě Lisabonské smlouvy jednání s Bruselem o jeho podmínkách, přičemž si Česká republika uchová volný obchod se státy EU díky smlouvě o Evropském hospodářském prostoru a bezpečnost země bude nadále zaručena v rámci NATO. Úvahy o sankcích či „pomstě“ ze strany EU jsou pouhými spekulacemi. Nic spekulativního v sobě naopak neobsahuje výčet skutečných katastrof vyvolaných neomarxisticky řízenou utopií evropské jednoty. První bylo ideologicky podmíněné rozhodnutí zavést euro, končící bankrotem Řecka a hospodářským marasmem zbytku jižní Evropy, zatím poslední invaze migrantů jako důsledek blouznivé politiky likvidace hranic v rámci Schengenu. Muslimský příval do Evropy vyvolal politickou krizi, z níž pro občany České republiky vyplývají dva základní poznatky: 1) Prosazením povinných kvót pro přijímání uprchlíků jednotlivými členskými zeměmi západoevropské elity prokázaly, že jsou odhodlány svým středo- a východoevropským koloniím vnutit COKOLI; 2) Současná česká vláda akceptací těchto kvót dala najevo, že český národní zájem VŽDY podřídí potřebám euroelit.
Sobotkův kabinet spoléhá nepochybně na to, že mechanismus přerozdělování migrantů se zadrhne (dosavadní zkušenosti mu zdánlivě dávají za pravdu), a tak budeme nuceni přijmout jen mizivé počty muslimů. Jenže proud migrantů se do Evropy valí dál (nově se přidávají spousty Alžířanů a Marokánců), tlak na přerozdělování poroste a rozhodnutí o dalších a vyšších kvótách je jen otázkou času. Zdržovací strategie české vlády je tudíž dříve či později odsouzena k nezdaru. Kromě toho je nutno vzít v úvahu „podnikatelské“ pojetí politiky, na které nedávno upozornil docent Robejšek. Podle něj čeští ministři pod hrozbou finančního postihu z Bruselu kvůli případným obstrukcím v migrační otázce upřednostní svůj krátkodobý zájem (zachovat rozpočty svých resortů, a uspořit si tak problémy s hledáním úspor a následnými protesty zájmových skupin) před dlouhodobým zájmem většiny voličů, jímž je uchování národnostně a kulturně co možná homogenního charakteru české společnosti.
Naděje, že by čeští občané dostali možnost v referendu odmítnout migrační politiku EU, je mizivá. Novela ústavního zákona o referendu, kterou ministr Dienstbier rozeslal loni v září k meziresortnímu připomínkovému řízení a která měla podle původního vládního plánu začít platit 1.1. 2016, patrně kdesi „zamrzla“, do parlamentu nedoputovala a zřejmě ani nedoputuje. Nelze očekávat, že by si české liberální elity hodlaly zkomplikovat vládnutí a vztah ke svým bruselským nadřízeným jednoznačným odmítnutím řízené islámské imigrace, které by z lidového hlasování mimo jakoukoli pochybnost vzešlo, zvláště poté, co se v této záležitosti hodlal angažovat bývalý prezident Václav Klaus. Tím více stoupá význam příštích parlamentních voleb, které se budou konat v červnu 2017. Měly by se stát referendem sui generis nejen o migraci, ale především o českém vztahu k Evropské unii. Nebo existuje způsob, jak nynější vládnoucí liberální elity přimět ke změně jejich chování?
Petr Robejšek na tomto portále uvedl, že „reprezentativní demokracie si zaslouží svůj název a opravdu funguje pouze tehdy, když občané v klíčových otázkách dávají své vládě jasně, trvale a důrazně najevo, co si přejí“, např. psaním dopisů, návštěvami poslanců a demonstracemi. V podobném duchu si představuje dosahování společenských změn vůči politickým stranám zásadně skeptický ekonom Pavel Kohout v knížce „Úsvit“. Politický aktivismus tohoto typu se vskutku v moderních dějinách Evropy uplatnil, a to ponejvíce ve Spolkové republice Německo, např. při protestech proti rozmístění amerických raket středního doletu v západní Evropě počátkem 80. let nebo proti atomové energii. I na Západě je to však jev spíše výjimečný a do českého prostředí jej vzhledem k odlišné mentalitě nelze přenést. U nás platí, že „trvale a důrazně“ dávají a budou dávat politikům najevo svá přání pouze lobbisté, kteří jsou za to dobře placeni příslušnými nátlakovými skupinami. Běžný volič se „trvale a důrazně“ stará a bude starat jen o své osobní, rodinné a profesní záležitosti. Zcela mimořádná účast na demonstracích a pravidelná účast na parlamentních a obecních volbách je maximum, co lze od většiny občanů očekávat. Pouze prostřednictvím voleb je proto možné dosáhnout toho, aby česká politika opět převzala plnou odpovědnost nad osudy této země.
Myšlenka jednotné Evropy ztrácí u nás v poslední době - tak jako v celé Evropě - půdu pod nohama. V referendu o přistoupení ČR k Evropské unii, konaném v červnu 2003, se pro vstup vyslovilo 77 % voličů při volební účasti 55 %, což znamená, že o našem členství v Unii rozhodlo 41 % oprávněných voličů. Podle průzkumu agentury STEM z konce října loňského roku by se dnes skoro dvě třetiny Čechů vyslovily proti vstupu do EU. Toto číslo je samozřejmě významně ovlivněno migrační krizí, nicméně pokles podpory EU je nejpozději od finanční krize 2008-2009 kontinuální a již v letech 2013-2014 zaujímala zhruba polovina obyvatel stabilně protiunijní postoje. Ještě vyšší je odpor k přijetí eura – v květnu 2015 jej odmítalo 69 % dotázaných. Voličský potenciál pro euroskeptické a národně orientované politické strany je tedy značný. Podaří se jej využít? Najde se politické uskupení, které dokáže přesvědčit významný kontingent českých voličů, že Evropská unie poškozuje a ohrožuje české národní zájmy? Že odstranění rozbujelých evropských sociálních norem z českého právního systému podpoří konkurenceschopnost průmyslu a sníží nezaměstnanost? Že ukončení bruselských dotací přinese omezení byrokracie a korupce? Že setrvávání v Unii znamená pokračující import nejen legislativních absurdit z dílny zdegenerovaného západního liberalismu, ale nejnověji také import muslimů? Že eventuální zánik EU neznamená konec evropské spolupráce?
Současná podpora uskupení, která chtějí odejít z EU (Svobodní) nebo prosadit referendum o vystoupení (Úsvit – Národní koalice, Okamurova SPD), je tristní. Podle prosincových výsledků STEM i IVVM se pohybuje mezi 1 a 3 %, přičemž pod hranicí 1 % se nachází několik dalších stran s konzervativním a národním zaměřením. Je pravděpodobné, že některé ze tří uvedených formací se podaří ve volbách překonat 5% hranici pro vstup do parlamentu, ale má-li být názor lidí odmítajících migrační politiku Evropské unie brán vážně, potřeboval by jejich parlamentní zástupce získat alespoň 10 % hlasů. To se však za dané situace jeví jako nepravděpodobné.
Pro odchod z Evropské unie se rovněž vyslovil kolektiv autorů sdružených v Institutu Václava Klause. V publikaci Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí (Fragment 2013) předložil komplexní kritickou analýzu současného stavu českého státu a společnosti, jež má – jak stojí v úvodu – fakticky charakter „volebního manifestu“. Navzdory tomu, že většina autorů jsou vzděláním ekonomové, dostalo se v textu patřičné pozornosti také zásadním krizovým sociálním jevům vyvolaným radikálními levicovými ideologiemi, jako je rozpad tradičních hodnot západní civilizace, rozklad rodiny a demografický úpadek. Při hledání východiska z hluboké společenské krize dospěl Václav Klaus se svými spolupracovníky k závěru, že potřebné změny nejsou slučitelné s naším členstvím v EU. Otázka nyní je, zda se tato fundovaná analýza „naší nynější krize“ (řečeno s Masarykem, podle jeho spisu z r. 1894) stane něčím programovým východiskem pro příští volby, anebo zůstane ležet ladem. Bývalý prezident zatím stále opakuje, že do politiky se vracet nehodlá, ale také že nemá koho volit...
Odpůrcům EU bude v příštím roce povšechně nahrávat prohlubující se krize evropské integrace. Vedle pokračující migrační invaze bude hlavním nebezpečím pro Brusel britské referendum, přičemž pozice stoupenců Brexitu byla nejnověji posílena rozhodnutím premiéra Camerona, který přiznal ministrům své vlády právo zapojit se do kampaně za odchod Británie z EU. Pokud jde o Českou republiku, v případě, že nedojde k výraznému zesílení imigračního tlaku vůči našemu státu, nemusí se vládní garnitura obávat větších problémů, protože ostatní krizové jevy unijní politiky a ekonomiky zůstanou z hlediska českých voličů jen neurčitou hrozbou na vzdáleném horizontu. Největším handicapem „antievropské“ politiky u nás je však absence výrazných osobností. Pokud se na tom nic nezmění, zůstane výše zmíněný euroskeptický voličský potenciál nevyužit a budou nás čekat další čtyři roky vlády podléhající mocenskému diktátu Bruselu a Berlína. V migrační otázce může právě v této době odstartovat proces fatálních změn, které nás navedou na kluzký svah, na němž se dnes se svými početnými muslimskými menšinami a pochybenou multikulturně-integrační strategií nacházejí mnohé západoevropské země.