Neviditelný pes

POLITIKA: Politruci jsou zpět

27.10.2014

Vládnoucí garnituře jsou pravidla legrační formalitou, sledujeme ústavní puč

Česká republika změnila v praktické zahraniční politice svůj vztah k fenoménu lidských práv, jak je chápe ústava i mezinárodní smlouvy, a přestala se k němu vztahovat při výkonu státní moci.

To vzbudilo pozornost několika politologů, ne ale parlamentních stran. Ty své stanovisko dluží. Neboť nová česká státnost je založena na tradičním pojetí lidských práv a svobod. Všichni, kdo v roce 1992 pro ústavu hlasovali, věděli dobře proč: padesát let nacisté a komunisté nabízeli místo nezadatelné individuální svobody sociální jistoty – a perzekuci, pokud by kdo chtěl víc.

Ochrana lidské svobody

Diskuse o sociálních právech a rozsahu jejich garancí probíhá již desítky let. Pokud ale jde o naši ústavu, není pochyb, že jde o práva nikoliv základní, ale odvozená, závislá co do své kvality či míry na momentálním konsenzu, chcete-li, stavu sociálního dialogu a hospodářských možnostech.

Česká ústava není hodnotově neutrální a hodnotovou osou je tradiční koncept lidských práv. Demokratickým a právním je stát proto, že jen takový stát je s to chránit základní hodnotu – svobodu člověka. Smyslem a účelem demokracie – tedy určitého uspořádání veřejného mocenského prostoru – je ochrana lidské svobody. Nikoli záruka minimální mzdy či délky dovolené.

Základní práva, a jenom ta, jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná (Listina základních práv a svobod). Jen tato práva se považují za absolutní, tedy neomezitelná zákonem a mimo jakoukoliv diskusi. Listina i ústava jsou tradicionalisticky pojaty i v reakci na dobu, kdy ústavu vykládali politruci, kteří koncept lidských práv označovali za falešnou notu a nástroj západního imperialismu.

Pro současnou vládu jako by ústavy nebylo. Politruci jsou zpět; fungl noví i staří emeritní stalinisté. Snaží se dodat ryze komunistické doktríně zdání novosti a opět již nadřazují sociální práva (kupříkladu na práci, odměnu, stávku, omezenou pracovní dobu) právům základním, absolutním a nezadatelným. Právo na volnou sobotu má být podstatnější než právo na život a svobodu projevu. K tomu se z jedné strany přidají učenci, již před lety hájili Klausovu „transformaci“ a nyní nějak zmoudřeli. Z druhé pak regionální psavý europoslanec už zase tepe „imperializm“ (ne ten Putinův, ale ten západní).

Na tuto diskusi mají právo, neboť svoboda projevu je hodna ochrany. Mohou se i zalknout nenávistí k „lidskoprávnímu atlantismu“ (starý politruk by to lépe nenazval), třeba i třídní nenávistí; nic proti diskusi. Kdokoli může vyzývat ke schválení politických vražd čínských disidentů výměnou za export českých bot. Kdokoli může blábolit s Putinem o fašistech v Kyjevě. Střapatý ostravský profesor se může libovolně ukájet domnělou akademickou nekonvenčností, vždyť svůj dospělý život prožil jako člen komunistické strany, pán bůh mu tu odvahu teď požehnej. Za tyhle typy se můžete leda tak stydět, ale svoboda projevu se jim upřít nesmí.

Rituály, které nikdo nebere vážně

Ale je tu někdo, kdo tuhle svobodu nemá. A kdo hlavně nemá právo svobodně jednat. To jsou ti, kdo se zavázali respektovat českou ústavu – rozuměj, její hodnoty. Ti, kdo na onen tradiční koncept lidských práv složili slib, bez něhož by se ke své funkci prostě nedostali. Což je takový prezident republiky, který zahraniční politiku země degraduje na obchodní zastoupení („ekonomická diplomacie“).

On sliboval věrnost té České republice, kde právo na život vylučuje trest smrti; kde je svoboda svědomí a garantované právo vlastnické; ne jiné. On nesmí veřejně žádat trest smrti pro vražedkyni; on nesmí žádat vyvlastnění majitele ostravských dolů, protože ústavně zaručené vlastnické právo je víc než jeho chuť nadbíhat ulici. Slíbil zachovávat ústavu, zcela konkrétní a srozumitelný text. I mezinárodní závazky jsou pro prezidenta republiky závazné. Počínaje Všeobecnou deklarací z roku 1948, Evropskou úmluvou 1950 i známými „helsinskými“ dokumenty. Ano i ty kodifikují sociální práva, ale jsou založeny na tradičním konceptu a hierarchii katalogu lidských práv a (základních) svobod.

Ministr zahraničí se ve slibu člena vlády České republiky zavázal ústavu nejen respektovat, ale dokonce ji uvádět v život. To je ještě větší slib. Tady se nehraje na mazané „výklady“ ústavy či brutální převahu většiny; tady se jde po smyslu věci. Ano, po tom „duchu zákonů“ a zvyklostech. Co se jim tak nasmál jistý Václav Klaus a jeho chlapci a jež jeho důstojný nástupce považuje za idiotské.

Tohle všechno přestalo platit. Ústava se chápe jako rituální text, ne jako základní norma státu. Zákon o státní službě tu máme jen kvůli Evropské unii – rozuměj jejím penězům. Slib poslance, prezidenta, ministra je zase jen rituál, který nikdo nebere vážně. Dýchavičné „tradiční“ politické strany jsou tak zahlceny vlastními problémy a nová hnutí tak zaměstnána řízením státu jako firmy, že nepostřehly, že se koná ústavní puč.

Žádný Havlův kapric

Exekutiva v čele s proruským prezidentem najednou ohlašuje chybnost zahraniční Havlovy politiky a formuluje jinou. Dotyční snad ani netuší, že tato politika nebyla žádným Havlovým kapricem, jak se mylně domnívá vizionářský náměstek ministra zahraničí, ale politikou, kterou diktuje základní zákon země, jenž za základ státu staví „úctu k právům a svobodám člověka a občana“ – v onom tradičním, základním pojetí, za něž padla již Bastila; pojetí, jež je fundamentem euroatlantické civilizace. Bastila nepadla pro právo na vánoční kolekce od odborové organizace či pětitýdenní dovolenou.

Česká novodobá politika je stále plně postkomunistická. Včetně toho, že pravidla hodlá respektovat, jen když to vyhovuje a nebolí. Překvapivé je, že typický politik ta omezující pravidla ani nezná. Nezná je ani mazaný náměstek z ODS, ruce po lokty v rozpočtu VZP, ani mnohomluvný výpěstek ČSSD, co zgruntu změnil zahraniční politiku. On si myslí, že má právo na stalinistické experimenty a na to, vydávat obyčejný ústavní puč za „politiku“.

Právní stát a jeho demokratismus je iluzí, pokud se udrží nevyslovená shoda, že pravidla v politice neplatí. Pro ty, kdo radši byznys než lidská práva, je pravidlem toto: překáží-li znění slibu, jehož složení je podmínkou zaujetí veřejné funkce, pak se o ni neucházím nebo se o ni ucházím s programem jeho změny. To je fair politika. Slíbit respekt k základní hodnotě státu a pak ji destruovat je podlost a podle okolností ústavní puč.

Opozice, chce-li si říkat státoprávní, se musí přestat nevměšovat. Mimo jiné vyslovit této vládě nedůvěru, ať má sílu ji svrhnout, nebo ne. A což pohovořit s prezidentem o jeho chápaní ústavy, včetně článku o procesu odvolání pro vlastizradu? Až se vrátí ze separátní schůzky s panem Lavrovem.

Autor je advokát a bývalý vicepremiér

LN, 24.10.2014



zpět na článek