Nedávné hlasování o nedůvěře vládě skončilo podle očekávání, ale má význam se k němu vrátit.
Jiří Pehe ještě před jednáním Sněmovny (Právo 23. 5.) napsal, že smyslem není svržení vlády, nýbrž především politická diskuse, která se předtím odehraje. „V obecnější rovině jde o víc. Jde o potřebnou infuzi politiky do poněkud zmrtvělého politického dění u nás. Může vrátit do skutečné politické roviny některé problematické dimenze fungování jinak úspěšné vlády.“
Uvádím to jako příklad příliš akademického a málo realistického posuzování tohoto institutu parlamentní demokracie v současné Sněmovně. Pravicová opozice ODS a TOP 09 je velmi slabá. K tomu, aby vyvolala toto hlasování, potřebovala hlasy Úsvitu, hnutí, k němuž jinak přistupuje se značným despektem.
Už tento fakt vypovídá o tom, v jakém stavu se ODS a TOP 09 nacházejí. Důvodně se klade otázka, jestli jsou tyto strany vůbec s to dávat české politice nějaké pozitivní impulsy. Odpověď si dají čtenáři podle toho, jak dosavadní, ve způsobu arogantní a v obsahu asociální, politiku těchto stran posuzují.
V dosavadní historii ČR byla podána řada návrhů na vyslovení nedůvěry vládě. Úspěšný byl jen jeden, a to na jaře 2009, kdy padla Topolánkova vláda, ale nikdy návrh nepodala tak malá skupina poslanců jako tentokrát.
Nyní bylo předem zřejmé, že návrh není myšlen vážně, že má sloužit jen jako mediální představení pro opozici. Vzhledem k tomu, že hlavním důvodem byl střet zájmů ministra financí Babiše při řešení zákonné úpravy režimu biopaliv, o němž se jednalo dlouho na předchozích schůzích, nemohla diskuse, s níž Pehe spojoval taková očekávání, nic nového přinést. To se také potvrdilo. Z tohoto hlediska nijak nevybočila, včetně osobních urážek mezi Kalouskem a Babišem, z dosavadní úrovně střetů koalice a opozice.
Mám za to, i na základě vlastní parlamentní praxe, že institut vyslovení nedůvěry vládě, kterým disponuje parlamentní opozice, se má využívat odpovědně, a ne vlastně zneužívat, jak se stalo v tomto případě.
Bylo to prázdné gesto. Rozvlněné kruhy parlamentních vod se rychle utišily a Sněmovna pokračuje v provozu, jako by se nic nestalo. A ono se opravdu nic vážného nestalo. Lidi z ulice, jak říkají Francouzi, pokud o této věci vůbec věděli, to nevyvedlo z klidu.
V očích veřejnosti se tak parlamentní jednání spíše znevažuje. Nemalá část občanů získala další podnět k souhlasu s Babišovým odsudkem parlamentní „žvanírny“, s jeho kritikou na adresu ODS a TOP 09, že brání Sněmovně v práci.
Parlamentní způsoby činnosti ODS a TOP 09 někdy opravdu připomínají neblaze proslulé Sládkovy republikány a poslanci vládní koalice by jim v tom měli rozhodněji bránit, třeba i změnou procedurálních pravidel.
Při posuzování současné parlamentní politiky je třeba brát vážně v úvahu nové procesy, jež se projevily po neblahém rozhodnutí Ústavního soudu z podzimu 2009, kdy zrušil ústavní zákon o předčasných volbách.
V důsledku toho došlo k velkému otřesu dosavadního, poměrně stabilního, stranicko-politického systému, což se ve volbách 2010 projevilo oslabením tradičních stran a vstupem Věcí veřejných do Sněmovny. Celkové oslabení důvěryhodnosti české politiky se pak projevilo nástupem hnutí ANO Andreje Babiše. Ten jako mocný ekonomický, mediální a politický činitel mění vnímání politiky občanskou veřejností i její virtuální a reálné fungování.
Vzhledem ke slabosti pravicové opozice je důležitější fungování vládní koalice a řešení jejích vnitřních napětí ve vládě i ve Sněmovně. V tomto ohledu se stala česká parlamentní politika složitější a proměnlivější a nelze ji posuzovat dřívější optikou koalice-opozice. Pochybná Kalouskova a Fialova exhibice to jen potvrdila.
Autor byl poslanec ČSSD
Právo, 3.6.2015