aneb Jak předejít opakování mnichovského syndromu?
Především, co je to mnichovský syndrom? Na toto téma vyšla již řada publikací a článků; nejznámější je asi kniha Bořivoje Čeřovského, ale pokud chcete jen krátký přehled, je k dispozici např. tento článek Lukáše Bujny. V kostce: jedná se o trauma, které vzniklo v důsledku rozhodnutí prezidenta Beneše a československé vlády podvolit se mnichovské dohodě, která formou diktátu nařizovala Československu odstoupit Německu (a dalším státům, pokud si dobře pamatuji) svá pohraniční území. Toto trauma samozřejmě zasáhlo konkrétní osoby – např. Pavel Tigrid v něm viděl jeden z důvodů, proč prezident Beneš hledal více a více oporu u Stalina a Sovětského svazu, což nás mj. nakonec přivedlo do jeho područí –, ale stejně tak zasáhlo „národ“; např. ve smyslu kolektivního nevědomí národa, jak o něm psal C.G. Jung. O tomto vysvětlení si můžeme myslet svoje; faktem ale zůstává, že otázka, „zda jsme tenkrát měli bojovat“, je živá i dnes, po více než sedmdesáti letech.
Z tohoto úhlu pohledu není dnešní sitace nepodobná té, která byla po podpisu mnichovské dohody – i dnes nám (pravda, už to nebylo „o nás bez nás“) na základě hlasování někdo nařizuje akceptovat rozhodnutí, které by mělo náležet svrchovanému státu: koho chce či nechce na svém území. A není náhodou, že se „mezi lidem“ začínají objevovat stejné emoce jako v osmatřicátém: rozčarování, frustrace, apatie.
Ve svém předchozím příspěvku, který byl spíchnutý hodně horkou jehlou, jsem se snažil nastínit některé základní body, kterých bychom se měli držet. Ještě dříve, než článek vyšel, jsem si začal všímat dalších článků a zpráv, které tyto body doplňovaly a rozvíjely. Prakticky každý den se dá něco najít. Osobně jsem těmito zprávami potěšen – vzbuzují ve mně naději, že si někdo další všímá a možná už i koná.
Asi nejzásadnější zpráva se objevila minulý týden, a to o usnesení sněmovny k nelegální migraci na území EU. Je zajímavé, že o tomto aktu se prakticky téměř nikde v „hlavních denících“ nepíše. Já sám jsem se o něm dozvěděl z úvodníku na Neviditelném psu a následně jsem pak našel i další články – např. tento na iDnes. Když to ale porovnám s pozorností, která se věnovala některým jiným dílčím aspektům této kauzy, přijde mi to poněkud nedostatečné.
K dalším zdrojům: již ve čtvrtek 24.9. mě kolega upozornil na článek publikovaný na serveru Dfens, který rozpracovává do detailu otázku mezinárodních smluv a jejich aplikace. Další články k jiným bodům vycházely v různých dnech na iDnes – k tématu karantény, resp. prevence šíření infekcí, k tématu, jak si ctihodní občané přihřívají svojí polévku třeba ve Švédsku nebo třeba o převážení osob.
Stejně jako autor článku na Dfens vidím šanci v repatriačních (či snad readmisních?) dohodách. Souhlasím s názorem, že uzavření i vymáhání těchto dohod vůbec nebude jednoduché. Zde jde však především o nastavení principu – jak se říká v článku „počet uprchlíků/migrantů je nepřímo úměrný pravděpodobnosti deportace“.
I kdybychom uspěli jen u zlomku těch, kteří se zde objektivně nebudou chovat slušně, řekněme u dvaceti procent, pokud se tito vrátí do svých zemí, bude to možná nejúčinnější zbraň proti nelegální migraci, proti které žádný „sluníčkář“ nemůže říct ani popel.
Někde jsem slyšel, že Austrálie uzavřela smlouvu o vysidlování problémových osob s Bangladéší. Další země, která mě napadá, že by mohla být takovéto dohodě otevřená, je např. Mali, která nedávno přijala vojenskou pomoc od Francie. Naše vyjednávací pozice je samozřejmě daleko od té, kterou má Austrálie či Francie, takže i v této oblasti musíme hledat spojence a být kreativní. Jakýkoliv výsledek bude, myslím, lepší, než sedět s rukama za zády.
Čímž se vracíme k mnichovskému syndromu. Jeho devastující efekt na mysl národa nebyl způsobem tím, že by nás někdo nějak brutálně zmasakroval – naopak, přijetí požadavků určitě řadu životů ušetřilo –, jako spíše z pocitu bezmoci něco udělat. Může se nakonec stát, že i tentokrát prohrajeme, ale mělo by to být až poté, co jsme vyčerpali všechny možnosti jak se bránit – po tom, co jsme „udělali svoje nejlepší“, jak se říká v anglicky mluvících zemích. A abychom nedělali z komára velblouda, my čelíme německým (a jiným!) politikům, což by měl být o poznání snazší soupeř než Wehrmacht.
Již minule citovaný V. E. Frankl říkal něco v tom smyslu, že za jakékoliv situace má člověk minimálně šanci uchovat si svůj názor (nebo chcete-li víru), byť jsou situace, kdy to je opravdu obtížné (sám Frankl prošel koncentrákem, tak jistě věděl, o čem mluví). Troufnu si tvrdit, že my těch možností máme stále ještě mnohem více.
Pokud u mezinárodních smluv potřebujeme partnera, stanovit si priority migrační politiky můžeme sami, bez jakékoliv cizí pomoci. A měli bychom to udělat nikoliv kvůli EU nebo uprchlíkům, ale v první řadě kvůli sobě samým, a to na základě prognóz demografického vývoje.
Kritéria pro přijímání jsou však jen začátek. Myslím, že mnohem větší problém je v tom, jak takovéto cizince, o které sami projevíme zájem, integrovat do společnosti. Moje manželka je cizinka (dávno s českým občanstvím) s lékařským diplomem a když jsme zjišťovali, co všechno by musela udělat, aby mohla vykonávat své povolání, rozhodla se nakonec hledat své uplatnění v jiném oboru. Z reakcí ostatních v podobné situaci se zdá, že hlavními problémy jsou získání praxe (v Praze se za takové místo platí prý něco mezi stem až dvěma sty tisíci korun) a složení zkoušky z právních předpisů. Pokud by díky kauze nelegální imigrace zavál do těchto temných koutů nový vítr, opravdu by nás migranti něčím obohatili.
Pro samotnou kauzu by však stanovení veřejně dostupných priorit mělo jeden významný postranní efekt – pokud by na základě priorit do České republiky plynulo určité množství cizinců ze zemí, jako jsou třeba Filipíny, Venezuela, Kazachstán, či kdyby to byli mladí Španělé, těžko by bylo možné nařknout nás z xenofobie. A propos, xenofobie – doporučuji zavítat na českou wikipedii, přečíst si o psychologické perspektivě xenofobie a položit si otázku, proč se tento obranný mechanismus v evoluci lidstvu vyvinul, resp. co se stalo s těmi, kteří jej neměli.
Stanovení priorit a jejich důsledné a transparentní dodržování může pak mít i zpětný efekt pro evropskou civilizaci, kde se momentálně zdá, že ani jedno (priority migrační politiky), ani druhé (dodržování domluvených pravidel) není právě na vzestupu.
Dalším bodem, který je víceméně pod naší plnou kontrolou, je zavedení režimu karantény. Nevím, do jaké míry je možné věřit zprávám, jako je tato, ale je zřejmé, že rizika jsou poměrně velká. Pokud bych se přidržel paralely s bojem, režim karantény může být naší obrannou linií. A v případě, že se prokáže, že řada z nuceně přijatých uprchlíků skutečně trpí infekčními chorobami, možná by stálo za to se podívat, zda není možné zvážit žalobu z titulu obecného ohrožení – ne však na ty nebožáky, nýbrž na toho, z jehož příkazu k nám byli posláni.
Bodem, který minule vyvolal nejvíce reakcí, byla moje poznámka, „kdo (navrhovaná opatření) zaplatí – vzhledem k minulému vývoji bych pokládal za legitimní požadovat, kdyby to z velké části byla EU“.
Zkusím nejprve situaci nastínit z trochu jiného úhlu: představte si, že máte hotel a někdo vám nařídí přijmout hosty, o které zrovna nestojíte, kteří stejně tak nestojí o vaše služby a navíc nemají na útratu. Můj nápad není nic jiného než poslat zpátky účet tomu, kdo je poslal. Odkud na to vezme peníze, je PNJ – problém někoho jiného. Vzhledem k tomu, jak fungují eurodotace, se dá asi očekávat nějaká míra spoluúčasti (viz též zde), ale také že účet z velké části zaplatí německý daňový poplatník.
Tento nápad v sobě skrývá ještě další možnosti: pokud by se k němu přidaly další méně bohaté země (Slovensko, Maďarsko ad.), získali bychom spojence, což by už teď zlepšilo naši vyjednávací pozici. V případě úspěchu – pokud se potvrdí obavy, že přerozdělování není poslední – by se pak v budoucnu mohly na naši stranu přidat i některé další země, zejména pokud jako ve Švédsku dojde k vyčerpání zdrojů, které může poskytnout stát a další kapacity bude nutné nakupovat za bezpochyby vyšší ceny u nejrůznějších chytrolínů.
V neposlední řadě by se pak tohoto tématu mohly chopit naše politické špičky a podívat se na své úrovni po partnerech, kteří buď přímo podpoří, nebo minimálně vyjádří porozumění pro naše legitimní požadavky – premiér Sobotka u bavorského premiéra Seehofera, jehož země (náš soused) se při pomoci uprchlíkům dostala na hranici svých možností (nestálo by za to jim nabídnout materiální pomoc či lidské zdroje financované naší stranou jako v případě živelné katastrofy? Tito pracovníci by navíc mohli získat cenné zkušenosti, které nejspíš budeme brzy sami potřebovat), prezident Zeman by mohl mít úspěch u prezidenta Gaucka, stejně tak jako euroskeptické či eurorealistické strany u svých partnerů pro případné hlasování v europarlamentu, a to nejen v Německu.
Jestli my Češi umíme něco opravdu dobře, tak je to adaptovat se na nové podmínky. Současná krize zcela jistě změní Evropu a nikdo si nejspíš zatím neumí ani představit jak. V těchto a následujících dnech se bude rozhodovat především o tom, zda si pro jízdu peřejemi, které jsou již na obzoru, necháme kormidlo nebo ne – a pak z toho budeme mít o mindrák více. Abychom však uspěli, musíme si vzpomenout i na jinou legendu z našich dějin – o třech prutech Svatoplukových. Sledujme tedy, kdo se jak chová – kdo se snaží táhnout za jeden provaz i kdo pokračuje v žabomyších sporech, které mají význam jako loňský sníh. Sledujme a pamatujme si – a třeba o tom občas i napišme článek.