Nelítostný intrikán a podrazák. S touto pověstí se musel Stanislav Gross potýkat v sociální demokracii i mimo ni dlouhá léta.
Když jsem v létě 2004 vstupoval do jím čerstvě obsazené premiérské pracovny ve Strakově akademii, tohoto pocitu jsem byl plný. Spolupracoval jsem do té doby s ministerským předsedou Vladimírem Špidlou. Gross k jeho pádu výrazně přispěl. Tématem našeho rozhovoru mělo být moje další angažmá na Úřadu vlády.
Tiše jsem proplul kolem dveří Zdeňka Doležela, velmi podivné figury, jež vedla Grossovu kancelář a později se proslavila kauzou „Pět na stole v českých“. V protějších futrech mne vítal Stanislav Gross. Skoro nesměle se usmíval. Zasedli jsme ke stolu.
On hovořil o okolnostech, které se nějak seběhly, a o tom, že by byl rád, kdyby lidé ze Špidlova týmu, jako jsem já, v úřadu zůstali. Já mu naopak vysvětloval, že mne loajalita k jeho předchůdci a analýza nedávných událostí naopak vedou k rozhodnutí rychle se sbalit a odejít. Gross se na mne díval chápavě a v očích se mu zrcadlila spousta starostí. Patrně mu docházelo, jaké sousto si - ve svém mladém věku a při svých chabých zkušenostech mimo vrcholovou politiku – ukousl. Skoro mi jej bylo líto.
Na tuto hodně osobní vzpomínku musím navázat ještě jednou. Neuplynul ani rok a já se v Poslanecké sněmovně připletl k rozhovoru Stanislava Grosse s jeho nejbližšími stranickými spojenci. Řešili kauzu barrandovského bytu, která mu zlomila politický vaz. Gross působil roztěkaně, tápavě a hlasitě zvažoval, zda zůstat ve funkci, nebo odejít. Ani náhodou to nebyl ten usměvavý a sebevědomý mladý muž z plakátu.
Podobně se jevil v loňském televizním dokumentu, který jej představoval jako jednoho z českých premiérů. Viděli jsme pokorného Grosse, jenž se netají příklonem k Bohu a omlouvá se těm, kterým kdy ublížil. Muselo se to v něm tlouct. Na jedné straně pojetí politiky coby kovbojky, kde vítězí, kdo dřív tasí kolt. Na straně druhé pochybování o sobě samém a schopnost nahlížet na své konání z odstupu.
Stanislav Gross se dopouštěl temných tahů jako ministr vnitra, premiér i jako předseda ČSSD. Další fauly páchalo jeho nejbližší okolí. Má za sebou ale také úspěchy. Obstál v těžké zkoušce při povodních 2012, sociální demokracii dokázal otevírat novým trendům. Není náhodou, že byl léta nejoblíbenějším politikem. Za tím nebyl jen jeho mladistvý kukuč „myslící to upřímně“, ale i pečlivost a pracovitost. Uměl též mluvit s lidmi.
Ačkoli však patřil k těm, co na počátku 90. let pomáhali obnovené ČSSD v rozjezdu, aférou Moravia Energo se svým druhům vzdálil – rychle nabytými milióny a životem na vysoké noze vypadl z obrazu skromného sociálního demokrata.
Přesto jsem přesvědčen, že nikdy nepodléhal sobectví. I v dobách, kdy byl za intrikána a podrazáka, podle mne nezapomínal na veřejný zájem či potřeby sociální demokracie. Měl své priority, ovšem cítil i odpovědnost vyplývající z jeho funkcí. Už proto si zpětně zaslouží naši shovívavost.
Z reakcí jeho politických souputníků byla nakonec nejvýstižnější ta Václava Klause, který jej jako prezident jmenoval premiérem. O Grossovi mimo jiné řekl: „Nezaslouží si zjednodušená a zploštělá hodnocení. Byl to mnohem složitější člověk i politik, než jaký je obraz, který se o něm v médiích dochoval. V mnoha ohledech o sobě pochyboval – a to je vždy znakem hlubší osobnosti.“ Ano, takto, jako Klaus, jsem Stanislava Grosse poznal i já.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus