V přístupu k národním idolům projevujeme krásnou vlastnost: dokud jsou „nahoře“, bezmezně je obdivujeme, odmítáme vidět jejich slabé stránky, ale ve chvíli, kdy padnou, se otáčíme zády a současně s jejich zavržením vyhazujeme vše, proč jsme je kdysi uctívali, nepřipouštějíce, že přece jen něco dobrého po nich možná zbylo.
Od příchodu Petra „Čistého“ Nečase k moci neuplynula příliš dlouhá doba. Mnozí si od něj slibovali očištění politiky od korupčního vlivu „kmotrů“. Skončilo to krachem, jakého se před ním v polistopadové éře nikdo nedočkal. A přímo nebo nepřímo strhl do propasti řadu dalších, dříve nedotknutelných.
Ve vztahu k Janě Nagyové, dnes Nečasové, se můžeme přít o to, kdo z dvojice koho stáhl více dolů, nicméně je zjevné, že jeho partnerka doplatila na pohromu daleko citelněji než on. Právě na jejím osudu je vidět, jak daleko jsme schopni zajít, když se k někomu mocnému po jeho pádu otáčíme zády: lidé, kteří ji měli v moci v době vazebního stíhání, se nestyděli zacházet s ní jako s nebezpečnou násilnicí a vodit ji v „medvědech“. Pracovníci televize a novináři se nestyděli tu ostudu ukazovat veřejnosti na fotografiích a v televizních šotech po celé měsíce, ještě dlouho poté, kdy se Jana Nagyová-Nečasová vrátila na svobodu. Platí přece presumpce neviny a každý má právo na to, aby i v době trestního stíhání byla zachována jeho osobní důstojnost. Na tuto zásadu se při zacházení s Janou Nagyovou-Nečasovou zapomnělo. Není ovšem jediná, kdo by si v tomto ohledu mohl stýskat: barbarské zacházení se zadrženými a obviněnými je hojně rozšířeným nešvarem.
S nástupem Petra „Čistého“ Nečase se spojovaly velké naděje na zásadní obrat ve vývoji státního zastupitelství, které se tehdy s obtížemi vzpamatovávalo z „války žalobců“ související se zásahem Nejvyššího státního zastupitelství do trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Hlasatelem zvěstí o radostné budoucnosti byl capo di tutti capi pachatelů zmíněné nepřístojnosti, politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, který předložil voličům k uvěření představu, že po volebním triumfu ODS a jeho vítězném návratu na ministerstvo spravedlnosti odejde z funkce nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, na její místo nastoupí tajemný Žalobce-Spasitel, vstoupí v platnost nový zákon o státním zastupitelství a v této sféře státní správy nastanou poměry pozemského ráje.
Zpočátku se zdálo, že vše bude vycházet. Odešla Renata Vesecká a na její místo nastoupil s požehnáním „kmotra“ Romana Jurečka Pavel Zeman, díky dlouhému působení v Eurojustu nezatížený vztahy k různým místním tzv. mafiím. Později jeho postavení posílil nástup Lenky Bradáčové. Pod jejich vedením začaly intenzivní práce na novém zákonu o státním zastupitelství, jenž měl otevřít cestu k zásadním změnám v činnosti žalobců.
Pak se ale něco zadrhlo: Jiří Pospíšil byl Petrem „Čistým“ Nečasem potupně vyhozen způsobem, jenž připomínal konce předlistopadových politiků upadnuvších v nemilost. Stejně jako tehdy i teď se veřejnosti dostalo vysvětlení, jež vzbuzuje nedůvěru. Paradoxně tím Petr Nečas zachránil Jiřího Pospíšila před hlubším pádem, neboť když přišel čas jeho konce, bezostyšného populistu nevzal do propadliště s sebou. Naopak mu poskytl příležitost, aby se vydával za nevinnou oběť. Štěstí měl i jinak: zatímco Vězeňská služba ČR se bez ohledu na mnohamilionovou účetní ztrátu zoufale snaží zbavit se zchátralé stavby bývalého kněžského semináře ve Vidnavě, jejímž pořízením na pokyn Jiřího Pospíšila byla obšťastněna ze státního rozpočtu neprůhledná akciová společnost napojená na římskokatolickou církev, bylo zastaveno trestní stíhání obviněných, kteří transakci na Pospíšilův pokyn uskutečnili. Hlasy několika desítek tisíc voličů v situaci hlubokého nezájmu občanů o volby do evropského parlamentu pak stačily ke zvolení klíčového činitele „kauzy Vidnava“ europoslancem, takže mu již nebezpečí stíhání za pochybný „kauf“ ve Vidnavě hrozit nebude.
Práce na novém zákonu o státním zastupitelství přesto ještě chvíli pokračovaly. Pospíšilův nástupce Pavel Blažek jej nechal projít Legislativní radou a vládou do Poslanecké sněmovny. Pak ale jeho vývoj nabral zpětný chod. Exprokurátorka Marie Benešová v postavení ministryně spravedlnosti ve vládě Jiřího Rusnoka jej stáhla z parlamentu a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou platného zákona z r. 1993. Protože neuspěla, po nástupu Heleny Válkové se ještě chvíli zdálo, že reforma státního zastupitelství přece jen proběhne, i když v původním konceptu dojde k dílčím změnám. Byla naděje, že budou k lepšímu. Jenže jak šel čas dál, z ministerstva přicházely zprávy o výhradách, jichž stále přibývalo, až při jednání ústavněprávního výboru dne 4. září 2014 ve Špindlerově Mlýně se ukázalo, že paní ministryně žádnou zásadní reformu státního zastupitelství uskutečnit nehodlá a uvažuje i nad tím, že od vydání nového zákona ustoupí k novelizaci současného. Ze zásadních opatření klade důraz na zvýšení odpovědnosti žalobců za jejich rozhodnutí a počítá se zřízením jednoho nebo dvou specializovaných státních zastupitelství zaměřených na objasňování vyhražené zvlášť složité trestné činnosti. Zůstane-li zachována současná čtyřstupňová soustava státního zastupitelství, tedy nedojde-li k rušení vrchních státních zastupitelství, potřebnost nového zákona se skutečně stává spornou, protože všechny kosmetické změny, jež paní ministryně naznačuje, lze ošetřit novelizací platného zákona nebo vyhláškou.
Pokud se věci skutečně vyvinou naznačeným způsobem, nevydaný nový zákon o státním zastupitelství se stane dítětem vylitým současně s vaničkou: všichni, kdo poskytovali politickou podporu legislativním záměrům Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a jejich souputníků na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, v nejlepším případě patří k nevýznamné části opozice nebo ztratili vliv úplně. Naopak zvedli hlavu všichni, kdo by zavedením nového zákona utrpěli, tedy všichni, kdo by se dostali „pod knutu“ nejvyššího státního zástupce nebo by přišli o pohodlné, během let vyseděné „dobré bydlo“ ve známém nenáročném prostředí.
Nepřekvapuje, že odpor projevují státní zástupci vrchních státních zastupitelství, z velké části bývalí komunističtí prokurátoři, pro které přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství znamená skok do nejistoty sžívání s novým působištěm. Zvlášť naléhavé důvody k odporu mají olomoučtí žalobci, dosud chránění rozptýlením na tři regionální pracoviště před všetečným každodenním dohledem vrchního státního zástupce.
Nepřekvapuje, že se k odpůrcům změn ve státním zastupitelství připojují soudci vrchních soudců, kteří se cítí ohroženi úvahami věci neznalých politiků, již si myslí, že zrušení vrchních státních zastupitelství by bez současného zániku vrchních soudů nedávalo smysl. K počítání stupňů soustavy organizace a řízení soudů a státních zastupitelství totiž znalost „kupeckých počtů“ nestačí: je beznadějné vysvětlovat některým politikům, že soud s přívlastkem „ vrchní“ je klasický soud druhého stupně, zatímco státní zastupitelství s názvem „vrchní“ je orgán třetího stupně.
Nepřekvapuje, že mezi politiky odmítajícími přechod na třístupňovou soustavu je hlasitě slyšet poslankyni Marii Benešovou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. Díky praxi prokurátorky řešící hlavně dopravní přestupky (pozn.: nepúšťať na saká!) si sotva dovede představit, že by mohla být prospěšná změna proti stavu z doby jejího působení na vrcholku soustavy.
Zato překvapuje postoj paní ministryně Heleny Válkové, u které by se vzhledem k její profesní minulosti dalo očekávat větší pochopení pro reformní řešení. Pravidla závazného souladu mezi pravomocí rozhodovat a dávat pokyny k vykonání rozhodnutí na straně jedné a úrovní vědomostí a odpovědností za důsledky rozhodnutí na straně druhé platí přece obecně. Ve čtyřstupňové soustavě se všichni obracejí na nejvyššího státního zástupce s požadavky, aby řešil problémy spojené s činností celé soustavy, ale často ho nacházejí v bezmocném postavení: mimo příslušníků nejvyššího státního zastupitelství jeho pravomoci podléhají pouze dva vrchní státní zástupci. Směrem dolů jeho vliv slábne, na okresní stupeň přes vrchní a krajská státní zastupitelství prostě nedosáhne. Účinnost jeho řídících úkonů je tím menší, čím více se vzdalují od místa a času úkonu. Při tomto uspořádání je jednota způsobu vykonávání trestního řízení a chování žalobců na celostátní úrovni pouhou iluzí, protože sjednocující řídící článek – nejvyšší státní zástupce – nemá odpovídající pravomoc. Ostatně čím vyšší je sloupec organizačních a řídících jednotek, tím hůře se rozhodnutí nejvyššího článku přenášejí na nejnižší patro organizace.
Odpůrci třístupňové soustavy straší veřejnost tvrzením, že rozšíření moci nejvyššího státního zástupce by společnost ohrožovalo. Odvolávají se na případy zneužívání moci generálního prokurátora předlistopadového státu. Jejich úvahy jsou ale pouze přípravou na minulou válku. Předlistopadová prokuratura byla nástrojem „třídního“ násilí řízeným KSČ. Nejvyšší státní zástupce v současnosti nepodléhá politickému vedení, chybí tedy „zadavatel“ politicky motivovaného zneužívání trestního řízení. A ostatně lze vznést i opačnou námitku: pokud se státní zastupitelství v poslední době pustilo do úkonů, jež vyděsily část veřejnosti, stačily si na to nižší stupně soustavy samy. Krajská státní zastupitelství, podřízená nejvyššímu státnímu zástupci bez mezičlánku, by neměla sílu na provedení akcí srovnatelných s „Nagygate“
Paní ministryně Helena Válková stojí na rozcestí: může jít cestou naroubování svých podnětných nápadů na předlohu schválenou Nečasovou vládou nebo projekt zcela opustit a nahradit jej novelou platného zákona, která k zásadnímu zvýšení úrovně řízení státního zastupitelství nepovede. Může vejít do dějin českého státního zastupitelství jako odvážná reformátorka nebo jako ministryně, která odsunula nezbytnou reformu státního zastupitelství o řadu let.