Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Jak odškodnit Tluchoře

26.7.2014

... přesněji řečeno tři exposlance z „kauzy Nagyová", Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksu: o jejich odškodnění rozhodovalo minulý týden ministerstvo spravedlnosti, do toho spadlo na Ukrajině malajsijské letadlo, a tak se k problému dostávám až dnes.

Každý z nich žádal za hmotnou i morální újmu způsobenou trestním stíháním i pobytem ve vazbě zhruba 4 miliony Kč, z toho tři miliony za morální újmu, jež mu vznikla tím, že „policejním zásahem, dehonestací a vazbou mají znemožněnou další politickou kariéru“, přičemž se „v podstatě vychází z příjmů poslance za volební období“ (to aspoň uvedl právní zástupce Petra Tluchoře Nespala). Ministerstvo všechny tři žádosti ve všech bodech zamítlo. Odvolalo se přitom na §12, odst. 1b zákona č. 82/1998 Sb.O odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kde se praví, že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin zodpovědný.

Trestní stíhání všech tří exposlanců bylo loni v létě zastaveno na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Byli obviněni, že za nabídku úplatku ve formě lukrativních postů v dozorčích radách firem se státní účastí rezignovali na své mandáty a umožnili schválení zákonů, od nichž odvisel osud Nečasovy vlády. Provinit se tak měli mj. i proti poslaneckému slibu vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, danému v Ústavě (čl. 23, odstavec 3). Nejvyšší soud se odvolal na článek 27 ústavy České republiky, v němž se uvádí, že poslance a senátora nelze postihnout pro hlasování v PS nebo v Senátu nebo v jejích orgánech a nelze ho trestně stíhat ani za projevy tam učiněné. Podstata věci přitom není v tom, zda šlo o „projevy“ či zda to bylo učiněno „na půdě sněmovny“, ale v tom, že „orgány činné v trestním řízení“ nemají co šťourat se v tom, zda poslanec hlasuje v souladu se svým svědomím, nebo ne. Smysl poslaneckého slibu je, že se na něj dotyčný může při svém rozhodování odvolat, kdykoli by byl vystaven politickým tlakům (např. od politické strany, jejímž je členem, od různých voličských nátlakových skupin ap.). Pokud by bylo možné, aby policie a státní zastupitelství zpětně posuzovaly legitimitu poslaneckého a senátorského rozhodování a vyvozovaly z toho sankce, bude tím v základech postižena parlamentní demokracie.

Nejvyšší soud tedy vůbec nerozhodl o tom, že poslanci nejsou trestně odpovědni za spáchaný trestný čin (podobně jako by za něj nebyla zodpovědná např. osoba nepříčetná), ale o tom, že orgány činné v trestním řízení v tomto případě vůbec nemají právo zabývat se tím, zda byl spáchán nějaký trestný čin.

Z toho plyne, že orgány činné v trestním řízení loni v létě závažným způsobem překročily své kompetence. V důsledku toho padla vláda a proběhly závažné, osudové politické změny. Byla by jistě nemístná spekulace vyvozovat, že to snad bylo jejich záměrem (jsem přesvědčen, že ne), mimo jakoukoli pochybnost však je, že to byl důsledek mj. i jejich počínání.

Podle toho, co uvedli minulý čtvrtek v Babišově MfD, vyjádřil se nový náměstek ministryně Válkové Robert Pelikán v tom smyslu, že pokud se nyní, po zamítnutí své žádosti, exposlanci obrátí k soudu a napadnou v občanskoprávním sporu ministerstvo spravedlnosti, bude se soud chtě nechtě muset zabývat tím, „co se vlastně stalo“ a přivolat si další svědky (mj. i expremiéra Nečase). Tedy udělat to, co Nejvyšší soud svým rozhodnutím označil za nepřípustné. „Pokud se u soudu prokáže, co se tehdy dělo, bude to vítaný vedlejší produkt procesu.“ Je mi líto, ale to je těžké vykládat jinak než jako cílený a poněkud záludný návod jak obejít podstatu rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Druhá a přinejmenším stejně závažná věc v souvislosti s odškodněním pro Tluchoře, Šnajdra a Fuksu vyplývá z povahy jejich politického jednání. Podstata toho, co udělali, nespočívá v tom, že by snad podlehli nátlaku a nechali uplatit, ale že využili slabosti Nečasovy vlády a pokusili se ji (politicky, samozřejmě) vydírat: co dáš, abychom ti neshodili zákony, s nimiž stojí a padá další existence tvé vlády. Takové jednání sice není trestné, ale je v každém případě politicky i morálně odpudivé a zavrženíhodné. Jakýsi podíl na situaci má i tehdejší premiér a vláda tím, že se dlouho a mermomocí pokoušeli držet a hájit neudržitelné pozice: běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Nečas poslancům nakonec nabídl kompenzace za ztrátu mandátů a politického vlivu. Pokud se vůbec dají prokázat, jsou ovšem nesrovnatelné s tím, co ztratili.

Z povahy jejich jednání plyne, že jejich politická kariéra sice byla poškozena, ale např. pro mne je dosti obtížné toho litovat: soudu ovšem jistě nepřísluší vést takovéto úvahy. Je taky zjevné, že odškodnění za neoprávněné držení ve vazbě si zaslouží. Pokud jde o morální újmu, já osobně ji považuji za zanedbatelnou, jak plyne z toho, co jsem výše napsal.

Je mimořádně důležité, aby se česká společnost s problémem „poslaneckých trafik“ vypořádala – a to jak politicky, tak morálně a právně. Proces, jehož podstatnou část tvořila a dosud tvoří „kauza Nagyová“, vedl loni spolu s dalšími událostmi k těžko napravitelnému poškození české demokracie. I proto jsme se stali lákavou kořistí pro ruské mocenské choutky: Jsme ohrožení, rozložení a bezbranní daleko víc, než třeba Moldávie nebo Pobaltí.

23. července 2014

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek