Sociální demokraté mají problém. Strana, jež se léta právem vysmívala nesrozumitelné zahraniční politice pravice, která doma mluvila desítkami různých řečí a v Evropské unii byla trpěna jen jako nevítaný host, nyní předvádí v lepším případě mlžení, v horším kakofonii. Dosud levicoví politici dokázali najít společnou řeč alespoň před summity EU a NATO či před klíčovými hlasováními. Ani to už však neplatí.
Když Evropský parlament hlasoval o Dohodě o přidružení mezi Ukrajinou a EU, byli všichni europoslanci ČSSD pro, jen lídr její kandidátky (tedy těžká váha) Jan Keller proti. Keller si za svým názorem stojí, má ho vyargumentovaný a dokáže o něm bezesporu přesvědčit většinu svých fanoušků. Lidovému domu to však neulehčuje.
Chování sociálně demokratických politiků lze pochopit. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek je zvyklý pracovat s optikou partnerů v EU. Premiérovi Bohuslavu Sobotkovi v hlavě ulpívají zejména názory podnikatelů, s nimiž se potkává. Nezávislý europoslanec za ČSSD Jan Keller patří k silnému intelektuálnímu proudu dlouhodobě hovořícímu o nespravedlivém dvojím metru na Rusko a EU. Úplný okraj tuzemské nekomunistické levice pak reprezentují poslanec Stanislav Huml , který za sestřelením malajsijského letadla na východu Ukrajiny i za 11. zářím 2001 vidí rukopis CIA, či bývalý poradce Jiřího Paroubka Jiří Vyvadil zakládající spolky přátel Ruska.
Slovenský sociálnědemokratický Směr působí ve svém postoji – chápavém k Rusku – semknutěji. Stmelení jsou i sociální demokraté v Polsku či Maďarsku, ovšem na straně Ukrajiny. U nás, v pupku Evropy, se ale vše láme. Koneckonců i na pravici – viz postoje exprezidenta Václava Klause či Machových Svobodných.
Jenže ČSSD je hlavní vládní silou a na jejím stanovisku záleží. Nechť je takové či makové, mělo by být především srozumitelné. Bude-li navíc vyfutrováno analýzou, z níž vyplyne, že svět není černobílý a exekutiva musí zohledňovat různé souvislosti a dopady, tím lépe: česká společnost se potřebuje naučit vést seriózní debatu nenahrazovanou osobními výpady, urážkami a nálepkováním oponentů. V tom by oranžoví mohli pomoci, pakliže si udělají jasno mezi sebou.
Češi, Moravané a Slezané jsou tradičně hákliví na siláctví Goliášů. Když ve značné části z nich léta vzrůstá pocit, že se Američanům přešlapy odpouští, stane se, že při barbarském chování Rusů zůstanou netečnými. Kromě toho je u nás zakořeněno rusofilství (vzpomeňme už na Karla Kramáře) i vděk za osvobození v roce 1945, který soustavně zalévala komunistická moc. K tomu si připočtěme masivní propagandistické kampaně nad našimi hlavami. Češi, podezřívaví k veřejnoprávním („státním“) médiím, mají často sklon sedat na lep internetovým zdrojům, které působí nezávisleji, přestože právě s nimi se nejsnáze manipuluje. A pak je tu ještě mix pragmatismu a sebestřednosti, který se zrcadlí v preferování ekonomických a sociálních zájmů před mezinárodním právem a morálkou.
Jakkoliv se to nemusí na první pohled zdát, jsou to legitimní podněty pro diskusi, které se nedají jen tak odbýt paralelou k Mnichovu či srpnu 68, případně frází o Rusech, kteří rozumí jen síle. Pokud se nějaký názor nebo zájem šmahem bez diskuse odmítne, vrátí se nám to za čas v ještě drsnější podobě.
Je tu ale jedna potíž: politika klíčové vládní partaje a vlády členské země EU a NATO by se měla odvíjet od vyjasněných a ucelených postojů, ne od vratkých polotovarů. Názorová pluralita je důležitá. Ta by měla ale v ústit v kompromis, konsensus, jenž by měl být nakonec výkladní skříní daného politického tělesa.
Podobná zkouška je pro ČSSD něčím novým. Je o to těžší, že zahraniční politika nikdy v oranžovém týmu nepatřila k nejdiskutovanějším oblastem. V dalších krizích snad už budou sociální demokraté zocelenější. Ovšem nyní by měli usilovně pracovat na minimalizování následků názorové rozklíženosti, která se projevila v hlasování europoslanců.