V těchto dnech skončilo smírem řízení na ochranu osobnosti, které proti exprokurátorce Marii Benešové, bývalé nejvyšší státní zástupkyni a o hodně později také přechodné ministryni spravedlnosti, původně zahájilo sedm žalobců: bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec, nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Karel Černovský, okresní státní zástupce v Jihlavě Arif Salichov, jihomoravský krajský státní zástupce Petr Coufal a státní zástupce VSZ v Praze Libor Grygárek. Časem někteří žalobci odpadli: Libor Grygárek jako jediný se svou žalobou uspěl hned na 1. stupni a Arif Salichov a Petr Coufal neunesli tlak mediální štvanice a žaloby později stáhli. Ze zbývajících čtyř žalobců se v průběhu sporu nezměnilo postavení pouze Pavla Němce: Renatu Veseckou odvolala vláda z funkce, Pavel Kučera odešel na konci celoživotní neposkvrněné kariéry do důchodu po nedokonaném kárném řízení, Karel Černovský přišel o funkci náměstka.
Důvodem podání žaloby byla pověstná „ústnatost“ paní žalované, která v pořadu Českého rozhlasu Ozvěny ze dne 20. prosince 2007 Českého rozhlasu, prokládajíc své sdělení opakovaným „prostě“, označila žalobce za členy zákulisní justiční mafie, kteří se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a kteří v zákulisí ovlivňují kauzy.V této fázi měla na mysli tzv. „kauzu Čunek“, tedy zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka usnesením ze dne 4.června 2007 č.j. 3 NZT 10/2007. Po vzoru praktik totalitních bezpečnostních složek sestavila z žalobců cosi na způsob „protistátního spikleneckého centra“. Pro výběr účastníků byl určující jejich vztah k Pavlu Němcovi, jehož nenáviděla, osobní účast na „kauze Čunek“ a v případě Libora Grygárka nevyřízené účty z doby jejího působení na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Pro její způsob uvažování je příznačné, že mezi „mafiány“ nezařadila Stanislava Potoczka, odpovědného za vydání usnesení NSZ z dne 4.června 2007, jímž vypukla „kauza Čunek“: v době jejího působení na NSZ prý patřil k jejím oblíbencům. V průběhu řízení paní žalovaná nepředložila skutková zjištění, jež by potvrdila důvodnost nařčení.
Výraz „bitva právníků“ není nadsazený, protože kromě toho, že se ve sporu utkali právníci ve vysokých funkcích, většinou odborně zdatní, a na straně žalobců podporovaní obhájci zvučných jmen, došlo také na použití „těžkých zbraní“, tedy mimořádných opravných prostředků. Jako první a poslední z žalobců k nim sáhl Pavel Němec, který se neúspěšně pokusil o vyloučení samosoudce Vojtěcha Cepla ml. z řízení námitkou podjatosti,ale neúspěch vzal bez odporu na vědomí. Zato Marie Benešová dovedným uplatněním mimořádných opravných prostředků poskytla všem obžalovaným obecně použitelný návod, jak vyvolávat průtahy řízení. Když Vrchní soud v Praze zrušil prvostupňový rozsudek v její prospěch a přikázal předání věci jinému soudci usnesením bez možnosti dovolání, podala úspěšnou ústavní stížnost. Když pak Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci rozsudkem v její neprospěch, podala úspěšné dovolání. Nejvyšší soud ČR na jeho základě zrušil rozhodnutí Vrchního soudu jako nesprávné s tím, že paní žalovaná napadenými výroky neporušila etická pravidla své profese. Ústavní činitelé by prý navíc měli strpět vyšší míru kritiky než řadoví občané. Uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby znovu zvážil, zda míra její kritiky byla skutečně nepřípustná.
Tento úspěch jí nestačil. Navíc se pokusila námitkou podjatosti dosáhnout změny ve složení senátu, který měl promítnout závěry dovolání do nového posouzení její věci. Tentokrát ale neuspěla, takže v listopadu r. 2013 již bylo jasné, že se strany znova setkají před senátem Romany Vostrejšové. Další průtahy pak vznikly opakovaným odročením nařízeného hlavního líčení.
Možná by se dalo mluvit také o „zákopové válce“, protože řízení bylo skutečně zdlouhavé. Hlavní líčení bylo zahájeno 12. května 2008, a soudce Vojtěch Cepl ml. byl skutečně pilný: první den soudil až do sedmi hodin večer. K prvnímu rozsudku dospěl již 5. června 2008. V průběhu celého řízení se právě díky používání mimořádných opravných prostředků více nesoudilo, než soudilo. Další rozsudek 1. stupně vydal soudce Vojtěch Cepl až 14. října 2010, na něj navazující zatím poslední rozsudek Vrchního soudu v Praze je ze dne 8. února 2011, Nejvyšší soud ČT rozhodl o dovolání v lednu 2013. .
Další hlavní líčení na Vrchním soudu v Praze bylo nařízeno na 25. září 2014. Avšak k němu nedošlo, protože strany se den před ním dohodly na smíru. Jeho text je právnicky vycizelovaný. Média jej většinou vykládají nepřesně, proto jej doslova ocituji: „Strany považují za nesporné, že se žalovaná žalobcům omluvila již 24.3.2011. Strany se zdrží vůči sobě další kritiky, která by byla v rozporu s etickým kodexem a principy právnických profesí. Každá strana ponese náklady dosavadního řízení ze svého od samého počátku.“ V jeho zrcadle se ovšem rozsudek Nejvyššího soudu ČR přiřazuje k některým jiným jeho rozhodnutím, jež vyvolala údiv odborné i laické veřejnosti: je skutečně účelné rušit rozhodnutí o omluvě, která byla veřejně vyslovena před třemi lety? A bylo štvaní Marie Benešové proti žalobcům skutečně jen soukromou újmou na jejich osobní cti, kterou si jako veřejní činitelé měli nechat líbit, zatímco vedlejší účinek podrývání autority státního zastupitelství napadáním jeho významných představitelů byl pod rozlišovací úrovní soudců Nejvyššího soudu ČR?
Text smíru potlačuje účinky zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011 jen částečně. Neříká nic o nedůvodnosti omluvy, o tom, že by ji Marie Benešová vzala zpět. Pouze se otevřela cesta k zmírnění bolestivosti porážky, kterou paní žalovaná rozsudkem utrpěla: z výroku o smíru je patrné, že žalobci vrátí Marii Benešové peníze, které jim vyplatila jako náhradu za jejich soudní výlohy. A strany se zavázaly, že na sebe nebudou nadále útočit, to ovšem v situaci, kdy už spolu nemají co do činění, tedy ke sporům nemají bezprostřední důvody. Žalobci vlastně dosáhli svého, jen je to bude stát dost peněz. Jinak stále platí, že „lepší hubený smír než tučný proces“ .
Samo uzavření smíru nasvědčuje tomu, že strany si nebyly zcela jisty výsledkem nového projednání žaloby v obnoveném hlavním líčení. V případě, že by se nesmířily, Vrchní soud v Praze by se musel vypořádat s právními názory Nejvyššího soudu ČR. Nedalo by se vyloučit další pokračování sporu mimořádnými opravnými prostředky poražené strany. Jenže dnes již nikoho předmět sporu nezajímá a ani případné odvolání omluvy by nemělo velký význam, protože veřejnost již na bouřlivé události r.2007 zapomněla a nevěděla by, proč Marie Benešová žalobce hanobila a za co se jim pak musela omluvit. Ani pro žalobce její tehdejší hanlivé výroky dnes nemají význam, protože jejich postavení se od té doby natolik změnilo, že jejich připomínání je nemůže nijak poškodit.
Ukončení sporu má širší význam, přesahující jeho vlastní rámec. Zřejmě jím zmlkla poslední odezva tzv. „kauzy Čunek“, tedy skandálu, který vyvolalo Nejvyšší státní zastupitelství ČR usnesením Stanislava Potoczka ze dne 4.června 2007 č.j. 3 NZT 10/2007, kterým byla trestní věc bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka odebrána přerovskému dozorovému státnímu zástupci Radimu Obstovi a přidělena okresnímu státnímu zástupci v Jihlavě Arifu Salichovovi, který Čunkovo trestní stíhání zastavil a naopak vyvolal trestní stíhání korunní svědkyně Marcely Urbanové. Zastavení trestního stíhání aprobovala nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, čímž se stalo neodvolatelně definitivním.
Tyto události vyvolaly bouři nevole nejen laické veřejnosti a novinářů, ale také významné části státních zástupců. Vypukla „válka žalobců“, která se částečně časově, obsahově i vztahově překrývala se sporem mezi Marií Benešovou a žalobci. Vedení státního zastupitelství se snažilo odpor potlačit přeložením některých rebelů a zejména ministr Jiří Pospíšil v úloze capo di tutti capi pachatelů oné státnězástupcovské nepřístojnosti nejvýznamnější vedoucí státní zástupce mezi nimi odvolal z funkcí. O odvolání Renaty Vesecké & spol. z funkcí ale v té době nepřipouštěl debatu, i když se ho domáhala Unie státních zástupců i některé občanské iniciativy.Stejně tak odmítal podněty k trestnímu řízení proti zúčastněným státním zástupcům. Ovšem brzy po nástupu svého druhého ministerského mandátu odvolané státní zástupce znova jmenoval, protože mezitím dosáhli zrušení jeho rozhodnutí ve správním řízení soudním . Celkově jeho vystupování ve vztahu k této kauze bylo v obou jeho funkčních obdobích z právního, morálního a nakonec i politického hlediska nevhodné. Spolek Šalamoun se proto opakovaně domáhal jeho odvolání.
„Válka žalobců“ zuřila s kolísající intenzitou až do října r. 2009, kdy exministryně Daniela Kovářová napadla stížností pro porušení zákona sdělení obvinění z dávno zastaveného procesu a soudci Nejvyššího soudu ČR s vážnými tvářemi rozhodli dne 1. října 2009, že řízení bylo od samého počátku vedeno nezákonně, neboť od sdělení obvinění je dozoroval nepříslušný státní zástupce. To vyvolalo zmatek v hlavách většiny kritiků zásahu z 4. června 2007, kteří se pak utišili. Tento formalistický postup mi ve svém celku připadá srovnatelný s oholením mrtvole vousů, které jí narostly po smrti. Ale z hlediska zastavení „války žalobců“ to byl úspěšný trik.
„Válku žalobců“ provázela mohutná mediální kampaň, zčásti zaměřená proti žalobcům, z nichž Pavel Němec, Renata Vesecká a Pavel Kučera měli být odpovědní za rozhodnutí o zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Od počátku nabyla povahu neúprosné štvanice, kvůli které se pro veřejnost stali z žalobců obviněnými a v tomto duchu s nimi také nakládal samosoudce Vojtěch Cepl ml. Marie Benešová se v ní aktivně projevovala a živily ji i poznatky ze soudní síně z jejího procesu.
Vedlejším, leč velmi významným účinkem sporu mezi žalobci a Marií Benešovou a související mediální štvanice bylo odpoutání pozornosti od prapříčiny událostí, tedy od zásahu NSZ do případu Jiřího Čunka. Veškeré pokusy o prověření podezření, že se státní zástupci NSZ na politickou objednávku provinili zneužitím pravomoci veřejného činitele, byly marné, stejně jako návrhy na odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně. Média ani veřejnost jim nevěnovali pozornost, takže nevznikla společenská poptávka po jejich řádném projednání příslušnými orgány. Marie Benešová tak sice škodila žalobcům, ale v zápalu boje si nevšimla, že zejména pomáhá skutečným původcům manipulace s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi, kterou sama považovala za protiprávní. Šla nejen proti žalobcům, ale také sama proti sobě.
V souvislosti s ní a v průběhu zmíněného řízení na ochranu osobnosti předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová podala na popud exministra Jiřího Pospíšila kárnou žalobu na svého místopředsedu Pavla Kučeru kvůli nedoloženému a ostatně nejednoznačnému a v úzkém kruhu v soukromí pronesenému výroku o nadřazenosti politických zájmů nad nezávislost justice. Kárné řízení proti němu se pak časově prolínalo se sporem s Marií Benešovou. Pamětihodný byl výkon předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové při veřejném zasedání kárného senátu jako kárné žalobkyně: vedla si neprofesionálně, takže si vysloužila opakované výtky a poučování předsedy senátu. Kárný senát předsedy Viktora Macha odsoudil Pavla Kučeru ke ztrátě postavení soudce. Rozsudek byl překvapením i pro přítomné novináře, vůči Pavlu Kučerovi většinou nepřátelsky naladěné: obecně se očekávalo zproštění. Rozsudek nenabyl právní moci, protože dříve než mohlo proběhnout odvolací řízení, kárně odsouzený dosáhl ke konci roku věku sedmdesáti let a přestal být soudcem. Bezmocně zuřící Jiří Pospíšil mu aspoň pozastavil výkon funkce soudce a Iva Brožová účelově změnila rozvrh práce soudu, aby se v posledních dnech mandátu nemohl podílet na jeho rozhodování . Trpkou příchuť jeho příběhu dodává skutečnost, že byl s Otakarem Motejlem spoluzakladatelem soudu a funkci zastával od jeho založení plných sedmnáct let. Vztah s Ivou Brožovou si pokazil tím, že v době její vzpoury proti prezidentovi republiky se postavil proti ní. Ještě ošklivější okolností je významný podíl jeho dlouholetých kamarádek Marie Benešové a Zlatuše Andělové (severomoravská krajská státní zástupkyně, svědkyně v obou procesech) na vyvolání štvanice a kárného řízení proti němu.
Stejně jako celá mediální kampaň a spor mezi Marií Benešovou a žalobci, také kárné řízení proti Pavlu Kučerovi odpoutalo pozornost veřejnosti od podstaty věci, tedy od zásahu NSZ z 4. června 2007 do kauzy Jiřího Čunka. Pavel Kučera se dostal do postavení obětního beránka, ač ze svého postavení místopředsedy soudu nemohl žádným způsobem zasáhnout do rozhodování státních zástupců NSZ .
Spor mezi žalobci a Marií Benešovou stále ještě pokračoval v r. 2010, kdy se do čela ministerstva spravedlnosti vrátil Jiří Pospíšil. Bývalý capo di tutti capi strůjců „kauzy Čunek“ asi zapomněl na své spolupachatelství v ní a pustil se „na pokračování“ do přípravy odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně. Vláda ji po nechutných průtazích odvolala na jeho návrh 27. října 2010 s účinností ke konci roku. Renata Vesecká sice zůstala řadovou státní zástupkyní NSZ, ale nakonec 28. února 2011 resignovala a odešla do advokacie .
V čele Nejvyššího státního zastupitelství ji vystřídal Pavel Zeman, vyhledaný Jiřím Pospíšilem a jmenovaný po předchozím představení „kmotrovi“ Romanu Jurečkovi. Krátce po nástupu odvolal jí jmenované ředitele odborů NSZ, mezi nimi Stanislava Potoczka, pachatele výše zmiňovaného usnesení z 4. června 2007.
„O hlavu“ přišel také další z žalobců, krajský státní zástupce v Brně Petr Coufal, na kterého vrchní státní zástupce Ivo Ištvan (jedna z rehabilitovaných obětí Jiřího Pospíšila) podal pod malichernou záminkou kárnou žalobu. Kárný soud jej shledal vinným, ale upustil od potrestání. Petr Coufal vzápětí resignoval na svou funkci.
Bez přímé souvislosti s „kauzou Čunek“ padl po zdlouhavém soudním sporu pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, obecně považovaný za člověka Renaty Vesecké. Jeho dočasný nástupce Stanislav Mečl pak odvolal z funkce žalobce Karla Černovského.
Jako jediný z žalobců, kteří v době zahájení procesu proti Marii Benešové byli v činné službě, žádnou formální újmu neutrpěl Arif Salichov, který zastavil trestní stíhání Jiřího Čunka. Dosloužil ve své funkci až do listopadu r. 2013, kdy ve věku 62 let odešel do důchodu s pocitem, že v případě Jiřího Čunka rozhodl správně a dnes již kauza a dění kolem ní nikoho nezajímá.
Ze všech aktérů „kauzy Čunek“ vyšel nejlépe capo di tutti capi exministr Jiří Pospíšil, kterého voliči „za trest“ vyslali do Evropského parlamentu.
„Válka žalobců“, soudní spor sedmi žalobců s Marií Benešovou, kárné řízení s Pavlem Kučerou, zdlouhavé odvolávání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně a méně nápadné „popravy“ dalších žalobců mají společný původ v reakci na manipulativní zásah NSZ ze dne 4. června 2007 do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi a společně vytvářejí komplexní obraz dění ve státním zastupitelství a přilehlých oblastech života společnosti v době od 4. června 2007 do smíru mezi Marií Benešovou a žalobci. Celkový pohled na něj je smutný a dokazuje, že žijeme ve Švejkolandu.
Příznačné pro přístup politické reprezentace k uvedeným událostem bez ohledu na střídání vlád v uvedeném období je sklon k zavírání očí před skutečností a k tichému zametání problémů pod koberec. Dodnes nebyla zrušena dobová stanoviska politické reprezentace a vedení ministerstva spravedlnosti a státního zastupitelství k zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka, podle nichž vše proběhlo v souladu se zákonem. Bylo-li ale vše v pořádku, je nepochopitelné, proč po nástupu Nečasovy vlády začaly tiše padat hlavy aktérů „kauzy Čunek“. Je-li však „padání hlav“ tichým doznáním, že manipulace s trestním stíháním Jiřího Čunka mohla být protiprávní, pak měl být čin státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka řádně vyšetřen. Vzhledem k obrovskému ohlasu jeho usnesení ve veřejnosti, v médiích a přímo mezi státními zástupci by bylo na místě, aby se veřejnosti dostalo poctivého vysvětlení, jak to vlastně všecko bylo: kdo a proč rozhodl, že musí být trestní stíhání Jiřího Čunka zastaveno, kdo přenesl politické rozhodnutí do státního zastupitelství a jaká byla skutečná úloha těch státních zástupců, o nichž se mluví v souvislosti s „kauzou Čunek“. Výsledný stav je možná i nespravedlivý vůči Renatě Vesecké, obecně považované za iniciátorku zásahu.
Pavel Zeman se pokusil krátce po nástupu do funkce některé věci objasnit cestou zjednání průchodnosti trestním oznámením, podaným spolkem Šalamoun a dosud prakticky ignorovaným orgány činnými v trestním řízení. Jeho snaha byla sympatická, ale nepřinesla výsledek. Provádění vyšetřovacích úkonů muselo podle místní a věcné příslušnosti zůstat v rukou stejných orgánů, které se jimi dříve odmítaly zabývat. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce se k nim sice dostalo, ale naložili s ním podle svého. Při nastavení pravomoci nejvyššího státního zástupce současným zákonem o státním zastupitelství mu nezbylo než vzít neúspěch mlčky na vědomí, protože výkonné složky byly mimo dosah jeho vymezené kompetence .
Stav se tedy nezměnil: přes počáteční snahu Pavla Zemana veřejnost dodnes nedostala vysvětlení, co se vlastně stalo a kdo je za to odpovědný.
Ještě smutnější je ovšem skutečnost, že dosud ani nebylo zjištěno, kdo vlastně a proč vyvolal trestní řízení proti Jiřímu Čunkovi & spol. Domněnky, že útok na něj má stranickopolitické pozadí, sice nejsou úplně hloupé, ale nejsou prokázané. Naproti tomu je zřejmé, že domnělá iniciátorka Marcela Urbanová byla do hry vtažena dodatečně.
Obě naznačené otázky nepochybně zůstanou bez odpovědi, protože „věrchuška“ má uchování nejasností zájem, a to bez ohledu na to, kdo je právě u moci. Je to podobná situace jako v „kauze Lessy“: za puč ke svržení policejního prezidenta nebyl a zjevně ani nebude volán k odpovědnosti nikdy nikdo. Orgány činné v trestním řízení shodně s politiky vzkazují národu: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Vzkaz je ovšem nepřesný: nemá co končit, když nic nezačalo.