Otázka otců a dětí mne napadá vždy, když se zjeví v mediích nějaké to jméno některého z členů tzv. "lepších pražských rodin". A předvedou něco, co zvedne ze židlí velkou část obyvatel. Právě teď se předvedl Martin Stropnický, momentálně ministr obrany ČR, svým výrokem, jak by u nás lidi těžko nesli "přítomnost vojsk". Můžeme přiznat panu ministrovi, že media poněkud nepřesně interpretovala jeho řeči o "trvalém pobytu vojsk" a srovnávání sovětské okupační armády s vojsky NATO. Ale smysl zachovala. A to je důležité.
Sám jsem byl dlouhá léta persekvován s poukazem na to, že jsem synem vlastizrádce, takže jsem na podobná srovnání celkem alergický, ale někdy nelze tyto vztahy pominout. Já jsem taky neměl a nemám stalinisty rád . Mnozí se dnes diví, jak mohl celkem oblíbený herec, dříve diplomat, předtím herec a písničkář vypustit něco takového z úst. No, ono to zase není až tak podivné. Pan ministr je celkem běžnou ukázkou velké části dnešní české "high society", tedy přeloženo "vznešené společnosti" či "horních deset tisíc".
Významným ukazatelem těchto lidí je to, že se často narodili svým významným komunistickým rodičům na Západě, kam neměl obyčejný občan vůbec přístup, často vystudovali "západní" diplomatické či jiné elitní školy a pak hezky po roce 1989 zapadli do společnosti své staré vlasti.
V první řadě je nutno konstatovat, že až na výjimky prvních let po roce 1948 komunisté neposílali na tato místa žádné blbce, ale inteligentní ale většinou "morálně pružné" osoby. Takže pan ministr Stropnický mládí prožil v Itálii a Turecku, kde navštěvoval francouzské lyceum. V době, kdy většina dětí "kapitalistů, živnostníků a jiných živlů" neměla šanci vystudovat ani jedenáctiletku. Tedy dnes gymnasium. A kdy ZV ROH a ZO KSČ často nutily rodiče, aby vstoupili do Strany, jinak děťátko "razítko" nedostane a půjde se učit horníkem.
V té době dnes již zapomenutý mimořádný africký politik Kwame Nkrumah razil heslo, jak mi pravil docent Evžen Menert, autor knihy "Na západ od Londýna", když jsme společně pracovali mezi transmisemi v Tibě, továrně vybavené technikou z roku 1912. Kwame Nkrumah mu prý říkal:
"Chci-li, aby byli z nadaných studentů, které posíláme do zahraničí, kovaní komunisté, posílám je do západních států. Chci-li z nich mít zastánce demokracie a svobody, posílám je do východního bloku.
Podáváme-li se na Stropnického, ten komunistický odér z jeho řeči o "okupačních vojscích" jej prozrazuje. Nejprve studium na francouzském lyceu, pak za tuhé normalizace 1976-80 AMU, potom prestižní, a Stranou silně hlídané, Vinohradské divadlo. Pak rychle přehodil výhybku a v letech 1990–1991 absolvoval Diplomatickou akademii ve Vídni (v letech 2005–2009 byl jejím ředitelem Jiří Gruša proslavený výrokem, že za Rakouska chytří Češi emigrovali do Vídně a ti hloupí zůstali v Praze).
Ještě lépe a více však tento marxisticko-elitářský odér vane z jeho syna Matěje: opět v mládí život v Lisabonu a Římě v rodině diplomata, opět absolvent francouzského lycea a, jak jinak, dnes výrazný, bohudík jen lokální politik, jehož marxisticko-environmentalisticko-trockistický postoj je nepřehlédnutelný. Jablko od stromu, anebo strom od jablka?
Ale buďme objektivní, Stropničtí v tom nejsou sami. Dientsbierové jsou stejným příkladem. Starší Jiří, s kterým jsem se dlouho znal, byl reformní, ale kovaný komunista. Chytrý a vzdělaný muž, který ovšem pohotově nechal narodit mladého Jiříka v USA, takže má americké občanství. Mezi význačnými komunisty nic neobvyklého. Takový Jak Kavan má dík narození zase britské občanství, což je určitě jen a jen náhoda.
Jiří Dientsbier mladší je pak, jak se dalo očekávat, ještě daleko větší levičák než jeho otec. Na Wikipedii je sice ve svém profilu popsán jako příznivec "liberální levice" – což prý je i Špidla -, ale jde spíše o neomarxistickou eurohujerskou levici. I on je samozřejmě nadšeným příznivcem eurolevice, což stvrzuje tím, že je vyslán ČSSD na post ministra pro lidská práva a rovné příležitosti. A tam hlásá eurokomunismus, až to tříská.
Z tohoto okruhu je také Monika Pajerová a další a další. Nic proti tomu, levice je v Evropě etablovaná část politického spektra, ale protože tito politici navazují částečně na reformní komunisty a částečně na západní levici, hlásající svého času tváří v tvář nasazení sovětských raket SS20 směrem na západním Evropu heslo "Lieber rot als tot" (raději rudý než mrtvý), a protože víme, že Ruskem vyplozené a úspěšné hnutí "Ne základnám" mělo a má silné sympatie jak mezi levicovou střední i mladou generací, čemu se divíme? Co na srdci, to na jazyku.
No, druhá strana inklinujíci k opačnému "tradičnímu příteli" Česka se také moc nežinýruje. Schwarzenbergův postoj, že Beneš by patřil před Haagský tribunál, a tvrzení kolegyně Stropnického, ministryně Válkové, že se toho tady "za Protektorátu moc nedělo", jsou jen druhá stana téže mince.
A nenadávejte moc Stropnickému, muži z porevolučního okruhu Václava Havla. On slyší jen hlas svého pána. Havel to byl, kdo chtěl najednou zrušit Varšavskou smlouvu i NATO. S nevyřčeným dodatkem, že jsou to stejní "okupanti".
To je tak, když huba pracuje rychleji než hlava, že, milí ministři?
P.S. Všimli jste si, že absolventi sovětských škol a jejich dětičky jsou v 99 % tvrdí a zásadní přívrženci kapitalismu? Ten Kwame Nkrumah měl asi pravdu.