Když ve volební kampani mnozí politici začali tvrdit, že jejich kandidáti budou v Evropském parlamentu hájit národní zájmy, začal jsem se bavit. Když jsem ale objevil volební heslo ČSSD, v kterém chce tato strana "prosazovat v Evropském parlamentu národní zájmy", dokonce jsem se trochu zarazil.
Populární Babiš v jednom z předvolebních Hydeparků v ČT zcela nepokrytě tvrdí, že evropští poslanci budou prosazovat národní zájmy Česka. Myslí si ministr Babiš, že páni a dámy evropští poslanci budou hájit národní zájmy Česka proti národním zájmům Němců, Poláků, Kypřanů? Proti komu? Chtělo by se s Jiráskem zvolat: Proti všem. Celé gejzíry národních zájmů pak na nás koukaly z kampaní Úsvitu a dalších obskurních politických uskupení, která se odhodlala natočit svůj volební spot.
Kupodivu se nikdo z nich nezamýšlí, co je v Česku společný a sdílený národní zájem. Co je národním zájmem kovaného voliče KSČM, který stále ještě vzpomíná na vládu silné ruky a pořádek na ulicích, jenž zajistili soudruzi příslušníci a soudruzi milicionáři? Jiný národní zájem může být u flustrovaných a deprimovaných voličů z jedné strany všech levicových a z jiné strany rozčilených ultrakonzervativních voličů Petra Macha a jemu podobných. Všichni tito obhájci národních zájmů mají v dikci jako hlavní předponu NE. Nesouhlasí, nemají rádi, protože nerozumí nebo nechápou, co se okolo nich ve světě děje a myslí si, že doma na našem dvorku tomu budou rozumět líp. Do této kategorie "hájení národních zájmů" řadím všechny populisty od Babiše nalevo i napravo. Jejich program je vystaven pouze na negaci. Vědí, co kdy kdo a proč udělal špatně, ale nevědí nebo neumí naformulovat reálný pozitivní program, pozitivní vizi.
Může ale existovat národní zájem ve státě, který je pochopitelně věkově, politicky, sociálně, vzdělanostně nebo třeba podle místa bydliště tak diferencovaný? Co je národním zájmem pražské kavárny a jak se to protíná s národními zájmy vinařů z Pálavy, horníků z Ostravy a kdysi tak populární tety z Orlických hor (citát Tomáše Ježka). Petr Robejšek v Neviditelném psu 2.6. (vice zde) definuje společný národní zájem jako blahobyt a bezpečnost. Pokud se vyčerpají zdroje blahobytu, tvrdí Robejšek, začínají o omezené zdroje blahobytu mezi sebou státy soupeřit (ekonomicky, politicky a případně i vojensky). Robejškovi proto v nesmírně zajímavém článku vychází, že národní zájem je tedy to, aby stát zajistit svým občanům společně vnímané atributy blahobytu a přitom i bezpečnost užívat si blahobyt.
Protože Evropa dosud nebyla schopna vybudovat společnou identitu, nemá národní (evropské) zájmy a při jakémkoliv ohrožení bezpečnosti nebo blahobytu - při ekonomické krizi – se posilují tradiční, původní jednotky – národní státy, se kterými se lidé identifikují a jejich národní zájmy. Lze ale takto akademicky vysvětlit ten nárůst frekvence spojení národní zájem u jednotlivých politiků? A je to vůbec pravda?
Politik hájí zájmy především té voličské skupiny, která ho posadila do křesla. Proto mohou spolu soupeřit o rozdílné národní zájmy Machovi Svobodní a pohrobci Stalina z KSČM. Jeden společný a super obecný národní zájem (blahobyt a bezpečnost) voliče v Evropě nezajímá. Voliče zajímá konkrétní řešení konkrétních problémů, které každá strana, každé hnutí vidí někde jinde od ultrapravého pana Wilderse přes Marii Le Pen až po environmentální, svobodomyslné nebo třeba postkomunistické skupiny.
Připusťme ale, že se Petr Robejšek nemýlí. Že je skutečně národním zájmem blahobyt a bezpečnost každého z nás, byť cesty k němu mohou být podle politického směřování jednotlivých skupin různé. Blahobyt a bezpečnost v Evropě již téměř 60 let zajišťuje stále užší, pevnější a rozšiřující se spolupráce v Evropě a její institucionalizovaná podoba, Evropská unie, a nikoliv jednotlivé státy. Je-li tedy národním zájmem blahobyt a bezpečnost, pak je národním zájmem, který by měly sdílet všechny skupiny rozkvět a podpora Evropské unie.
To jsou ale paradoxy. Uvědomují si to lídři ČSSD, ODS, TOP 09, Svobodných, ANO 2011 a všichni další, kteří šermují tímto velmi vágním pojmem?