Zvláštní roli ve volbách, zejména v těch nadcházejících, hrají celebrity. Píší to aspoň v Právu. Herec Vetchý podporuje TOP 09, Jan Kraus a Bára Basiková zelené. Nejlíp prý dopadlo Babišovo ANO, podpoří je herec a zpěvák Richard Krajčo. Přiznám se, že moc dobře nevím, kdo to je, pochopil jsem jen, že je velmi, velmi slavný. A taky čiperný, prošmejdil už předsálí skoro všech stran: v roce 2002 a 2005 podporoval ČSSD (to byla u koryta), v roce 2008 a 2010 ODS (taktéž), v roce 2013 Schwarzenberga (to už bylo víc než zjevné, že hvězda ODS definitivně zapadá). Teď je u něj na pořadu dne ANO, hádejte proč? Ve sbírce trofejí pana Krajča tak už vlastně chybí jen KSČM, ta zatím nikdy ještě nebyla na samé špici. Třeba se jednou taky dočkáme.
Miloš Zeman vystoupil na ČT24 v pořadu Interview24. Vyznal se ze svých sympatií k Babišovi (vzájemně se potřebují, pan prezident neopomenul upozornit, že on je vlastně ještě důslednější než Babiš, to je dobře, když se sám nepochválíš, nikdo si tě nevšimne), dal najevo, že nepodpoří zákon o státní službě, a to s hloupými demagogickými řečmi o „politických náměstcích“, kteří nemají na ministerstvu na starosti nic než česat si pěšinky, jsou to budižkničemové a trafikanti, nebudou nic dělat a budou brát statisícové platy. To vypadá jako krédo nového politického směru, nazval bych ho buranismus. Pan prezident je jeho zatím neuvědomělým stoupencem už dlouho, není sám, a teď by bylo dobré, poté, co projekt se SPOZ jaksi ztroskotal, založit něco daleko širšího a důsažnějšího: OBS, Občanskou buranskou stranu. Pokud se zřetelně vyprofiluje, nahrne se do ní spousta nadšenců zprava i zleva, největší tlačenice bude ze směru ODS, KSČM a ČSSD. Bude to jakási lidová protiváha k ANO, která se jednou také přemění ve stranu, a to profesionálně-odbornickou: třeba OSMBP – Občanská strana manažerů, byrokratů a papalášů. Obě nebudou mít v Nových pořádcích konkurenci, rozvrácené šiky Pravdy a Lásky se nedají dohromady, ani v minulosti, ve svobodném politickém prostředí, se jim nikdy moc nedařilo. A normální lidé jako obvykle utřou nos.
Pan prezident se vyjádřil rovněž k Ukrajině. Nemůže si dovolit jako jeho penzionovaný předchůdce úvahy o tom, že žádná Ukrajina vlastně neexistuje a že konflikt vyprovokoval Západ, tj. USA a EU. Je uměřenější: Ukrajina je zhroucená země jako např. Sýrie, na humanitární pomoci by se měli dohodnout všichni (na to Brežněv v roce 1968 nepřišel, nevyzval ke spoluúčasti na bratrské pomoci Evropu a USA, asi proto, že byl šéf SSSR a ne prezident ČR). Na kyjevském Majdanu podle Zemana nebyli jen demokraté, ale i „fašisté z Pravého sektoru“. Sankce nejsou k ničemu a nevinné české firmy jako Hamé nebo Madeta by měly dostat kompenzace. Ukrajinci nejsou tedy pro představitele vyspělé české (československé) demokracie dost fajnoví. Problém je, že Ukrajinci už od oranžové revoluce dávají najevo - s peripetiemi, ovšem, jak by ne, mají to těžší než my – že chtějí být suverénní zemí, že na tomhle základním není vůbec nic fašistického, že dostali v roce 1994 garance od velmocí včetně Ruska a že Rusko tyto garance porušilo anexí Krymu a i nadále je bohorovně ignoruje. A že by ti, kteří nepatří ani k OBS, ani k OSMBP (viz výše), by měli Ukrajinu podporovat. Sami jsme byli několikrát v podobné situaci, víme, jaké to je, když se na nás sápe rabiát, a přitom se na nás všichni vykašlou. Zvláštní směs neobratně maskovaného rusofilství a falešného, kýčovitého českého pseudodemokratismu musí být podstatnou základní notou programu budoucí OBS.
V Právu píše Lukáš Jelínek: „Slyšel někdo někdy v posledních letech o reformě KSČM? Jenže právě ona je nutná jako sůl, aby zde byla solidní levicová alternativa k ČSSD.“ Ve skutečnosti o reformě KSČM slyšíme pořád, ale bohužel ze všech stran, jen ne z té komunistické. Nejvíc by se hodila lidem typu Lukáše jelínka, Jiřího Pehe ap., mohli by dál držet koncepci politiky jako třídního boje s pravicovými smraďochy a měli by k tomu jednoho do party. Jenže civilizovaná společnost (to myslím všeobecně) začíná právě tam, kdy přestaneme ostatní považovat za obtížné smraďochy a dojdeme k nesnadnému závěru, že přes všechny jejich často nesnesitelné rysy jsou to přece jen nakonec naši bližní.
Tamtéž se Alexandr Mitrofanov zabývá tím, jak se k dopadu ruských sankcí vyjádřil Karel Schwarzenberg na jedné a ministr Jurečka na druhé straně. Nejde mu o obsah, ale o formu. Obsah je stejný, forma jiná. Pan Mitrofanov vidí problém v tom, že Schwarzenberg nemůže být pro veřejnost příliš atraktivní, protože je potomek šlechticů, byl jinak vychováván a není u něj v popředí holé živobytí. Tento v podstatě třídní výklad mi nepřipadá vhodný, pan Schwarzenberg nemůže za to, koho je potomek (!) a jak byl vychováván, a myslím, že to není ani správný výklad. Na druhé straně, i mně zní něco falešně na větách jako „v každé generaci přichází nejméně jedna výzva, se kterou se musíme vypořádat, výzvou je pro nás obrana svobody a právního řádu v Evropě“ (měli bychom s totiž uvědomit, že zároveň bráníme i sami vlastní krk), nebo „když tomu ustoupíme, pak již nebude existovat žádná brzda proti násilí v Evropě“ (jistěže budou existovat další brzdy, ale bude to o hodně těžší, my už bychom při tom nebyli, protože bychom brzdou být přímo či nepřímo odmítli). Problém je vznešené, kýčovité uvažování v „zásadách“, přičemž není vůbec jasné, jak jsou zakotveny v našich národních zájmech - stačí, jak to u kýče bývám, že vznešeně zní. To je ovšem zničující dědictví havlovského uvažování, které se tolik uplatnilo v disentu i bezprostředně po pádu režimu. S aristokracií a aristokratismem to nemá nic společného, je to ovšem úplně vykořeněné, a proto málo sdělné. V tom má pan Mitrofanov pravdu.
Ministr Zaorálek, resp. jeho náměstek Drulák s ministrovým krytím, se zbavil výrazných představitelů polistopadového režimu ve vedení Česko-polského fóra: mj. Luboše Dobrovského a bývalého Schwarzenbergova náměstka Jiřího Schneidera. Dalo se to čekat, Nové pořádky chtějí nové lidi, formálně k tomu má jistě právo a je to svým způsobem pochopitelné. Zároveň je to zřetelný signál politických změn, které se dotýkají i zahraničně politické orientace ČR. Vztahy s Polskem jsou dnes mimořádně důležité, protože Polsko vlastně jako jediná země v našem regionu zastává významný a zásadní postoj v ukrajinsko-ruském konfliktu, vědí tam, co jsou v této věci společné zájmy našeho regionu, a protože ministr Sikorski má jakousi šanci stát se unijním „šéfem“ přes zahraniční politiku, což by bylo významné i pro zahraničněpolitické zájmy ČR. (Pan Drulák chce v této situaci naopak posilovat naše vztahy s Balkánem. To je těžké pochopit jinak než jako směšnou obezličku.) Lidé jako Petruška Šustrová zůstávají pochopitelně ve fóru sedět na zadnici, podobně jako předseda Jařab. Šustrová za cynických řečí, že to nemá nic společného s ideologií. Je smutné, jak lidé nedokážou v době, kdy setrvání na určitých místech je politicky neúnosné a zároveň nemravné, udělat aspoň to úplné minimum: „srozumitelně“ a viditelně odejít.
Komentářová stránka Práva je čím dál tím zábavnější čtení, aspoň pokud jde o domácí politiku. V úterním vydání pokračuje nářek dvou ideových podněcovačů Velké protikorupční revoluce proti zrádné pravici, Lukáše Jelínka a Jiřího Pehe. Poté, co velká revoluční akce spěje k normalizačnímu závěru, přihlížejí závistivě a bezmocně už z politického ofsajdu na vítězné tažení toho, komu neplánovaně, ale velmi efektivně umetli cestu: Andreje Babiše. Cituji namátkou nejprve Lukáše Jelínka, týká se to Babišova nadělování ministrům ze státního rozpočtu: „Za normálních poměrů by proto ministři do Babiše bušili: Už jste našel zdroje na závazky z vládního prohlášení? Jak jste na tom s výběrem daní? Ucpal jste díry po nešetrné pravici?... Jenže nejsme v normálních poměrech. Babiš hýbe kabinetem, státní službou i penězi. A veřejnost mu to baští... I na rozčarování z Babiše si ještě budeme muset počkat... Že nespokojený občan – miliardář a šéf ANO ve státní správě plave, přece všichni víme. Přesto mu ostatní politici dodávají váhu větší, než si zaslouží. A letargický premiér nehne brvou, ani když si z něj posměváčci utahují, že v čele exekutivy de facto stojí politický amatér Babiš.“ Pan Jelínek se mýlí jen v jednom, Babiš není zase až tak velký amatér. Velký amatér je naopak on (a jemu podobní). A teď Jiří Pehe – ten se pozastavuje nad kumulací moci v rukou oligarchy (předseda hnutí ANO, vlastník obrovité firmy Agrofert, vlastník dvou deníků, poslanec, ministr financí a místopředseda vlády). A hovoří o jeho „antipolitickém projektu“ – jistě, Andrej Babiš pokračuje v tradici nepolitické politiky Václava Hlavla, vyrobil její zcela funkční variantu (to, co se na přelomu tisíciletí nepovedlo ve spolupráci s Havlem Jiřímu Pehe), její funkčnost je ovšem úděsná a s demokracií má společného ještě daleko méně než ta Havlova představa. Babiš (na rozdíl od Peheho) nepodporuje jakobínskou představu o nezávislé státní správě: jistě, do projektu funkční oligarchie se taková bláznivá idea hodí stejně málo jako do projektu funkční demokracie. Nehodí se totiž do vůbec ničeho funkčního. Stejně jako se do ničeho funkčního nehodí Jiří Pehe, který Babišovi nechtě pomohl k politické kariéře. Tedy, pánové, vy jste dopadli...
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.