Volby jsou soutěživou hrou o vládu. Ale u EP nikdo neví, kdo tvoří koalici a kdo opozici
Máte nějakou představu o českém místě v Evropě? Asi ano. Jednoduché heslo "zpátky do Evropy" ztratilo význam už před dvaceti lety. Už tehdy bylo jasné, že v Evropě prostě jsme, ale že je rozdíl, jestli budeme v Evropské unii uspořádané federálně, či národně.
Máte pocit, že Česko by mohlo být v rámci EU tím, čím je v rámci americké unie třeba Ohio? Nebo si více ceníte hodnot národního státu? Jsou to legitimní a dnes běžné otázky. Problém je ale v tom, že kampaň před volbami do Evropského parlamentu v nich moc jasno neudělá. Právě v době, kdy se o federálním charakteru EU rozhoduje, kdy se Unie "za pochodu" vyrovnává s hospodářskou krizí i probuzeným revanšismem Ruska, se zásadní téma z debaty před eurovolbami vytrácí.
Podívejte se na českou kampaň tři týdny před volbou. Nepoznáte z ní, jaké uspořádání EU a jakou pozici Česka v ní strany nabízejí. Zčásti se vůči Unii vymezují negativně a kampaň stavějí na tom, co nechtějí. Svobodní: "Posvítíme si na euronesmysly." ODS: "Nechcete euro? Připojte svůj podpis."Azčásti stavějí na obecném "evropanství". Proč volit TOP 09? "Protože věřím v budoucnost Evropy." (Nic proti tomu, ale jaké Evropy?) ANO chce odbourávat byrokracii, prosazovat české zájmy i vysoké normy bezpečnosti potravin. (Nečerpá z kampaně Agrofertu?) A za ČSSD slibuje její volební lídr, že "není eurohujer". (Hrome, tak je, či není Jan Keller federalista?) Strany se však nevyjadřují k ideám, které hýbou Unií – společnému evropskému dluhopisu, společnému ministerstvu financí či společnému nákupu energií.
Jinými slovy: ta kampaň je de facto náhražková. Volič z ní pozná jen velmi zakukleně, jakou ideu české pozice v rámci EU strany nabízejí, zato jasně identifikuje, o co jim jde na domácím dvorečku. ANO chce potvrdit, že jeho vzestup pokračuje. ODS chce dokázat, že její sestup se už zastavil, a tak dále a tak dál. Úhrnem: spíše než o plnohodnotné volby jde o průzkum veřejného mínění.
Když volili vontové
Volby jako takové ztělesňují nejenom svobodný výběr, ale do jisté míry i prvek soutěživosti, ba hry. Nebojme se slova hra. Má-li být občan občanem, věci veřejné ho musí zajímat i bavit. Věděl to už Jaroslav Foglar, když psal své příběhy o klukovských partách Rychlých šípů a vontů ve Stínadlech. Tušíte vůbec, že při popisu volby Velkého Vonta názorně vysvětlil americký volební systém? Tak jako kandidát pro Bílý dům musí získat co nejvíc volitelů z co nejvíce států unie, i kandidát na Velkého Vonta musel získat co nejvíc ulic a jejich náčelníků.
To vše volbám do Evropského parlamentu schází, byť už jsou přímé a demokratické. Pochybujete-li o tom, podívejte se na přehled poslaneckých klubů v EP – třeba takový, jaký 22. dubna otiskly LN. Poznáte z něj přesnou sílu klubů, nominální i skutečnou (podle úspěšnosti v prosazování návrhů), zhruba určíte, že pravice převažuje nad levicí v poměru asi 6 : 4, ale nepoznáte z něj to hlavní – kdo tvoří koalici a kdo opozici.
Člověk tak nějak chápe, proč to tak je. Ví, že dokud nebude fungovat skutečná federace, v Evropské unii nelze ustavit federální parlament ve stylu amerického Kongresu. Ale výsledný dojem je přesto tristní. Volič je chtě nechtě utvrzen v přesvědčení, že europarlament nemá ani koalici, ani opozici. Z toho logicky dochází k závěru, že není-li tam koalice a opozice, pak ta první nemůže odpovídat té druhé – prostě jsou karty rozdány "na furt", rozuměj až do dalších voleb za pět let. Nepřipomíná to tak trochu opoziční smlouvu? Ať už ano, nebo ne, těžko to může být pro voliče atraktivní.
Toto je velký problém, kterému se učeně říká demokratický deficit evropských institucí. Nespočívá v tom, že by eurovolby byly nedemokratické, ale prostě v tom, že lidé se s nimi vnitřně neztotožní, nemají odůvodněný pocit, že jsou ty volby pro ně reprezentativní.
Hlavní je, že náš Jágr střílí
Je to škoda, protože evropská integrace má za sebou strhující příběh i zakladatelskou legendu. Je to příběh myšlenky, jež klíčila už za druhé světové války – jak po vítězství zabránit jejímu opakování, jak zamezit revanši poražených, jak poražené vtáhnout do hry. Podařilo se a tento příběh disponující hrdiny i padouchy by mohl být i tématem pro Hollywood.
Dnešní úvahy o budoucnosti EU – témata jako společný dluhopis či nákup energie – jsou součástí téhož příběhu. Smůla je v tom, že hrdiny, padouchy i emoce vytěsnili byrokraté. List Die Welt tvrdí, že předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se už týdny chová jako příští předseda Evropské komise, nástupce Josého Barrosa. Jenže o tom má rozhodnout až za tři týdny výsledek eurovoleb.
Je to problém demokratického deficitu evropských institucí. Našinec se ale nemůže zbavit dojmu, že ten deficit slouží jako alibi českým politickým stranám, které své evropské představy nemají, ba ani mít nechtějí. Pro ně je náhražkový charakter eurovoleb vodou na mlýn. Kampaň pak připomíná zdejší zpravodajství z kanadsko-americké NHL. Vždy se dozvíme, který český hokejista dal gól, ale kam ta liga směřuje, který tým míří k celkovému vítězství, je až druhotné. Člověk se pak sám sebe ptá: neodpovídá tento způsob vnímání NHL i evropské politiky tomu, co tu lidé skutečně chtějí?
LN, 3.5.2014