Výběr tzv. eurokomisře, tj. vrcholného bruselského úředníka, který je z každé členské země pouze jeden a který má za úkol prosazovat politiku EU ve svěřené oblasti, mi dopřál řadu okamžiků, občas i zábavných, většinou však nutících k zamyšlení.
První kapitola byl výběr samotného kandidáta, který je, z hlediska hierarchie EU, vrcholným reprezentantem naší vlasti. Shodou okolností toto jednání probíhalo v době stého výročí I. světové války a průběh výběru komisaře mi líčení tohoto světového konfliktu připomínal. Koaliční strany předvedly krásnou ukázku zákopové války. Obě hlavní strany (lidovci prominou, že je v této poznámce neberu jako rozhodující sílu) disponovaly zhruba stejnou „palebnou silou, zakopaly se“ a tvrdošíjně trvaly na svých návrzích. Protiútoky jedné či druhé strany končily v zemi nikoho. Nikdo neměl ponětí, jak to skončí.
Úpornost snahy obou stran by se mohla zdát nepochopitelná. Eurokomisař, z popisu své funkce, nehájí zájmy své země, natož nějaké politické strany, takže proč na tom stranám tolik záleží? Proč ta několik měsíců trvající zákopová válka?
Pak jsem usoudil, že jedná o prestiž. Strana, která má „svého“ eurokomisaře, působí pozitivně na potenciální voliče a volby jsou za dveřmi. Ale je zde ještě několik dalších faktorů, z nichž první byl jedincům, stejně nechápavým jako já, objasněn bezprostředně po konečném výběru. Eurokomisař má štáb spolupracovníků a všechny koaliční strany projevily snahu pomoci a připravily návrhy svých kandidátů na tyto lukrativní posty. Je to skvělá příležitost odměnit zasloužilé a loajální členy politických stran. Dosazení pomocníků komisaře je navíc možnost dostat do hry „své lidi“, kteří, i když nemají přímou rozhodující pravomoc, mohou svou činností výrazně ovlivnit činnosti úřadu. A ti již nejsou vázání nadstranickosti, tolik zdůrazňovanou pro samotné komisaře.
Jednání se protahovala a téměř jsem doufal, že komisař nebude vybrán a ČR tak ušetří desítky milionů, které budou posléze použity na zvýšení důchodů (jsem totiž důchodce). Ale pokud by se to stalo, měli bychom v Evropě z ostudy kabát. Navíc nemít svého komisaře není pravděpodobně dle regulí EU možné a nakonec by musel být vybrán losem. V té chvíli podniklo ANO dobrý tah a na důkaz dobré vůle stáhlo původní návrh - protřelého bruselského lobistu Teličku. Navrhlo jako kandidátku ženu, paní Jourovou.
Co mohl předseda Sobotka dělat? Na vstřícný tah ANO musel nějak reagovat. Aby nemohl být spolustraníky nařčen z toho že kapituloval, vydal se do Bruselu zeptat se na radu. Tam, pravděpodobně pod vidinou toho, že si EU vylepší skóre v tolik žádoucím tématu rovnosti obou pohlaví, mu bylo řečeno, že žádoucí je žena.
Všimněte si, že to bylo v okamžiku, kdy nebylo vůbec jasné, co bude náš komisař v EU dělat, v jakém oboru bude pracovat a zda se na to bude hodit, rozhodujícím faktorem bylo pohlaví kandidáta. Svým způsobem je to typický případ tzv. pozitivní diskriminace, tj. zvýhodnění kandidáta nikoliv podle jeho schopností, ale podle toho, zda je žádoucího pohlaví, rasy, víry či sexuální orientace.
Na druhé straně byla volba paní Jourové, dle mého mínění, nejlepší alternativa z navrhovaných kandidátů. Tato dáma, pokud se do funkce dostane, mi bude ve vládě chybět jako jedna z mála současných ministrů, u kterých jsem chápal, o co jim jde. Ale představa, že ve vedení EU bude někdo, v jehož zdravý rozum jsem věřil, převážila mou lítost nad touto ztrátou a v duchu jsem ji popřál vše nejlepší v novém zaměstnání. Až v závěru celé taškařice se jmenováním „komisařů“ jsem ji začal litovat.
Nyní se dostáváme k prvnímu zádrhelu celé historie. Pan Sobotka, aby spolustraníkům dokázal, že se nevzdal bez boje a povolil paní Jourovou na úkor „jejich“ kandidáta, si na předsedovi ANO a ministru financí domluvil protislužbu. „Uvolněním“ extra finančního obnosu, který ČSSD chybí na splnění jejich těžko realizovatelných předvolebních slibů.
Řečeno jinými slovy, pan Babiš si jmenování své kandidátky na eurokomisaře koupil, a to za peníze, které mu nepatří, ale pouze je spravuje Nepoužiji termín „za peníze daňových poplatníků“ ze dvou důvodů. Jednak tento termín bytostně nesnáším, příliš mi to připomíná dříve používaný termín „za dělnické peníze“. Hlavně však proto, že se největší pravděpodobností nepůjde o peníze z vybraných daní. Jaképak „uvolnění“, vláda si je buď vypůjčí, nebo se prostě navíc natiskne patřičné množství chybějících bankovek, vždyť v plánovaném deficitu rozpočtu ve výši 100 miliard se to stejně ztratí. Předvolební sliby budou splněny a kdo by se staral o to, jaké následky to bude mít v budoucnu, až pan Sobotka a jeho parta „zmizí v propadlišti dějin“, jak se dříve psávalo v novinách.
Nejlepší na celé věci je to, že pan Sobotka se s proběhnutým handlem netajil. Chlubil se jím dokonce jako získanou výhodou.
Takové jednání je „vnitrokoaliční“ variantou tolik odsuzované opoziční smlouvy. Uzavřená dohoda zní: My vám vyhovíme v prosazení vašeho kandidáta a vy nám navíc poskytnete peníze, které nám chybí na splnění toho, co jsme slíbili voličům. Co k takové dohodě dodat? Kde je Ištvan a protikorupční zásahová jednotka?
No a teď k druhé etapě, která proběhla nedávno. Byla snaha, aby paní Jourové byl ve správě EU přidělen nějaký významný resort, kterým teče co nejvíce peněz, nejraději místní rozvoj. To by mělo odpovídat významu ČR v EU. Přišlo velké zklamání. Nejvíce žádaný resort, o který se usilovalo, dostalo Rumunsko.
Ve správě EU pro paní Jourovou zbyla oblast ochrany spotřebitelů a dohled nad rovnosti pohlaví. Na tuto skutečnost reagovali všichni naši vrcholní představitelé téměř jako na katastrofu, za kterou může někdo jiný než oni sami. Mezi obviňovanými byli i současný a předchozí prezident a současný a minulý předseda vlády.
Opět jsem propuknuté emoce moc nechápal. Že by to byla jenom reakce na potupu, naznačující, že ČR má v EU menší váhu než Rumunsko? Pak mi ale došlo, že údajná nestrannost komisařů asi nebude tak neochvějná a mít „svého“ reprezentanta u kohoutků bruselských penězovodů není k zahození. Takže proto to zklamání a rozhořčení nad tím, že to nevyšlo. Na prosazování rovnosti pohlaví se totiž nic nevydělá.
Ale to ještě není vše, co mám na srdci. Paní Jourová mi byla sympatická z několika důvodů. Například tím, že jako jedna z vrcholných žen na význačném postu nesouhlasila se zavedením nesmyslných „kvót“ na přítomnost žen v různých orgánech, a také tím, že při rozhovoru s novináři nepoužívala rozšířený trik politiků - na položenou otázku odpovědět proslovem o něčem zcela jiném. A také se při odpovědi nemusela dívat jinam jako její kolega ministr průmyslu, který se při svých slovech nedokáže podívat do „očí“ ani televizní kameře.
Teď mi je jí líto. Ve své nové funkci bude mimo jiné prosazovat i ony „kvóty“, která donedávna odmítala, a případně uvalovat sankce na neposlušné členy, kteří tento princip nebudou dodržovat. Při jejím posledním rozhovoru s reportérem televize na otázku, jak se v této otázce v budoucnosti zachová, odpověděla neurčitou frází a vyhnula se odpovědi.
Ale pak jsem si uvědomil, že podobný osud by ji čekal i v dalších oblastech. Pokud by to byla energetika, musela by prosazovat takové blbosti jako „úsporné“ vysavače, v případě místního rozvoje například bdít na budováním cyklostezek jako zásadním aspektem rozvoje regionů.
Známé přísloví praví: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“ Inu, je to tak, paní Jourová.