Nebude dnes už mezi námi tak málo těch, pro něž je naše loajalita vůči tzv. euroatlantickým strukturám vážným zklamáním. Hlavními podněty jsou bez nadsázky katastrofické, v lepším případě kontroverzní „společné operace“ jako Irák, arabská jara a imigrace, evropská unifikace, Řecko a Ukrajina, jejichž sled a výsledky nelze svádět na náhody, nezdary a na nutnost jejich realizace. Nejde ani tak o možný smysl našeho členství v čemsi jako EU a NATO, ani o elementárně kladný vztah k USA, jako spíše o zřejmě nenapravitelný politický kurz hráčů pro tyto aliance rozhodujících. Jsou úvahy tohoto typu předčasným nevděkem, hazardem s bezpečím a malomyslností? A umíme si vůbec euroatlantický distanc představit?
Koho chleba
Mírou silných výroků na adresu dnešního Západu, u nás dnes tak častých a odvážných, je nicméně schopnost vyvodit z nich případné důsledky. Dejme tomu, že u nás opravdu časem zvítězí koalice s národně-konzervativním programem požadujícím odchod z EU a s pevným odhodláním neměřit Západu o mnoho lépe než Rusku nebo Číně. Co se stane? O něco předvídatelnější je reakce EU: ČR na 100 % získá v takovém případě v unijním Bruselu ostrakizující cejch. V jeho důsledku se bude šířit a bude šířen pocit námi způsobeného „opuštění mocnostmi“, „konce Evropy“ a na obzoru bude „spolknutí Ruskem“. Zhruba tento mantrický efekt je dosud zárukou minimálních vyhlídek jakékoliv strany s programem důslednějšího euroatlantického distance.
Reakce USA je přitom otázkou, a to i v případě, že příští volby vyhraje demokratický kandidát. Lze se nicméně domnívat, že prosté vystoupení z EU nenásledované objektivně autoritativní formou vlády s proruským, případně USA jinak ohrožujícím kurzem, by Washington nepovažoval za důvod pro přehodnocení svých bezpečnostních záruk skrze NATO. A to zvláště u zemí představujících pro něj strategicky významného partnera, jakým jsou například Polsko a zřejmě i pobaltské země. Jinou otázkou je, jak dlouho ještě tento tradiční americký postoj můžeme očekávat vzhledem k slábnoucí roli USA ve světě a s určitým otazníkem je rovněž chuť semknutého unifikačního západoevropského jádra uvažujícího silně ideologicky nasazovat síly na případnou obranu „neevropské země“ v revoltě.
S kým tedy?
Vnitřní politika přinejmenším někdejších zemí východního bloku, tedy zemí cítících největší ohrožení Ruskem (a zároveň zemí - snad s výjimkou Polska - neochotných vynakládat na svou bezpečnost přiměřené výdaje), byla až dosud i přes kulturní blízkost a většinou reálně dobré vzájemné vztahy se Západem do značné míry velmi ochotným rukojmím vůle mocnějších strategických spojenců uvnitř EU a NATO. Jedna věc je povolební snímání vlajek EU v Polsku, druhá případné polské rozhodnutí z unie vystoupit, k němuž v zemi na kordy s Ruskem, i kdyby se na něm Poláci náhodou většinově shodli, nedojde jen tak, bez nalezení nosné politické a bezpečnostní kompenzace. Dvojnásob to platí o pobaltských zemích.
Můžeme hovořit o eliminaci vlivu tzv. sluníčkových elit, o skoncování s evropskou unifikací, o pokusu obnovit branné instinkty národa, o nové vojenské strategii, o skoncování s dotačním hospodářstvím, o zásadní reformě školské i sociální politiky spojené s důrazem na demografii, o konci masívní implementace nadnárodních právních norem a o mnoha dalších věcech, které se dnes v porovnání s linií všech dosavadních vlád jeví oprávněně jako revoluční vlna. Ale dokud nebude takováto politická nabídka stát v jasném mezinárodně-politickém ukotvení Česka, neboť ideologicky přinejmenším s členstvím v současné EU (a není zcela vyloučeno, že i v NATO) koliduje, lidé ji budou ve volbách vcelku logicky odmítat. Budou se ptát: s kým tedy?
Co je zrada
Z tohoto důvodu také není možno na tento problém hledět jen jako na lehké administrativní pootočení kormidla. Ve skutečnosti, a právě to lidé mezi řádky správně vnímají, jde o závažnou bilanci, která nás vybízí k odlišení spontánní a účelové dimenze našeho někdejšího devótního vrhnutí se do všech myslitelných euroatlantických struktur. Pokud jde o NATO, šlo hlavně o to, rychle se uklidit před Ruskem, nebo o uvážené odhodlání bránit úplně všechny spojence a jejich hodnoty vždy, všude a za všech okolností? Pokud jde o EU, šlo hlavně o vizi národní prosperity, nebo o filozofickou identifikaci s tzv. evropskou myšlenkou a o cíl skoncovat s českou státností jako s něčím nepotřebným a přežitým a mít podíl v nové, ideologií humanismu ovládané supermocnosti?
Vymezení motivace jakožto účelové, která, ruku na srdce, je o něco pravdivější, se nevylučuje s upřímnou a hlubokou láskou k západní křesťanské civilizaci. Ta je však tvůrcem naší kulturní identity, ne – v přeci jen ožehavějším případě NATO - podnětem k široké, až transkontinentální, potenciálně zničující politické loajalitě na věčné časy bez přihlédnutí k okolnostem. Přiznat si to není žádnou ostudou ani zrádností. Mezi konkrétními aliancemi proti konkrétním nepřátelům, které existovaly v Evropě kdysi, a obřím globálně působícím mocenským spolkem ve zbrani s naprosto nevyváženými podíly na případné akci a místy donebevolající kulturní a zájmovou diverzitou členů, jakým je dnešní NATO, je propastný rozdíl.
Nesnadná volba
Tradiční verze programů většiny našich hlavních politických stran jsou nadále využitelné již jen v kontextu hluboké, v některých případech tmářské a strašící zahraničně-politické loajality určující hlavní civilizační programové prvky pro domácí politiku. Reálně jsou tyto programy jakožto nereformovatelně zadlužující a potenciálně hyperinflační v podstatě pasé i ekonomicky. Bude se stále více ukazovat, zčásti také díky načatému osobitému vývoji ve většině zemí V4, že tyto „státotvorné“ strany jsou špuntem na možnosti spontánního společenského rozvoje svých zemí, který by odpovídal jejich tradicím a zakotvení mezi Východem a Západem a vymanil se z uměle humanistického tempa diktovaného a finančně „garantovaného“ Západem, Mezinárodním měnovým fondem apod.
Tento vývoj – zůstaňme u nás se přímo týkajícího paušálního pohledu na středo a východoevropské země - směřuje k velmi nesnadné volbě, z níž raději z dobrých důvodů vynechme pohádku o vnitřní reformě EU, změně zakládajících smluv, například pod britským tlakem, tlakem „konzervativců“ v europarlamentu apod. Tou volbou je na jedné straně pokračující evidentní úpadek státnosti i civilizace, na straně druhé spíše nekoordinovatelná revolta a osamostatnění či předefinování vztahu se Západem, které však zvláště v případě Polska a pobaltských zemí vzhledem k historii může mít za následek ochromující pocit ztráty bezpečnostních záruk.
NATO, Amerika atd.
Východiskem vnitropolitického posunu pro celý region tvořený zánovními zeměmi EU a NATO je – budou-li si to voliči přát - proto na prvním místě zajištění kontinuální bezpečnostní záruky pro země, které se rozhodnou pro kultivovanou revoltu proti EU a slepému následování pro nás irelevantních amerických zájmů v celém světě. Budeme-li realisty, varianta aliance středoevropské, která by zřejmě hledala oporu v Polsku, prozatím reálná příliš není, což ovšem nemusí platit věčně, a proto by tato „historická varianta“, která se třeba jednoho dne stane nutností, neměla být zesměšňována jako anachronismus. Opravdu determinující je pak nemožnost strategického partnerství s Ruskem, které se ale nemusí vylučovat s fér jednáním s touto mocností.
Tím, kdo je teď a tady stále k dispozici, aspoň doufejme, jsou USA a teoreticky také NATO, které však, jak již bylo výše uvedeno, trpí rozklížeností z principu. Ukáže-li se navíc, že vazba mezi jednotnou EU a soudržností NATO je větší, než by se zdálo na první pohled, hledejme potenciálně od začátku konečné východisko v regionální dohodě s USA, v podstatě mimo NATO. Nic kromě zcela ideologického přístupu ve prospěch celistvosti EU by jí nemělo stát v cestě. Pokud by ani to nebylo možné, aniž bychom směli nebýt součástí amerických „osvobozovacích“ válek a kampaní, protiruské kampaně, politicky korektních a lidskoprávních hloupostí, budeme zřejmě na mezi možností, ale určitě dál než nyní. Přemýšlet o „úplné svobodě“ budiž předmětem jiných úvah.