Podle toho, co píší v dnešním Právu, zavládlo v ČSSD opravdové zděšení z energického nástupu Andreje Babiše a z defenzivního postoje vedení sociálních demokratů. Už to nemá účelový charakter (způsob, jak poškodit Sobotku a přihlásit se k Zemanovi), ale je za tím prostě jen vědomí, že straně teče do bot. Trochu legrační je, že formulace zní „Mnozí říkají, že by se ČSSD měla prosazovat víc silově“ a přišel s ní náš starý dobrý známý, totiž „poslanec, který si nepřál být jmenován“. Kritika je neadresná hned ve dvojím smyslu – není jasné, na koho jmenovitě míří, a zároveň není jasné, kdo je pod ní podepsán. Jasné je jen, že zní.
„Už mne to nebaví, ta naše koalice vůbec nefunguje, nechápu to, když máme podle koaliční smlouvy dohodu, že v obou komorách mají koaliční poslanci a senátoři hlasovat pro návrhy ministrů,“ prohlásil Andrej Babiš. Ve skutečnosti je v každém rozhodování vždycky jisté napětí mezi tím, co prosazuje koalice, a tím, co podporují poslanci, kteří jsou vázáni hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a když svědomí velí, mohou se na ministerský návrh vykašlat. Jen je třeba dodat, že pokud se napětí stane příliš neúnosným, měla by vláda skončit (jedna možná cesta: ANO vystoupí z koalice). To je možné např. tenkrát, když preference strany budou dost veliké a když jim sama strana (a její nejvyšší vedení) bude opravdu dost věřit.
V Praze se sešli na pozvání Miloše Zemana prezidenti středoevropských zemí: Zeman zjevně usiluje o reformu Visegrádu v tom smyslu, aby v něm Polsko, které ne rozdíl od něho zastává realistickou politiku vůči Rusku, bylo co nejvíc oslabeno. Proto přizval ještě prezidenty Rakouska a Slovinska. Schůzka se zatím zabývala zlepšením dopravní infrastruktury, Zeman užaslým kolegům představil svůj obludný plán na průplav Odra – Dunaj – Labe: aby se upevnily vazby Rakouska a Slovinska na rozšířené uskupení, bylo by dobré plán doplnit ještě o vodní tunel skrze Alpy do Lublaně a k Jadranu. Probírání podobných témat je nechtěným dokladem skutečnosti, že vzhledem k poměrně skrovným pravomocem hlav států ve zúčastněných zemích jde o setkání pátých kol u vozů. Smyslem je neutralizovat Polsko, které má z těch zemí jediné úplně jasno, pokud jde o našeho slovanského bratra z východu, ale výsledky i v této věci mohou být jen skrovné.
Vládní komise rozhodla, že „Češi“ (jak píší v Právu) budou pobírat důchod poslední čtvrtinu života. Jak se to dá asi zajistit? U těch, co se pokusí úředně stanovenou dobu natáhnout, je to jednoduché. Nastoupí speciální komando, které tomu jednoduchým způsobem učiní přítrž. Ale co neukázněnci, kteří natáhnou bačkory dřív, než jim to vláda předepíše? Potrestat je už nebude možné, bylo by to neúčinné. Nejjednodušší bude stanovit každému odchod do důchodu i den úmrtí zákonem a spolehnout se na sílu právní normy.
Podle Jana Kellera se u nás nevhodně stávkuje: na náměstí Jiřího z Poděbrad proběhla demonstrace proti porušování lidských práv v Číně (a nikoli v USA, to sice pan Keller nenapsal, ale jen proto, že ví, že by to bylo zbytečné, každý si to domyslí). Takovéhle problémy za předlistopadového režimu, kdy všechno nebylo jen špatné, nebyly. Správné demonstrace si režim organizoval, kdežto těm nesprávným bránil takovým způsobem, že si každý rozmyslil je pořádat. Zdálo by se tedy, že na tom ještě nejsme tak špatně, pan Keller o tom zatím může jen snít. Škarohlídi jako já to vidí jinak: Právo už zase píše jako v době mého mládí, z dlouhodobého hlediska se za těch šedesát let nic nezměnilo.
Tamtéž píše Zdeněk Jičínský proti „nenávistným Zemanovým nepřátelům“. Domnívá se např., že by Ukrajina neměla být stavěna před volbu muset se rozhodnout mezi Ruskem a Západem. Správně: je třeba ji přesvědčit, aby realisticky nahlédla, že žádnou volbu nemá.
A v dalším článku se Jiří Pehe obhajuje z obvinění, že je proamerický. Nikoli, je prý stejně protiamerický jako jeho oponenti, jen to dělá líp a chytřeji.
V Babišově MfD vyšel neuvěřitelný rozhovor Lucie Suché s polským historikem Piotrem Majewskim, který vydal knihu Sudetští Němci 1848-1948 a prezentoval ji v Knihovně Václava Havla (!). Pan Majewski v podstatě papouškuje názory českých nacionalistických historiků (to jsou v této věci skoro všichni), že si sudetští Němci za to, že jsme je okradli a vyhnali (a přitom jich blíže neurčené množství zavraždili), můžou sami. Zaujalo mne zejména historikovo vyznání: „Ale historik by měl hlavně rozumět dějinám, tomu, co cítili lidé tehdy, i když je to z našeho dnešního hlediska těžko akceptovatelné.“ Vztahuje se to i na Hitlera a nacisty? Jistěže ne, nevztahuje se to totiž na nikoho: historik nemá všem čuňatům, co jich kdy na světě bylo, rozumět. Měl by je v první řadě odsoudit. Historická věda je soud nad dějinami.
Podle toho, co píší v Babišových Lidových novinách, hodlá ministr zahraničí Zaorálek zapojit Miloše Zemana do formulace strategického dokumentu o zahraniční politice našich „Nových pořádků“. Doufá prý, že tak zredukuje rozporná vyjádření Hradu a Sobotkovy vlády k zahraniční politice. To je výraz jednak zoufalství, jednak naprosto nemístného optimismu. Zeman jim jejich materiál nejdřív pořádně zprasí, pokud bude ještě co zprasit, a poté si stejně bude říkat, co ho napadne. Debata o materiálu prý proběhla na mimořádné schůzi zahraničního výboru PS, poslanci prý materiál většinou ani nečetli, jen se pozastavovali nad tím, proč mají diskutovat o ještě nehotovém dokumentu, kdežto ministr se cítil „nekomfortně“, neb prý podle vlastních slov měl „obhajovat něco, za co se ještě nemůže postavit“. Čili: nezodpovědný ministr, nezodpovědní poslanci, o prezidentovi škoda mluvit. Kdo tu ještě opravdu za něco odpovídá?
Tamtéž zveřejnil Matyáš Zrno článek, který se zabývá zprávou amerického senátního výboru pro zpravodajské služby o „praktikách CIA“ a vymyká se ze všeobecného protiamerického štvaní českého normalizovaného tisku. K tomu poznamenávám, že chování Obamovy reprezentace mi není zcela pochopitelné. V každém válečném konfliktu se zločinným protivníkem (konflikt s islámskými teroristy je taky válečný konflikt a o zločinech teroristů nepochybuje snad ani Václav Žák) je třeba bránit lidské životy. Občas (bylo tomu tak i v opěvané druhé světové válce na západní frontě) vzniká situace, kdy nelze najednou bránit životy vlastních lidí a životy teroristů. Je to jistě situace zoufalá, tragická, ale je nutné se rozhodnout. Zde navíc nešlo o životy, ale o „nadstandardně“ tvrdé metody při výsleších. Prezident Obama se pokusil zároveň chovat jako čítankový džentlmen (jak se zdá, ne důsledně, v takových případech je možné vždycky vytknout nedůslednost) a dát tak trochu zahulit opozici. Opozice dostala zahulit, Obama se jeví jako ne zcela důsledný a zájmy země, jíž stojí v čele (a na níž závisí i řada jejích slabších spojenců), dostaly pořádně zahulit taky. Vymknuta z kloubů doba šílí.
Tamtéž píše Zbyněk Petráček o situaci, která vznikla kolem nadcházejícího světového mistrovství v krasobruslení v Moskvě. Holanďané (včetně největší soupeřky Martiny Sáblíkové Ireen Wüstové) budou šampionát bojkotovat s odkazem na ruský podíl při sestřelení holandského civilního letadla nad Ukrajinou. Pan Petráček srovnává situaci s tou, která vznikla před Wimbledonem v r. 1973, kdy přední světoví hráči stávkovali a turnaj pak vyhrál Jan Kodeš. To je krajně nepřesné. Ve Wimbledonu nešlo tehdy o politickou záležitost, pan Kodeš neměl na vybranou tam jet nebo ne (i když se mu jistě velmi chtělo, jeho výhra se v té situaci dala očekávat), čeští bafuňáři a jejich bolševičtí protektoři by ho v případě solidarity se stávkujícími byli rozkrájeli na nudle. Paní Sáblíková se může rozhodnout, jediné, co se shoduje, je to, že účast je pro ni lákavá trochu podobně jako pro pana Kodeše účast ve Wimbledonu – ne úplně stejně, ona má, pokud tomu rozumím, ve světové rychlobruslařské špičce lepší pozici, než jakou měl tehdy Jan Kodeš mezi nejlepšími tenisty světa). Pan Petráček si myslí, že bojkot ze strany paní Sáblíkové by neměl smysl, protože by se neměl opírat o emoce, ale i o fakta – fakt je, že ruští vojáci bojují na Ukrajině, ale ne to, že sestřelili nizozemské letadlo. To je ale krapet ohavný alibismus: je zjevné, že na sestřelení letadla a smrti stovek lidí mají Rusové podíl minimálně tím, že „separatisty“ vyhecovali, podporovali a vyzbrojili. Proto je postoj holandských sportovců pochopitelný. A další fakt je, že neúčastí Holanďanek přestává jít o korektní soutěž. Čili, říci: důvodům soupeřek rozumím, soutěž při jejich neúčasti přestává být regulérní, a protože nejsem mrchožrout (to není třeba expresis verbis zdůrazňovat), nezúčastním se jí, by bylo docela legitimní. Já ovšem do toho nemám co mluvit, na rozdíl od paní Sáblíkové neumím bruslit.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.