Zeman ocenil ty, na něž se prý zapomnělo. Ale Havla by opravdu „zasklil“ oceněním Jirouse
Loni jsme spekulovali, zda prezident Zeman není spíše gaullistou než eurofederalistou. Nepřitahují ho ideologie, ale silné osobnosti. Na dekádu se stáhl z politiky, aby se pak vítězně vrátil, potvrzen hlasem lidu – tak jako Charles de Gaulle. Nyní udělená státní vyznamenání ten dojem upevňují.
Mezi oceněnými osobnostmi nenajdeme ideology, zato silné osobnosti či jeho přátele. Jak sám řekl: „Je tu více než třicet vyznamenaných, většinu z nich spojuje jedno slovo a tím je odvaha.“
Miloš Zeman připomíná gaullistu Nicolase Sarkozyho. I on si jako prezident cenil francouzských hrdinů a jejich odvahy více než toho, k jaké ideologii se hlásili. Jako první akt ve funkci vzdal čest protinacistickým odbojářům a prosadil, aby se na gymnáziích četl dopis, kterým se loučil mladý komunista Guy Moquet, zastřelený v roce 1941 Němci.
To vše rezonuje i v Zemanovi a jeho výběru oceněných: Nicholas Winton, Winston Churchill (ač půlstoletí po smrti), Natalja Gorbaněvská, Božena Fuková, faráři umučení totalitními režimy, vojáci padlí v Afghánistánu – je to plejáda jmen ilustrující odvahu i osobní nasazení. Ale nebyl by Zeman Zemanem, kdyby svůj výběr nekomentoval k obrazu svému.
Není pravda, že se zapomnělo
Výběr oceněných upravuje k obrazu svému každý prezident. Je to jeho svaté právo. Za éry Václava Havla měli přednost ti, kteří se svobody buď nedožili, nebo se jí dožili až v pokročilém věku. A pak ti, kteří se o svobodu zasloužili – hlavně v prostředí disentu.
Za éry Václava Klause se dostalo na ty, kteří byli podle jeho názoru dosud upozaděni – včetně lidí z byznysu či sportovců.
Zeman vybírá z „toho, co zbylo“, či udílí vyšší řády těm, kteří již dříve obdrželi nižší. U hrdinů má dost šťastnou ruku, jakkoliv lze jeho seznam komentovat.
Je jednoznačně dobře, že český stát ocenil Gorbaněvskou či Fukovou. (Tušili jste vůbec, že poslední ze čtyř poslanců, kteří v říjnu 1968 hlasovali proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk, ještě žije?) Co se týče Řádu bílého lva pro rakouského exkancléře Vranitzkého, můžeme se ptát: není to spíše za jeho podporu ČSSD než českého státu? Nepatřil tento bílý lev spíše Gorbaněvské?
Ale důležitější je to, co Zeman řekl k ocenění Wintona: „Stydím se za to, že k tomuto vyznamenání dochází tak pozdě.“ V podtónu zaznívá, že na něj předchůdci (čti: hlavně Václav Havel) zapomněli a že Zeman je „zasklil“. Ta podprahová sugesce není důstojná českého prezidenta.
Realita je pestřejší. Z kolonky Státní vyznamenání na webu Hradu se dozvíme, že Nicholas Winton dostal už v roce 1998 řád T. G. Masaryka. Jistě, není to bílý lev. Možná si už tehdy zasloužil vyšší stupeň či řád, možná byl při výběru vytěsněn naléhavějšími nominanty, to je věc debaty. Ale nemělo by se říkat ani sugerovat, že český stát na zachránce 669 českožidovských dětí zapomněl.
Je dobře, že Zeman ocenil faráře Josefa Toufara, umučeného StB v roce 1950, i Josefa Štemberku, zavražděného nacisty v roce 1942 v Lidicích. Štemberka byl hrdina, který odmítl milost nabízenou gestapem, aby mohl sdílet osud Lidických. Ale neříkejme, že byl zapomenut. Už v roce 1992 dostal řád T. G. Masaryka. Jinými slovy – Havel ho ocenil výše než nyní Zeman.
Opomenutí najdeme, ale ne plošně. Je Zemanovou zásluhou, že až teď (posmrtně) český stát ocenil Gorbaněvskou. Veřejný protest proti okupaci Československa přímo v Moskvě byl ryzí ukázkou odvahy. Je Zemanovou zásluhou, že byla oceněna Božena Fuková. Ale proč ocenil nejvyšším řádem Roberta Fica?
„Za zvlášť vynikající zásluhy ve prospěch České republiky,“ píše se úředně. Ehm, Fico jezdil za Zemanem na Vysočinu v době, kdy Zeman byl důchodcem a nikterak neztotožněn s českým státem. A pak ho podpořil při volbě prezidenta.
Kamarádi, kde jste?
Bílý lev pro Fica působí jako typické vyznamenání kamaráda, tedy to, co se předhazovalo Václavu Havlovi. Jenže... Za prvé: Havel skutečně vyznamenal své kamarády, například Jana Třísku a Pavla Landovského, ale až v říjnu 2002, ve své poslední „várce“. Zeman to bere hned zkraje. Za druhé: cynicky řečeno má Zeman alibi – to, že vyznamenává kamarády, mu nelze vyčítat, neboť žádné skutečné kamarády nemá; má pouze lidi, kteří se o něj otírají či se k němu vlísávají.
Tříska a Landovský kamarádili s Václavem Havlem už proto, že byli vrstevníky, sdíleli společenský i divadelní svět a opět se mohli setkat až po listopadu 1989. Jakými kamarády Zemana mohou být o generaci mladší Robert Fico, Filip Renč či Robert Sedláček? Na jazyk se dere spíše slovo vlísávači.
Pokud chtěl Zeman opravdu „zasklít“ Havla, jednu šanci nevyužil. V září, týden před tím, než sám slavil sedmdesátiny, se připomínaly nedožité sedmdesátiny Ivana Jirouse. Havel ho nikdy nevyznamenal. Říkalo se, že dílem proto, aby nečelil nálepce oceňovače kamarádů, dílem z obavy, aby Magor na ceremonii neztropil výtržnost. Teď je Jirous tři roky po smrti a žádné riziko nehrozí. V jeho osobě mohl Zeman ocenit hrdinu par excellence (osm let strávených ve vězení), ale vystačil si s Karlem Krylem, kterého Havel ocenil už v roce 1995...
Magor opět ostrouhal. Jeho to jistě nemrzí. Ale ti, kteří tak rádi oceňují odvahu, by na něj myslet mohli.
LN, 30.10.2014