Peníze, zabavené švýcarským Federálním trestním soudem v Bellinzoně nepravomocně odsouzeným bývalým manažerům Mostecké uhelné, nabývají vlastnosti lochnesské příšery, jejíž vidina se občas jako na zavolanou vynoří z jezera právě v době, kdy novinářům došly zásoby laciných senzací ke krmení stádného lidu.
Představa, že někde jsou peníze, o kterých se nevědělo, které stát nevydělal, a stačí jen natáhnout ruku, aby obohatily chudou státní kasu, pokouší kdekoho již čtyři roky.
Vidina prochází vývojem. Na začátku v roce 2010 to vypadalo tak, že peníze leží na ulici, jen je zvednout. Švýcarské úřady nám je téměř vnucovaly a marně čekaly na odpověď. Mělo stačit, aby se Česká republika přihlásila o postavení poškozené v adhesním řízení k procesu v Bellinzoně a úspěch měl být zaručen.
Jenže tehdejší ministři spravedlnosti a financí, Jiří Pospíšil a Miroslav Kalousek, se nedokázali dohodnout, komu přísluší povinnost přihlášení, z jakého důvodu a o kolik peněz by se Česká republika přihlásit měla. Problém řešili tak dlouho, až vypršela procesní lhůta. Připravili stát nejen o možnost ucházet se o peníze, ale i o procesní práva poškozených, jako je právo nahlížení do spisu a předkládání procesních návrhů.
Měli to, chudáci, těžké: ministerstvo spravedlnosti je podle mezinárodní smlouvy se Švýcarskem styčným bodem pro vzájemnou právní pomoc v trestních věcech, takže to bylo prvoplánově na něm. Jenže Jiří Pospíšil se hlavně staral o svou popularitu a průchod švýcarské výzvy ministerstvem na pražské vrchní státní zastupitelství zpočátku ani nezaznamenal (viz). Švýcarská strana se od jeho úřadu zprvu nedočkala ani sdělení, že nemá obtěžovat. Když Karolína Peake po rozhovoru se švýcarským velvyslancem vyvolala poprask a občanské sdružení Veřejnost proti korupci na něj podalo trestní oznámení, zbaběle svedl vinu za nezpůsobilost využít švýcarské vstřícnosti na tehdejšího vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampulu a tři další státní zástupce, proti nimž zahájil kárné řízení (viz).
Miroslav Kalousek se do vymáhání peněz nehrnul. Trestní řád zjevně neznal a kdo ví, zda mu pojem "adhesní řízení" vůbec něco říkal. Tvrdil, že nemůže o švýcarské peníze požádat, protože neví, zda skutečně došlo k trestnému činu, a nezná výši částky, o kterou by mohl důvodně usilovat. Každý prosťáček přitom ví, že uplatnit nárok v adhesním řízení je možné naposled na začátku hlavního líčení. Švýcarský trestní řád je podobný našemu. Podmínkou přijetí nároku při hlavním líčení je jeho uplatnění již ve fázi přípravného řízení. V každém případě poškozený se přihlašuje již na základě domněnky, že došlo k trestnému činu, jehož účinkem utrpěl újmu.
Kdyby se bývalí páni ministři chovali s péčí řádných hospodářů, stát by ve Švýcarsku nemusel zaplatit soudní poplatky a soud by se musel s jeho nárokem vypořádat. Vyjednávací pozice by byla výhodná: jednalo by se o podíl na výnosu z trestné činnosti, který až do rozhodnutí soudu byl soukromým majetkem obžalovaných.
Marným vypršením procesní lhůty pro přihlášení k nároku na náhradu škody v adhesním řízení a nově pak rozsudkem z Bellinzony vývoj vidiny vstoupil do další fáze.
Pro prvou fázi byla příznačná nemohoucnost české administrativy, která nebyla způsobilá jednoduchým úkonem pojistit majetkový nárok státu. Pro novou fázi jsou příznačné hrdinské řeči Miroslava Kalouska o možnosti uplatnit nárok cestou občanskoprávního řízení, v kterých nyní pokračují právníci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Samozřejmě je možné jít touto cestou, ale bude to spojeno s náklady v milionech korun a Česká republika se bude přetahovat se Švýcarskem o jeho majetek. Vyjednávací pozice bude mnohem obtížnější, výsledek nejistý.
Je třeba uznat, že část námitek Miroslava Kalouska byla opodstatněná: připadalo mu nepatřičné sahat po zahraničním majetku českých občanů, kteří doma nebyli odsouzeni za trestnou činnost a nezákonnost nabytí zmíněných finančních prostředků nebyla zdejšími soudy prokázána. Ale asi přestaly platit v okamžiku, kdy se ukázalo, že vrabec v hrsti uplatnění nároku v trestním řízení definitivně uletěl a odpovědní ministři nechtěli veřejně přiznat, že tuto věc prolajdačili. Politici i právníci ministerstva financí začali okamžitě veřejnost ujišťovat, že vědí, jak na holuba na střeše fiktivního občanskoprávního nároku. O nutnosti podat ve Švýcarsku žalobu jednala i vláda. V současnosti právníci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových usilují o získání přístupu k trestnímu spisu z Bellinzony. Do zahájení jejich akce ale ještě uplyne mnoho vody. Rozsudek nad bývalými manažery Mostecké uhelné je nepravomocný. Dá se očekávat, že odsouzení se odvolají. Nelze vyloučit, že budou úspěšní. Vidina snadného zisku se pak definitivně vypaří.
Za daného stavu věcí považuji za nejisté, že vůbec k podání žaloby dojde, a o jejím případném úspěchu mám velké pochybnosti. Pro poměry ve Švejkolandu je ale příznačné, že ztráta "pár drobných" ze švýcarské nabídky neovlivnila postavení obou odpovědných exministrů. Národ je jako vrba: čím více se ořezává, tím rychleji obrůstá. Již jsme si zvykli, ani neprotestujeme. Jiřího Pospíšila vděčný národ odměnil za selhání "zlatým padákem" vyslání do Evropského parlamentu. A Miroslav Kalousek je zatím nejvýraznějším hlasem opozice. Nevyužití možnosti získání "švýcarského pokladu" jim nikdo nevyčítá. Za mnohem menší škody, způsobené státu, chodí obyčejní lidé do vězení.