Pro prezidenta není partnerem jen premiér, ale spíše "silný muž" vlády Andrej Babiš
Po zhruba roce zvratů, úspěšných i neúspěšných převratů a politických veletočů se mocenská situace, zdá se, poněkud ustálila. Vládne Sobotkův kabinet, prezident Miloš Zeman se zabývá převážně zahraniční politikou – a vyzývá dokonce k preventivnímu odstrašení Ruska (v praxi mu jde hlavně o "odstrašení" ekonomických sankcí, ale to je téma na jiný komentář). Zemanovi role pouhého reprezentanta státu evidentně moc nesedí, preferuje zkrátka nějakou akci. Když nemá nic většího na práci, alespoň draží na Hradě malovaná dřevěná vejce s cílem umazat zrníčko z kypícího státního dluhu.
Nicméně Miloš Zeman není z domácího hřiště vytěsněn tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pěkně to ukázal spor o OKD, konkrétně o to, jakou částkou stát přispěje na utlumení těžby v dole Paskov. Premiér Bohuslav Sobotka, jenž má v tomto ohledu máslo na hlavě, se náhle ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, prezidentem Milošem Zemanem a "svým" vicepremiérem Andrejem Babišem. Střet prozatím vyústil v remízu: stát přispěje, ale méně, a Sobotka je ušetřen mediální palby, jež by ho vykreslovala jako pokryteckého kumpána asociálního miliardáře Zdeňka Bakaly, jemuž kdysi "střelil" OKD pod cenou. Ale co nebylo dohráno nyní, může se při vhodné příležitosti opět rozehrát, čili máslo zůstává v záloze na premiérově hlavě.
České republice tedy tak nějak vládne nevládne problematický trojúhelník Zeman-Babiš-Sobotka, přičemž pořadí osob je zde dáno nikoliv dle ohodnocení jejich reálné moci, ale kvůli tomu, že tak lze vytvořit zkratku ZEBASO, jež připomíná nějaké africké národně osvobozenecké hnutí nebo nějakou tamní vládnoucí stranu. Avšak Afrika též symbolizuje tajemno, magii, šamanství, což je asi nejdůležitější význam oné fiktivní zkratky, neboť český mocenský trojúhelník představuje útvar dosti nestabilní, proměnlivý a nevyzpytatelný.
Když hlasy voličů přelétají
Prezident Zeman má svůj mandát jistý, ovšem před rokem si představoval daleko větší mocenský akční rádius. Nechce-li zůstat v roli symbolického reprezentanta, který smí provozovat leda verbální kanonádu, aniž by to přinášelo reálný efekt, či si krátit dlouhou chvíli dražbou dřevěných vajec, musí mít mocenskou oporu ve vládní koalici. A poněvadž Bohuslava Sobotku zrovna nemiluje, zbývá mu logicky jako možný spojenec Andrej Babiš, neboť lidovci jsou koaličním partnerem mocensky spíše zanedbatelným.
Babiš si tuto situaci jistě uvědomuje, nehodlá se však stát prezidentovou loutkou. Nicméně prezident se mu může leckdy hodit jako páka proti Sobotkovi. A Sobotka zase může často potřebovat Babiše proti Zemanovi, ostatně bez Babišovy podpory by patrně "Haškův puč" nepřežil. Silové pole vyvolané interakcí těchto zájmů i obav sice může vydržet relativně dlouho a stát se tak jakýmsi tmelem "pružné stability" výkonné moci, ale také nemusí.
Zdánlivě nejsilnějším hráčem je aktuálně Andrej Babiš. Některé z pilířů jeho moci jsou však zatím nikoliv z mramoru, ale spíše z papundeklu, jde jen o filmové kulisy. Ve světě mediální politiky sice lze (ba je nutné) stavět právě na kulisách, tak jako tak jsou ale potenciálně vratké.
V průzkumech veřejného mínění výsledky hnutí ANO hodně kolísají, avšak na relativně vysoké úrovni: zhruba mezi dvaceti až skoro třiceti procenty. A Andrej Babiš byl v březnu nejpopulárnějším politikem. Na první pohled by tudíž mohlo jít o potěšující čísla, ale sociologický charakter voličů a příznivců ANO je dosti problematický. Dle výzkumů nebyla část dnešních příznivců ANO loni vůbec volit, zatímco někteří tehdejší voliči Babišova hnutí by zase nešli k volbám nyní. Elektorát ANO je tedy nestálý a přelétavý. ANO sice jako protestní hnutí nabralo hlasy, ovšem k tomu, aby si je udrželo, musí "být líp", a to nejlépe hned a trvale.
Kdy uzrají plody ANO
Andrej Babiš sliboval, že jeho řízení státu coby firmy přinese plody. Nikoliv okamžitě, avšak jeho voliči něco takového očekávají. Pokud současná vláda nějaké ty plody rychle nezařídí či alespoň nepřesvědčí veřejnost, že je zařídila (což je možná úplně nejdůležitější, nehledě na reálný stav věcí), preference ANO mohou spadnout dolů jako shnilá hruška.
Něco podobného se ale může přihodit i Sobotkově ČSSD. Jde sice o klasičtější stranu s kmenovým elektorátem, avšak ten se pozvolna tenčí a strana dlouhodobě nedokáže v parlamentních volbách získat víc než dvacet procent. A vládní angažmá zpravidla body navíc nepřináší, naopak. Stabilitu vládní koalice v nejbližší době (nepropukne-li nějaká větší aféra) prověří volby do Evropského parlamentu. Na rozložení moci v České republice sice nemají přímý vliv, nepřímo však mohou přinést celou řadu efektů. Zejména pokud vládní strany neuspějí, což se jim může snadno stát, neboť ve volbách do EP voliči zpravidla preferují strany opoziční nebo nové a ČSSD i ANO mohou mít navíc docela problém s mobilizací vlastních příznivců pro účast v hlasování, pro které se v politologii vžil nelichotivý přídomek "volby druhého řádu".
Případný neúspěch vládních stran může posléze vyvolat jak přeskupování na domácí scéně, tak obranné zatuhnutí stávajících poměrů. Přeskupování by vtáhlo více do hry prezidenta Zemana, ovšem kromě domácích hrátek a případných psychologických dopadů eurovoleb nutno v závěru zmínit ještě jeden faktor, jemuž jsme si od počátku devadesátých let vlastně odvykli: mezinárodní dění. Konkrétně to, jež se týká Ukrajiny. Jeho důsledky jsou dnes nepředvídatelné, leč potenciálně mohou zatřást i domácí politickou scénou.
LN, 14.4.2014