Pondělní Lidové noviny působily dojmem bojiště, na němž se válčí – ale proti komu či za co vlastně? Za odvolání ministryně Heleny Válkové, která podle jejích odpůrců zplodila naprosto nepoužitelnou předlohu nového zákona o státním zastupitelství? K zneuctění nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který měl podle šetření Národního bezpečnostního úřadu v r. 2001 vykonávat funkci státního zástupce v rozporu se zákonem a zpochybňující tajná dokumentace se dostala do rukou bulváru právě v této kritické době (viz)? Nebo jde skutečně o přetahování o moc nad státním zastupitelstvím mezi ministryní a Pavlem Zemanem či o projev zhrzenosti předkladatelů „státnězástupcovské“ předlohy zákona, jejichž dlouholetá zkušenost a dvouleté intelektuální úsilí při tvorbě zákona má být zmařeno? Či jde o skrytý boj bývalých komunistických prokurátorů o udržení pozic vedoucích státních zástupců, z nichž by v případě přijetí koncepce paní ministryně Heleny Válkové byli během několika málo let konečně vytlačeni? Mají na Zemanovy názory v této věci vliv „staří osvědčení soudruzi prokurátoři“ („staří ještěři“ dle terminologie Marie Benešové), jimiž se ve svém úřadě obklopil? A co když jde o chytrý tah, jímž mají být skrytě přinuceni k resignaci Pavel Zeman a Lenka Bradáčová jako jedni z posledních činitelů státní moci spojených se skvadrou Petra Nečase? (Bude chtít Pavel Zeman pokračovat, utrpí-li porážku, a bude chtít Lenka Bradáčová zůstat v čele „vykastrovaného“ vrchního státního zastupitelství?)
Je to ryze švejkolandská situace: bulvár vlastněný Andrejem Babišem otřásá resortem ovládaným jeho hnutím ANO a svou záškodnickou činnost postupně rozšiřuje: tradičně napadal Helenu Válkovou, teď již hodil cákanec špíny také na Pavla Zemana, i když jej jakoby podporuje. Vše směřuje k vytlačení hnutí ANO z resortu spravedlnosti. Zdá se, že Andrej Babiš si akvizicí vydavatelství Mafra pořídil trojského koně. A bude hůř, neboť „vizigoti“ nejsou v novodobé Národní frontě vítáni: padne-li Helena Válková, po ní přijdou na řadu další Babišovi lidé.
Není bez zajímavosti, že babišovské novináře podpořil osvědčený pronásledovatel paní ministryně Karel Hvížďala článkem Válková je jeden z nejslabších článků vlády. Nepřekročil svůj stín: aniž by věci rozuměl, poskládal slova vyčtená v článcích jiných autorů a poskládal je do účelového přehledu. Obratnost v podlosti mu nelze upřít. Na toho, kdo neví, o co jde, působí jeho výplod falešným dojmem věrohodnosti. Dal si záležet, aby mu neuniklo ani slovíčko, jež by se dalo vykládat jako dílčí podpora paní ministryně.
Celá ta parta námezdných psavců, která píše s vědomím beztrestnosti slohová cvičení ke škodě bezbranné Heleny Válkové a od jejího jmenování ji téměř denně odvolává, se tváří vznešeně, jako by pánové byli kultivovaní intelektuálové. Je to ovšem přetvářka, předstírání něčeho, co není, a spíše neobratné zastírání sebestředné arogance. Většinou nevědí, o čem vlastně píší, téměř vždy se mýlí ve výkladu skutkových zjištění. Kdyby byli tak skvělí, za jaké se vydávají, snad by zapřemýšleli, jak na nefalšovaně kultivovanou, citlivou dámu působí jejich každodenní ostřelování a jak asi jejich štvaní ovlivňuje atmosféru na ministerstvu, jehož úředníci při každém setkání s ministryní uvažují, zda ji ještě někdy potkají. Samozřejmě, od ženy, kterou vyčerpávají projevy nevraživosti od prvního dne v úřadě, požadují plné pracovní nasazení a bezchybný výkon, jehož by sami nebyli schopni, k tomu navíc zdvořilé zacházení, pokud se nemůže vyhnout setkání s nimi.
Spor o zákon o státní zastupitelství ale skutečně ohrožuje postavení paní ministryně: pokud neobhájí svou představu nebo nedohodne-li se s Pavlem Zemanem na životaschopném kompromisním řešení, důvěra k její odborné způsobilosti utrpí. Může to být důvodem k jejímu odvolání. Ale také Pavel Zeman si zahrává s ohněm: mediálním vystupováním z posledních dnů a zvláště obsáhlým rozhovorem v Lidových novinách z 10. listopadu 2014 překročil hranice věcné odborné diskuse do prostoru zápolení politickými prostředky. To by si disciplinovaný státní úředník neměl dovolit. Řízný ministr by si kvůli této nepřístojnosti vynutil jeho odvolání.
Přenesení boje o podobu zákona o státním zastupitelství do mediálního prostoru nic dobrého nepřinese. Jde o velmi složitou právnickou a organizátorskou problematiku, kterou veřejnost nemůže pochopit ani s pomocí novinářů, kteří jí sami nerozumí a pouze papouškují demagogické výroky toho, kdo je zverboval do svých služeb. Tím méně se má konečná podoba zákona o státním zastupitelství tvořit „na ulici“ nebo blábolením bulváru.
Ač jsem zásadním stoupencem přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství, nemohu přijmout způsob, jakým Pavel Zeman útočí na paní ministryni. Mohl samozřejmě postavit proti její vizi vysvětlení předností svého modelu, což by bylo férové. Místo toho využívá skutečnosti, že veřejnost včetně většiny novinářů nemá přístup k paragrafovému znění ministerské předlohy zákona, a cupuje jej na cucky demagogickým vytrháváním jednotlivostí. Zamlčuje při tom, že některé pasáže zákona jsou napsány vskutku zdařile a větší část sporných míst lze snadno upravit do přijatelnější podoby. Mimo jiné se zaměřil na záměr ukončit do tří let od účinnosti zákona působení ve funkci vedoucím státním zástupcům, kteří byli jmenováni od r. 2008. To je zrovna záležitost, kterou lze v rámci dotváření zákona v případě skutečné potřeby snadno upravit. Zejména však již máme zkušenost z novelizace zákona o soudech a soudcích, která také ukončila poměrně rychle funkční období mnoha předsedům a místopředsedům soudů, ale ke kolapsu justice kvůli tomu nedošlo. Zákon v tomto ohledu nedopadá jen na státní zástupce jmenované od r. 2008, ale ještě bolestivěji na jejich „délesloužící“ kolegy. Veřejnost by měla vědět, že naplněním záměrů paní ministryně Heleny Válkové se dvacet pět let po listopadovém převratu konečně omezí až do ztracena vliv zlopověstné předlistopadové prokuratury, neboť nový zákon vymete z vyseděných vysokýchmíst vlivné bývalé komunistické prokurátory a vojenské prokurátory.
Dále Pavel Zeman vytýká navrhované úpravě posílení vlivu ministra spravedlnosti na obsazování vedoucích funkcí ve státním zastupitelství. Vidí je v tom, že dosavadní oprávnění vedoucích státních zástupců navrhovat ministrovi jmenování svých podřízených má nahradit výběrové řízení. Ve vyloučení subjektivního činitele a v jeho nahrazení objektivizujícím účinkem výběrového řízení paradoxně vidí nebezpečí politizace výběru vedoucích státních zástupců. Ovšem princip výběrového řízení se stal mantrou uvažování protikorupčních aktivistů, takže jej v podstatě nelze odmítnout.
Vesměs ale jde o věci nepodstatné, které určitě v průběhu legislativního procesu doznají změny. Hlavní rozpor mezi představou Pavla Zemana a koncepcí ministryně spravedlnosti spočívá v náhledu na způsob začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Řešení Heleny Válkové je konzervativní a odpovídá evropským zvyklostem. Nikde není státní zastupitelství či prokuratura naprosto nezávislou složkou státní moci. Nemá-li postavení ministerstva (španělská výjimka), je vždy podřízeno vládě prostřednictvím pravomoci ministra spravedlnosti. Některé státy ani nemají funkci nejvyššího šéfa žalobců, jehož funkci přebírá ministr spravedlnosti. Je tomu tak například v Rakousku, kde vrchní zemští státní zástupci podléhají spolkovému ministrovi spravedlnosti. Jsou pouze místní rozdíly v rozsahu ministrových pravomocí. Ale i ve Španělsku je ministr spravedlnosti poslední odvolací instancí proti některým rozhodnutím ministra-generálního prokurátora. Obhájí-li Helena Válková svou koncepci, bude muset Pavel Zeman spolknout hořkou pilulku vědomí, že poprvé od Listopadu r.1989 bude v zákoně jednoznačně uvedeno, že je jejím podřízeným.
Na tomto místě doporučuji zamyslet se nad důsledky současné „bezprizornosti“ státního zastupitelství, která umožnila spuštění kauzy „Nagygate“ způsobem, jenž má důsledky blízké státnímu převratu.
Zásadní význam má spor, zda zachovat vrchní státní zastupitelství či zda jejich zrušením přejít na třístupňovou soustavu. V tomto bodě souhlasím s Pavlem Zemanem v názoru, že vrchní státní zastupitelství jsou nadbytečným mezičlánkem. Navíc jsou cizorodým pozůstatkem zemského státního zřízení, které se mimo resort spravedlnosti v jiných oblastech státní správy neuplatňuje. Vytlačení nejvyššího státního zástupce do postavení nadřízeného dvou vrchních státních zástupců je porušením závazného pravidla správného řízení: rovnováhy mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Řízení třístupňové soustavy bude efektivnější a přinese větší tlak na výkonnost a kvalitu práce nižších článků (proto ten strach a odpor ve státním zastupitelství).
Pokud si tvůrci současné struktury přičítají jako zásluhu, že vytvořením slabého postavení nejvyššího státního zástupce předešli hromadění moci v rukou šéfa soustavy, které bylo příznačné pro komunistickou prokuraturu, pak je třeba říci, že jejich úvahy měly povahu přípravy na minulou válku. Nelze srovnávat postavení generálního prokurátora, který byl výkonným orgánem vládnoucí strany a nejvyššího státního zástupce demokratického státu, podléhajícího jen svému svědomí, zákonu a vládě.
O žádné ze dvou předloh zákonů nelze říci, že jsou legislativními zmetky. Naopak každá z nich obsahuje velmi zdařilé pasáže, jejichž uplatnění by soustavě státního zastupitelství prospělo. Ideální stav by nastal, kdyby Helena Válková a Pavel Zeman dospěli ke shodě v obou výše zmíněných kritických bodech – tedy v začlenění státního zastupitelství do soustavy moci výkonné a v počtu stupňů soustavy státního zastupitelství. Místo neplodných hádek by měli spojit síly k dotvoření jedné z předloh do použitelné podoby. Jako laik si myslím, že „státnězástupcovská“ předloha s třístupňovou soustavou má blíže k dokonalosti než konzervativní verze ministerská, takže další vývoj by měl jít dopracováním verze stažené z Poslanecké sněmovny exministryní Marií Benešovou.