Před dvěma lety se občané definitivně dozvěděli: Vaším novým prezidentem bude Miloš Zeman. Ve druhém kole historicky první přímé volby prezidenta porazil Karla Schwarzenberga 2 717 405 hlasy. Jinými slovy, měl zhruba o půl milionu hlasů víc. Společnost to rozdělilo na dvě, zhruba podobné části.
Zavedení přímé volby prezidenta přitom bylo motivováno tím, aby prezident měl větší mandát, přímo od občanů, aby u občanů byla rehabilitována starodávná myšlenka republiky jako věci veřejné, aby opravdu přímo rozhodli o nejvyšší ústavní funkci, která se historicky těší vysoké autoritě.
Přispěly k tomu i dvě nedůstojné reprízy volby nepřímé, kdy na pořadu dne bylo údajné vyhrožování, podezření na úplatky, lobbování přímo při volbě a nakonec několik podezřelých absencí a změn názorů volitelů. Příčinou byla neobratnost tehdejšího zakotvení volby prezidenta, kdy měl být zvolen parlamentem vyšším kvórem právě proto, aby reprezentoval širší skupinu občanů.
Místo toho jsme ale v přímé volbě byli svědky vyhrocené volební kampaně, hlavně ve druhém kole, kdy se opět v plné síle vyjevila trhlina v české společnosti, která ji rozděluje na často zcela nesourodné skupiny. A to byl asi přesně ten moment, který propagátoři přímé volby vůbec neodhadli, a to navíc v kombinaci s tím, že prezident má v českém ústavním systému hrát roli spíše moderátora a spojovatele rozdílných zájmů.
Miloš Zeman sice po zvolení slíbil, že tu roli přijme. Ale pak se v březnu roku 2013 ujal úřadu a začaly se dít věci. Kdysi Miloš Zeman, coby penzionovaný premiér, prohlásil na adresu svého nástupce Špidly, že vládnout se musí umět. Ve funkci prezidenta začal dokazovat, že to opravdu umí, i s minimálními pravomocemi, a to i s nezpochybnitelným argumentem, že je přece zvolen přímo, širší většinou než samotná vláda.
Prezident Miloš Zeman se tedy zasloužil o pád Nečasovy vlády, vždyť přece jako kandidát strany se svým jménem sliboval, že zastaví Kalouska, podle mnohých údajně asociálního ministra financí. Jmenoval svého premiéra a svou vládu, která vůbec nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, poslal do volebního boje stranu se svým jménem a rozdělil ČSSD na své příznivce a odpůrce. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Zeman tady zavádí prezidentský systém, aniž by musel sáhnout do ústavy. Říkalo se, že napíná své ústavní pravomoce do maximálních poloh.
Plasticky se tak ukázal rozpor mezi přímou volbou a postavením prezidenta v ústavním systému, přesně tak, jako před tím její odpůrci varovali.
Tento prezidentův pokus pak spíše shodou okolností nevyšel, ale prezident nadále je nepřehlédnutelnou politickou figurou. Vyjadřuje jasná, propracovaná politická stanoviska, kterým jedna část společnosti nadšeně tleská a druhá s odporem odvrací tvář. Co tedy rozhodně nedělá, že by společnost spojoval.
Navazuje tak jistě na českou prezidentskou tradici, i demokraticky zvolení prezidenti Masaryk, Beneš, Havel a Klaus kromě krátkých časů revolucí společnosti spíše štěpili, prezident Zeman ale vytváří vlastní ideové a hlavně mocenské centrum na Hradě naprosto beze všech okolků.
Vyhovuje to mnohým, kteří demokracii považují za velmi obtížný systém, který se navíc svými skandály zdiskreditoval, a nevadí jim trochu pevnější ruka. V tomto smyslu je Zeman plodem politického vizionářství, které v přímé volbě vidělo posílení demokracie, a vedlo to spíše k opaku.
Bez zavedení této volby, kterou politické strany odhlasovaly tak nějak automaticky, protože nikdo neměl odvahu se proti ní postavit, Miloš Zeman by zvolen nebyl, protože příslušnou podporou tehdy nedisponoval.
Jenže je otázka, jestli by pak byl zvolen v rozdělené společnosti vůbec někdo, protože nikdo potřebnou ústavní většinou tehdy nedisponoval. V tomto světle je třeba se současným stavem nějak vyrovnat.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus