Neetické praktiky obchodníků s užitkovými výrobky jsou pronásledovány na každém kroku. Ovšem obdobný postup všemi mastmi mazaných politiků prochází hladce. Kšeftuje se zejména se strachem.
A sotva koho překvapí, že nejobratnější v tom jsou staří mazáci, kteří už nejednou předvedli schopnost vstát jak Fénix z popela a ve vzájemné symbióze zastiňovat všechny ty, co jsou noví, nezkušení, nebo neradi riskují.
Copak na vás Miloš Zeman – abych se držel prezidentovy víkendové rétoriky – nepůsobí pouze jako živý štít používaný jeho politickým dvojčetem Václavem Klausem?
Zeman kudy chodí, starší. Nejčastěji zdravými mladými muži, jejichž úprk z Blízkého východu není přece logický. Co jiného mohou chtít, než se zmocnit naší země, kultury, majetku. Podle prezidenta utečenci z islámských zemí nebudou respektovat české zákony a budou se řídit právem šaría – takže nevěrné ženy budou kamenovat a zlodějům utínat ruce.
Právě ve chvílích, kdy se od hlavy státu očekává, že bude – podobně jako Andrej Kiska na Slovensku – vyvracet mýty, hlásat humanitu a dodávat lidem sebevědomí, slýcháme od Zemana ty nejhorší předsudky. Zeman sice říká, že „kritizovat něco, co neznám, není zrovna nejlepší strategie,“ přesto se jí zuby nehty drží. Posledně zmíněnou větu adresoval Vysokému komisaři OSN pro lidská práva, jenž se obul do poměrů v českých uprchlických táborech. Přitom ani Zeman žádný z nich nenavštívil a na svědectví veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové zjevně nedá.
Co jiného si má občan, v popisu jehož práce není 24 hodin denně hltat zpravodajství z domova i ciziny, pomyslet, než že se celý svět spikl proti nám. Potýkáme se s kritikou z OSN i Evropské unie, nepěkně se o nás píše v zahraničním tisku, remcá ombudsmanka a vyčerpaní migranti se navzájem mezi sebou ještě varují, aby se České republice oklikou vyhnuli.
Pronášené neomalenosti Miloši Zemanovi hladce procházejí. Nikdo z aktivních politiků nemá odvahu či sílu je vyvracet. Vláda se tváří, že má svých starostí dost. Navíc u řady jejích členů můžeme mít oprávněný dojem, že jim víc než na hodnotách a atmosféře ve společnosti záleží na brankách, bodech, vteřinách. Opozice se sice radikalizuje, nikoli však proti prezidentovi. On ji naopak polévá živou vodou. Hnědne už nejen pravice, ale i komunistická strana. Kdo nalevo se zmíní o potřebě solidarity mezi ovládanými, utlačovanými nebo zbídačovanými, stane se leda terčem posměchu. Společnost se nám už neštěpí na základě socioekonomických, nýbrž nacionálních kritérií.
A v tomto okamžiku se na scéně objevuje Václav Klaus, který je mistrem manipulativních technik a věrozvěstem politiky českého ostrůvku uprostřed Evropy. Chybí mu vlastní partaj, a tak sáhl k aktivistickým metodám, jako jsou petice. V těchto dnech si začal zvát do svého institutu na kobereček politiky všech barev, aby u nich lobboval za referendum, jež by v ideálním případě nezatočilo jen s povinnými imigračnímu přerozdělovacími kvótami, ale i vyvedlo Českou republiku z Evropské unie. Vedle dychtivých extremistů už ke Klausovi naklusali i šéfové ODS a KSČM.
Opozičně-smluvní podnik opět spustil výrobu. Zeman strašením nahání zákazníky a Klaus, jenž má vždy po ruce nějaký nápad, vyrábí a prodává zboží. Kdyby se v roce 2018 na Hradě opět vystřídali, nikdo to ani nepozná. Novinkou by jen bylo, že by se za čas mohli opřít i o politický proud schopný dobýt brány parlamentu a třeba i vládní Strakovky.
Tak dlouho zkrátka budeme nad Zemanem s Klausem mávat rukou, až se ocitneme na ostrůvku, jemuž budeme leda moci dát svrchovaně název – třeba Klauzemie.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus