Zhruba od konce května není téměř dne, aby nevyšel článek nebo nezazněla narážka v televizním nebo rozhlasovém vysílání vnucující veřejnosti přesvědčení, že Helena Válková, profesorka trestního práva a zkušená manažerka významného nakladatelství C.H. Beck, pozbyla jmenováním ministryní všechny zkušenosti a manažerské dovednosti a působením v čele ministerstva spravedlnosti škodí státu natolik, že její odvolání je příkazem dne. Soustavnost a postupné rozšiřování okruhu zpracovávaných poznatků svědčí o tom, že jde o cílenou, z jednoho místa řízenou kampaň, která určitě není zadarmo. Není známo, kdo a proč v ní utrácí jistě poctivě vydělané peníze. Možná jde jen o zachování rozvalu resortu trpícího následky častého střídání ministrů: nepoctivců, jimž špatné fungování státního zastupitelství a soudů vyhovuje, je stále poměrně dost.
Je jisté, že Helena Válková je prvoplánovým terčem, ale sotva je i konečným cílem. Tím je patrně předvolební oslabení hnutí ANO, jehož podpora voliči zatím stále roste provázena narůstáním oblíbenosti Andreje Babiše. S přibližováním voleb se tlak zvyšuje.
V pondělí 23. června 2014 se na serveru Aktuálně.cz do Heleny Válkové obul článkem Válková jako past na Babiše zkušený Karel Hvížďala, tradičně píšící obratně o čemkoli, ať již věci rozumí či nikoli. Kdyby veřejnosti prozradil, kdo mu za článek zaplatil, věděli bychom, odkud fouká na ministryni spravedlnosti ledový vítr.
Karel Hvížďala si je stejně jako ostatní účastníci „honu na ministryni“ vědom nadčasové platnosti Goebbelsovy poučky, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jako obvykle vzal malinko pravdy, hodně polopravd a spoustu nesmyslů, vše smíchal dohromady, jako když pejsek s kočičkou pekli dort, a takto vytvořenou špinavost pustil do světa. Důraz klade na myšlenku, že Helena Válková vlastně poškozuje Andreje Babiše, takže její odvolání by zlepšilo jeho vyhlídky na politické přežití. To je chytrá taktika: vyvolání rozkolu mezi ministryní a šéfem ANO je jistá cesta k její politické likvidaci. Po překonání této překážky by pak v dalším vývoji došlo i na něj.
Článek se tváří „fundovaně“, což na čtenáře obvykle působí. Ti jsou ovšem proti klamu bezbranní, protože v naprosté většině nemají možnost ověřit si věrohodnost zveřejněných tvrzení.
Vzorovou ukázkou Hvížďalovy metody balamutění veřejnosti je například způsob, jakým zpracoval téma obsazení místa předsedy Krajského soudu v Ústí n.L. Podle jeho tvrzení kritické výroky paní ministryně o její bývalé 1. náměstkyni Haně Marvanové mají zastřít skutečnost, že mezi ní a její náměstkyní probíhal tvrdý spor o využití výsledků výběrového řízení na funkci předsedy soudu, který nakonec vyústil v resignaci bývalé náměstkyně. Shodou okolností právě na této šarvátce mezi Hanou Marvanovou a Helenou Válkovou je patrná povaha jejich nesouladu.
Bývalá první náměstkyně stála v čele výběrové komise, u které uspěl současný předseda Okresního soudu v Mělníce Jan Veselý. Helena Válková s jeho jmenováním otálí, což bylo pro Hanu Marvanovou důvodem, aby ji za to začala napadat mimo půdu ministerstva. Nesporně tím obohatila historii funkce prvních náměstků, protože jejich veřejné souboje s ministry se dříve nepořádaly. To je tedy ten „tvrdý boj“, o němž falešně hvízdá Karel Hvížďala.
Všechno je ale poněkud jinak. Sama paní ministryně si shodně s Hanou Marvanovou myslí, že předseda soudu nemá být vybrán z řad „domácích“ soudců. Při prosazování názoru ale musí dbát pravidel, nastavených zákonem o soudech a soudcích, která její rozhodování komplikují. Potíž spočívá v tom, že soudci ústeckého soudu projevili proti vybranému uchazeči odpor formálními i neformálními prostředky. Hana z Arku Marvanová by vzala hradby jejich vzdoru útokem bez ohledu na následky, zatímco Helena Válková začala prověřovat podstatu výtek a zkoumat úplnost podkladů, jež měla výběrová komise k disposici.
Předsedu soudu jmenuje prezident republiky na návrh ministra spravedlnosti. Předseda výběrové komise nemá v tomto směru žádnou pravomoc. Ostatně komise je poradní orgán ministra, který není jejím názorem vázán. K návrhu na jmenování soudce předsedou soudu se vyjadřuje soudcovská rada soudu. Není-li uchazeč soudcem daného soudu, musí být k němu přeložen. I k přeložení se vyjadřují soudcovské rady „mateřského“ i cílového soudu. V daném případě se soudcovská rada Krajského soudu v Ústí n.L. vyjádřila dvakrát, vždy záporně. Kromě toho část soudců se proti výběru ohradila otevřeným dopisem, o němž se v médiích mluví jako o petici. Paní ministryně by samozřejmě mohla všechna vyjádření vzít mlčky na vědomí a Jana Veselého navrhnout ke jmenování. Zákon jí takový postup umožňuje. Je pravděpodobné, že předsedu soudu, oktrojovaného proti vůli soudcovské komunity, by čekal život jako na minovém poli.
Pokud by tak paní ministryně postupovala, nejspíš by se na ni vrhla Soudcovská unie, novináři, politici, neinformovaná veřejnost a kamenovali by ji kvůli pohrdání soudcovskou nezávislostí. Zcela určitě by mezi nimi byli mnozí z těch, kteří naléhají na její odvolání kvůli váhání: kdo chce psa bít, hůl si najde. Nejde přece o to, zda si Helena Válková vede jako ministryně správně nebo chybně, ale o to, že komusi překáží.
Nakonec by se ještě mohlo stát, že by jí prezident republiky právem hodil takto připravený návrh pod nohy. To vše přece rozumný člověk nemůže riskovat, a je jedno, zda je ministrem Pavel nebo Šavel.
Není známo, jak paní ministryně choulostivou situaci vyřeší. Rozhodne-li se nakonec pro jmenování Jana Veselého, bude zřejmě muset podstoupit jednání se soudcovskou radou Krajského soudu v Ústí n.L. a ulámat hroty, které odtamtud proti němu vyčnívají.
K matoucímu zacházení se skutečnostmi se Karel Hvížďala uchyluje i v jiných částech článku. Například brojí proti jmenování jistého Jana Švece vrchním ředitelem sekce informačních technologií. Mimo jiné běduje nad tím, že tento podezřelý člověk si již měsíc po nástupu do funkce zamanul za 20 milionů Kč modernizovat internetový portál Justice.cz. Jenže nejde o vymyšlenost Jana Švece, ale o projekt připravený bývalým vedením ministerstva a financovaný z evropských dotací, jehož realizace má již zpoždění.
Podobně v části, věnované tendru na dodávky monitorovacích náramků pro hlídání vězňů v domácím vězení Karel Hvížďala zdánlivě zasvěceně srovnává tendr vypsaný exministryní Danielou Kovářovou a zastavený Jiřím Pospíšilem s tím, který kvůli neprůhlednosti právě pozastavila Helena Válková. Hází při tom čísly, jež si čtenář nemůže ověřit. Ve skutečnosti srovnává věci nesrovnatelné: technologie monitorování zařízení posuzovaných v obou tendrech jsou zásadně odlišné s velmi rozdílnými jednotkovými náklady a neshoduje se ani délka doby dosahů jejich provedení.
O tom všem Karel Hvížďala nic neví nebo vědět nechce. Nedostal přece zaplaceno za objektivní informování veřejnosti o problémech, řešených paní ministryní Helenou Válkovou, ale za namalování falešného obrazu ženy, která není způsobilá vést resort spravedlnosti.