Václav Moravec pozval do vydání Otázek ze dne 11. června jako prvního hosta ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou. Dění kolem ní z poslední doby připomíná ze všeho nejvíc chaotické bojiště, v kterém ji ostřelují záškodníci ze všech stran. Nedivil bych se, kdyby paní ministryně za těchto okolností pozvání nepřijala. Avšak přišla a dle mého soudu zvítězila, i když s některými jejími myšlenkami vůbec nesouhlasím.
Působila příznivě již tím, že se zjevně nenechala "vřavou na bojišti" vyvést z míry. Vyzařovala z ní radost ze života, oslňovala pohotovostí myšlení, věcností a upřímností.
Vymývač Mozků vedl samozřejmě pořad tak, aby ji pokud možno znejistěl a zpochybnil pevnost a trvanlivost jejího postavení v čele resortu. Projevilo se to hned v úvodu, v němž chtěl naznačit, že "oktrojováním" Roberta Pelikána do funkce 1. náměstka ji Andrej Babiš téměř zbavil svéprávnosti a je možné, že jí poslal do úřadu budoucího nástupce. Helena Válková ale zjevně věci takto nevnímá: je svá, půjde svou cestou, očekává věcnou shodu s novým náměstkem a myšlenka na možnou ztrátu křesla ji vůbec netrápí. Václav Moravec v tomto směru nedocenil odlišnost této ministryně od jejích předchůdců: není posedlá potřebou dělat politickou kariéru, uživí se slušně i bez politiky a zajímají ji pouze profesní cíle jejího působení na ministerstvu. V těch se shoduje s ANO, ale pokud by její "chlebodárce" otočil kormidlem resortní politiky někam, kam by se jí nechtělo, asi by úřad klidně opustila.
Sleduji dění na ministerstvu spravedlnosti dosti zblízka zhruba deset let. S výjimkou jednoho jsem poznal osobně všechny první náměstky, kteří se za tu dobu v úřadě vystřídali. Nikdy dříve jsem nezaznamenal takový konflikt, k jakému došlo na ministerstvu v poslední době, i když náměstci někdy také měli k počínání svých ministrů výhrady. Z počtu pravděpodobnosti vyplývá, že není důvod k očekávání, že by se vztah mezi paní ministryní a jejím novým prvním náměstkem měl opět vyvinout do katastrofické podoby. Dvě stejné srážky na jednom místě v krátkém časovém úseku po sobě nejsou pravděpodobné.
Velkou snahu věnoval moderátor záměru zpochybnit vhodnost pověření soudce Nejvyššího soudu ČR prof. Pavla Šámala vedením pracovní skupiny, která má připravit návrh nového trestního řádu. V tomto směru s ním souhlasím, i když nikoli z jeho důvodů: v případě příliš dlouhého působení v oboru se vytrácí schopnost přiznat minulé omyly a přijmout nové impulzy. To je obecný důvod pro časové omezení působnosti v jakýchkoli řídících funkcích. Nicméně Václav Moravec tradičně prokázal nekompetentnost, když proti pověření prof. Pavla Šámala uplatňoval výtku vynucených změn v poměrně čerstvém trestním zákoníku. Za ty přece v žádném případě nenese odpovědnost kolektiv zpracovatelů předlohy, ale ministr, který se handrkuje s poslanci o podrobnosti, aby mu návrh propustili hlasovací mašinerií. Lze to dokázat na srovnání předloh trestního zákoníku předložených ministry Pavlem Němcem a Jiřím Pospíšilem, obou z pera prof. Pavla Šámala. Liší se jen pár větami, přesto Pavel Němec nedokázal zákon "protlačit" Poslaneckou sněmovnou, ač byl dle mého soudu v detailech lepší než ten současný, a uspěl až populista Jiří Pospíšil, který lépe naslouchal "hlasu lidu" a byl dokonce ochoten schválený zákon novelizovat ještě před nabytím účinnosti. Praxe ukázala, že část jeho úhybných účelových úkroků nebyla dobrá a některá vyhozená ustanovení z původní předlohy se budou muset novelizací do zákona vrátit, ale za to přece nemůže prof. Pavel Šámal! Ten odevzdal zadanou práci, ale na způsob nakládání s ní již neměl vliv.
V debatě o připravovaném novém zákonu o státním zastupitelství perlil Václav Moravec znalostí variant možného budoucího uspořádání struktury soustavy. K mému překvapení paní ministryně se nechala svést nejen k vyjádření názoru, že by měla zůstat zachována vrchní státní zastupitelství, která podle jejího mínění dobře fungují, ale i k tomu, že je s tímto názorem osamocená. Její upřímnost je velmi sympatická zvlášť proto, že vlastně přiznala porážku, a to každý nedovede. Nicméně si myslím, že se mýlí hned třikrát. S názorem je možná osamocená ve svém nejbližším ministerském okolí, ale odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství mimo budovu ministerstva (a také mlčících uvnitř ní) je mnoho a jsou mezi nimi i lidé, jimž by silné státní zastupitelství bylo velmi nepříjemné. Další omyl spočívá v tom, že otázku nelze posuzovat pouze z hlediska současné úrovně fungování vrchních státních zastupitelství, ale z pohledu účelnosti výstavby celé soustavy. Není mi známo, že by kdekoli jinde v Evropě byl nejvyšší stupeň řízení odříznut od základny nejdříve vložením nepotřebného mezičlánku pražského VSZ, který vznikl z pohodlnosti "přemalováním cedulí" na vratech bývalé republikové generální prokuratury, a dodatečně kvůli symetrii zřízením VSZ v Olomouci. Posléze se neshoduji s paní ministryní ve spokojenosti s fungováním vrchních státních zastupitelství, i když v konkrétním případě pražského VSZ lze konstatovat zlepšení vnitřního pořádku jako osobní přínos Lenky Bradáčové. Širší veřejnost, laická i odborná, vytýká oběma vrchním státním zastupitelstvím nezákonnost některých jejich kroků z poslední doby, hlasitěji tomu olomouckému, a neprojevují se tak jen ti, jež státní zástupci přímo ohrožují. Část výhrad má racionální jádro. Jsou tedy dokladem dobrého fungování vrchních státních zastupitelství ? Samozřejmě, paní ministryně má jiné zdroje poznání než občanský aktivista, který se zabývá pokusy o nápravu justičních přehmatů a zločinů a státní zastupitelství je mu často příčinou zla. Uplatňuje se zde rozdíl v chápání věcí, odpovídající přísloví o vzájemné nedůvěře mezi sytými a hladovými.
Václav Moravec samozřejmě citoval mantru o nezávislosti státních zástupců, která je ve své podstatě nesmyslná. Státní zástupce je advokát státu, jehož trestní politice musí sloužit. Jeho procesní nezávislost při vyšetřování není srovnatelná s nezávislostí soudců.
V této souvislosti oběma diskutujícím unikla velmi citlivá a klíčová otázka začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Dnes již máme Nejvyšší soud ČR, jehož předsedkyně je nezávislá do té míry, že nad ní stojí jen bůh (pokud na něj věří), a stejné postavení má fakticky i ředitel GIBS. Pověsit do vesmírného vzduchoprázdna i státní zastupitelství by bylo příliš. Zahraniční zákonné úpravy, které znám, vnímají státní zastupitelství či prokuraturu jako vykonavatele vládní trestní politiky. Přenášením jejích priorit na soustavu je pověřen ministr spravedlnosti, jemuž je nejvyšší státní zástupce či generální prokurátor podřízen. Dokládám volnou citací z čl.30 francouzského zákona o ministerstvu spravedlnosti ve znění z 25. července 2013: "Ministr spravedlnosti provádí trestní politiku stanovenou vládou. Za tím účelem vydává prokuratuře obecné pokyny. Nemůže zasahovat do jednotlivých kauz." Volil jsem francouzský zákon, protože Francie je kolébkou prokuratury, ale podobnou citaci bych mohl uvést např. z německého spolkového ústavního zákona o soudnictví.
Pro naše debaty je jinak příznačné, že přetrvává představa z dob totality, že státní zástupci stejně jako kdysi prokurátoři mají jakési výjimečné nadřazené postavení. V zahraničí mají postavení úředníků (viz např. §148 spolkového ústavního zákona NSR o soudnictví), takže některé podrobnosti jejich postavení neřeší zákon o státním zastupitelství, ale služební zákon, společný pro všechny státní úředníky. Protože právě probíhá tvorba služebního zákona, nabízí se skvělá příležitost ke sladění obou předpisů.
V debatě o vhodnosti jmenování Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí n.L. unikla oběma diskutujícím důležitá otázka, zda by za daných okolností veřejného odporu soudců nemělo jeho dosazení povahu vyslání do minového pole. Samozřejmě je třeba vyhodnotit jak skutečnou sílu odporu, tak i sílu osobnosti nominanta z hlediska jeho způsobilosti odpor proti sobě zpacifikovat. Zásada dosazení do čela soudu soudcem odjinud je ovšem zdravá a očekávám, že na ní bude paní ministryně trvat, i kdyby se ústečtí soudci stavěli na uši.
V závěru se Václav Moravec pokoušel rozvinout námět údajné součinnosti bývalé 1. náměstkyně Hany Marvanové s BIS. Paní ministryně se ale pevně držela na půdě zákona o BIS, který navázání vztahů přímé součinnosti mezi oběma úřady, a to dokonce na úrovni náměstka bez pověření ministrem, vůbec neumožňuje. Pojem "společná komise BIS a ministerstva" mi zní jako výkvět bujné fantazie. Dověděli jsme se pouze, že paní ministryně se hodlá se svolením předsedy vlády sejít s ředitelem BIS Jiřím Langem, aby si ověřila zprávy, jež měla od BIS dostat Hana Marvanová, a také, co vlastně se mezi BIS a jejím úřadem bez jejího vědomí odehrálo (pozn: pokud se odehrálo). Moderátor se tedy žádné senzace nedočkal.
Do takto nabitého programu se ovšem nevešla ani zmínka o výkonu oprávnění paní ministryně napravovat stížnostmi pro porušení zákona přehmaty soudů. Za prvé tři měsíce svého působení jich podala pouze deset, což odpovídá asi 20 % výkonů, které podávali ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová a asi 40 % mizerného výkonu Jiřího Pospíšila. Určitě to není důsledek prudkého zkvalitnění práce soudů. Tento stav mě překvapuje, protože bývalá 1. náměstkyně Hana Marvanová jako zkušená obhájkyně ve věcech trestních měla na úroveň práce příslušného odboru ministerstva velmi kritický názor a deklarovala záměr zjednat nápravu. V praxi se to ale nijak neprojevilo. Neměla zřejmě sílu prolomit normalizační zvyklosti ministerských úředníků, kteří ve skutečnosti ovládají tuto výsostně osobní oblast pravomoci ministra. Netečnost k utrpení obětí justiční svévole nastolená Jiřím Pospíšilem přežívá a nadále se prohlubuje.
Přes nesouhlas s některými myšlenkami paní ministryně hodnotím toto vydání Otázek Vymývače Mozků jako povzbudivé. Helena Válková se v něm projevila jako pozitivně naladěná osobnost s vysoce výkonným mozkem, což odůvodňuje naději, že najde správnou cestu i tam, kde dosud z důvodu novosti problematiky tápe.