Demokratické volby nejsou pouze nástrojem, pomocí něhož se obsazují politické funkce, jsou i formou, jak mohou voliči vyjádřit politikům svou (ne)spokojenost s jejich činy. Samozřejmě se to týká i voleb do Evropského parlamentu, protože ty letošní přinesly na evropské politické scéně téměř "zemětřesení", a tudíž se zákonitě vnucuje otázka, jak se jednotlivé strany postaví ke zřetelnému vzkazu, které jim voliči takto vyslali.
Hlavním výsledkem "eurovoleb" je velký úspěch stran, jež se označují jako krajně pravicové, euroskeptické, populistické a nacionalistické. Jde vesměs o strany "protestu", ačkoliv by bylo zásadní chybou považovat všechny hlasy pro ně jen za projev všeobecné nespokojenosti, resp. frustrace občanů. Pouhý "protest" by britské UKIP či francouzské Národní frontě asi nezajistil vítězství. Co tedy stojí za jejich úspěchem?
Stručně řečeno, velká část evropských voličů podpořila tyto strany zkrátka proto, že si od nich slibuje naplnění přinejmenším části jejich programů. Jestliže etablované strany pravice, středu a levice nenabízejí odpověď na problémy, které voliči pociťují, pak se hlasy nutně "přelévají" k jiným stranám. Voliči zjevně zastávají na integraci EU nebo na imigraci jiný názor, než jaký razí dosavadní "mainstream" evropské politické scény.
Přestože frakce křesťanských a sociálních demokratů nadále zůstávají v EP nejsilnější, ztratily velkou část své síly právě ve prospěch krajní pravice, nacionalistů a euroskeptiků. Ti dokázali "přetáhnout" dokonce i nemálo dřívějších voličů levice; snad nejvíc v tom uspěla francouzská Národní fronta. Výrazné oslabení krajní levice pak naznačuje, že tyto strany jaksi ztrácejí svůj v minulosti dominantní "protestní" potenciál.
Umějí tedy tradiční strany vzkaz evropských voličů "přečíst"? Minimálně některé ano, jak lze ukázat na nedávných prohlášeních kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda, kteří již volají po "slabší" Evropské unii. Posun britských konzervativců, kteří chytají referendum o setrvání Velké Británie v EU, je dlouhodobějším trendem, jenž ale také reaguje na vzrůst obliby strany UKIP, která chce příští rok ovládnout britský parlament.
Ale nabízí se také druhá, možná ještě důležitější otázka: Jak budou dále konat právě ty strany, jež dosáhly historického úspěchu? Odpor proti Bruselu a imigraci na úspěch ve volbách do EP možná stačí, ale pokud chtějí "bodovat" i v domácích volbách, musí se chovat odlišně. A také musí přesvědčit svoje voliče, že se nyní nestanou součástí "evropského establishmentu", proti němuž se tolik let tak hlasitě vymezují.
Zkusme si nyní představit, že by tyto strany dosáhly svých cílů: EU je oslabená, část států z ní vystoupila a vrátila se k národní měně, imigrace je drasticky omezena… Co dál? Voliči někdy nebývají zdaleka tak "vděční", jak si politické strany rády myslí, a tak předpoklad, že úspěchy na půdě EP musejí nutně vést k úspěchu na vnitrostátní úrovni, nemusí odpovídat skutečnosti. To má význam i pro jednu z českých politických stran.
Odpor vůči EU dokázala u nás až nečekaně dobře využít Strana svobodných občanů, která má jedno křeslo europoslance. Netají se ale ambicemi dostat se i do parlamentu, kde by nahradila ODS, jež se tak-tak drží na hraně volitelnosti. Zklamaných pravicových voličů je víc než dost, takže potenciál pro Svobodné zde jistě existuje. Nyní ale musí tato strana prokázat, že umí víc než jen kritizovat "euronesmysly". Musí nabídnout komplexní pozitivní program, protože, jak již bylo řečeno, jen "protestem" se volby nevyhrávají.