Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Drobné poznámky

10.9.2014

Na summitu NATO minulý týden předvedl Miloš Zeman neuvěřitelný názorový balet v oboru švejkování. Nejprve ještě v Praze v předtočeném rozhovoru řekl pro rádio Frekvence1 (jeho obsah unikl), že to, co se děje na Ukrajině, se sice může vyvinout v ruskou invazi, ale v této fázi je to občanská válka mezi dvěma skupinami „ukrajinských obyvatel“ (jedni jsou vojáci, druzí turisté-teroristé, kteří si ve své vlasti vzali na provozování svých zálib dovolenou, dohromady tedy obyvatelé – i když u těch druhých by se asi slušelo připojit „novopečení“). „Doteď nebylo prokázáno, že jde o vojenskou invazi na Ukrajině, a beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam ruští vojáci nejsou.“ Je zjevné, že důkazy, které by si Zeman přál, nelze dát, a že důkazy, které by měly každému stačit, Zemanovi nestačí. Skutečná invaze by totiž musela být o mnoho větší než tisíc vojáků (ve skutečnosti jich je přinejmenším pět tisíc), protože v Československu v roce 1968 jich bylo půl milionu. To je opravdu náročné kritérium. Slova vzbudila mezi účastníky summitu živý zájem, švédský ministr zahraničí Bildt se dotázal, zda má Česká republika nějaké tajné služby (které by jí zajistily informace), a pak prezident udělal to, co u normálního nepomazaného smrtelníka označujeme, jako že se trochu podělal: vysvětlil, že to nebyla invaze, ale zato agrese, ta ano, že souhlasí se všemi odstrašujícími opatřeními (v podstatě se žádná nekonají), ale se sankcemi by se mělo počkat až na to, zda bude porušeno příměří z Minska nebo dojde k opravdické invazi (možná by ke skutečné invazi mělo být v tomto případě víc vojáků než půl milionu, protože Ukrajina je větší, než byla ČSSR, tedy chce se mi říci pořád ještě větší). To se ovšem stalo, poslechli ho. Příměří je stejné jako všechna příměří, v nichž mají prsty Rusové: zároveň se dodržuje i nedodržuje. A ruské příměří bude mít, řekl bych, za výsledek ukrajinskou porážku, jen to nebude vypadat tak blbě jako válka.

Prezident Zeman se rozhodl vytrestat Českou televizi obecně a Václava Moravce zvlášť. Protože pan Moravec nepodal minulý týden náležitý výkon, už ho tam nikdy neuvidí. Myslím, že taková věc se dá přežít, i když tak roztomilý chlapík, jako je náš prezident, jim tam bude určitě chybět.

Europoslanec-komentátor Práva Jan Keller v sobotu napsal: „V Česku i v nemalé části Evropy je dnes taková atmosféra, že ti, kdo se dožadují sankcí, z toho politicky vydatně profitují. Naopak ti, kdo mají vůči sankcím výhrady, jsou vystavováni urážkám a posměchu, možná riskují svoji politickou kariéru.“ Pokud by tomu tak bylo, byla by to celkem dobrá zpráva. Obávám se však, že pan europoslanec silně přehání.

Jiří Pehe se zase obrací na rozhádanou českou politiku jako holubice míru s olivovou ratolestí v zobáčku: „Rusko-ukrajinská krize, stejně jako před časem přímá prezidentská volba, tak zase jednou zajímavým způsobem překresluje zavedené politické stereotypy. Ukazuje, že není možné vše poměřovat pravicí a levicí a že ve skutečných krizích vyplouvají na povrch v naší historicky traumatizované společnosti i postoje, které rozdělují a spojují veřejnost i politiky na základě jiných kritérií. I proto by měla být tato krize další výzvou pro ty, kdo na sebe normálně dští síru v klasických pravolevých sporech, aby zvážili, zda to občas nepřehánějí a zda neexistují i jiné hodnoty než ty, které z naší politiky dělají jakousi zákopovou válku.“ Dovoluji si připomenout, že v době bující Velké proptikorupční revoluce působil pan Pehe jako jeden z nejzuřivějších a nejnenávistnějších štváčů a velmi přispěl k tomu, že česká společnost je v době poměrně velkého vnějšího nebezpečí rozdělená a rozložená. Je pozdě, milý pane. Dílo zkázy je – taky vaší zásluhou – už dokonáno. A pokud by dnes někdo měl kredit hlásat mír, měl by to být někdo věrohodnější a míň vyčůraný. Společné zájmy jste měli pěstovat tehdy, když jste místo toho štvali, až se hory zelenaly.

Bohuslav Sobotka poskytl Právu rozhovor. Tvrdí v něm mj., že je třeba debatovat s Ruskem tak, aby se necítilo ohroženo integračními ambicemi Unie a Aliance. „Pokud se Rusko svých obav nezbaví, pak se bude projevovat tímto agresívním způsobem, který je samozřejmě pro mezinárodní společenství nepřijatelný.“ To je moc hezky řečeno. Naším hlavním úkolem je dělat všechno pro to, aby se nás Rusko nemuselo bát. V této jedné v věc i je zatím Západ velmi, velmi úspěšný. Např. hned pan Sobotka: „Ukrajina ale nemá sama sílu ani předpoklady na to, aby se mohla integrovat do Evropské unie a do NATO.“ Na Ukrajině probíhá v zásadě válka mezi separatisty, kteří jsou otevřeně – i vojensky – podporování Ruskem, a ukrajinskou armádou. Podstata konfliktu „byla vyvolána realizací ambice rozšířit NATO a EU o Ukrajinu, aniž by proběhl dostatečný dialog s Ruskem a aniž by Moskva měla schopnost to nějak ovlivnit.“ Atd.

Dohodu v Minsku prý s Porošenkem nepodepsal zástupce Ruské federace, ale premiéři dvou loutkových republik v prakticky anektované části východní Ukrajiny. Tím je uznal jako partnery a fakticky je legalizoval. To je bohužel faktická kapitulace. Není tedy divu, že kyjevský politolog Galubyckij prohlásil, že část Ukrajinců bere příměří jako porážku a že se Ukrajina vydala cestou k vytvoření svého Podněstří. To tedy v lepším případě, dodávám já.

Podle Babišových Lidových novin byl Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti, „zaskočen“ protichůdnými názory Miloše Zemana na konflikt na Ukrajině. Prohlásil prý v ČT: „Pan prezident mluvil o agresi. Je to sémantická diskuse, zda je nějaký rozdíl mezi agresí a invazí. To, co nikdo nezpochybňuje, je, že separatisté používají na Ukrajině ruské zbraně a že se toho neúčastní ruští vojáci.“ Je třeba konstatovat, že pan Prouza nebyl Zemanovými názory zaskočen, nýbrž že Zemanovy názory papouškuje.

Nejvýraznější částí Lidových novin je sobotní příloha Česká pozice. Je důkazem toho, jak se ty noviny opravdu, jak praví Erik Tabery, změnily k lepšímu. Tentokrát obsahují rozsáhlou élož jakéhosi Bohumila J. Studýnky na Andreje Babiše, a pak článek Břetislava Turečka o Gaze s obvyklými protiizraelskými výlevy, které známe z doby, kdy ten člověk ještě psal do Práva. Mediální scéna se nám zjednodušuje.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek