Veřejnost si snad vzpomene na skandál, který vyvolal politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil na začátku svého druhého ministerského mandátu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, již podala ministryně Daniela Kovářová ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za odcizení 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Projevil tím zásadní nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR a odebral obviněné zákonnému soudci, neboť Nejvyšší soud ČR již tehdy nařídil veřejné zasedání. Z hlediska vynucení návratu obviněných za mříže to byl nadbytečný zásah, protože stejnému účelu mohlo dokonce o několik dní dříve posloužit usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Následovalo trestní oznámení na "pachatele" vydání stížnosti pro porušení zákona a souvisejícího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Daniela Kovářová stížnost vědomě podepsala a ze zákona tím převzala odpovědnost za její účinky. Policie ji kvůli tomu vyšetřovala, ale obviněna nakonec nebyla. Orgány činné v trestním řízení obešly uctivým obloukem počítačově pologramotného vedoucího oddělení trestního dohledu ministerstva, seniora Jiřího Balzera, který sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, nicméně nevyužil své nesmírné neformální autority k protestu a zařídil propuštění obviněných z vězení. Dle mého laického názoru se zbaběle zpronevěřil povinnosti svědomitého státního úředníka, kterým smí dosud být, byť jeho normalizační minulost, počítačová pologramotnost a pokročilý věk jej již dávno předurčily k odeslání na odpočinek. Statečný k žalování byl až po návratu na ministerstvo Jiřího Pospíšila, kterého přiměl k zpětvzetí stížnosti. V síti trestního řízení uvízl soudce-stážista Vlastimil Matula, který jako referent na nejnižším stupni struktury ministerstva napsal koncept stížnosti a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Společně s ním se v ní ocitl také Vladimír Chrástecký, tehdy ředitel příslušného odboru, který Matulovi zadal tuto práci a jeho výtvor pak postoupil 1. náměstkovi ministryně. Oba se dostali před soud a byli pravomocně odsouzeni k podmíněným trestům, čímž byly zničeny jejich kariéry.
Podobná záležitost se opakovala po vystřídání Marie Benešové v čele ministerstva Helenou Válkovou. Věrná socialistická služebnice velkokapitálu podala dne 30. prosince 2013 stížnost pro porušení zákona ve prospěch miliardáře Pavla Tykače, kterou chtěla zabránit obnově jeho trestního stíhání kvůli vytunelování CS Fondů. Podle jejího názoru Vrchní soud v Praze porušil zákon tím, že neprojednal důkaz, doručený do soudní budovy v den neveřejného projednání věci, ale dodaný na stůl předsedy senátu až po vydání rozhodnutí. Kdyby Nejvyšší soud ČR její stížnosti vyhověl, Pavla Tykače by již v této věci nebylo možné nikdy trestně stíhat a nebylo by možné odsoudit jej v trestním řízení k náhradě škody v řádu stovek milionů.
Helena Válková oznámila 3. února 2014 zpětvzetí výše zmíněné stížnosti své předchůdkyně v obdobné situaci, v jaké spáchal nepřístojnost zpětvzetí Jiří Pospíšil, tedy krátce před nařízeným veřejným jednáním Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu rozporu mezi odůvodnění stížnosti a názorem Ústavního soudu na předmětnou záležitost. Na rozdíl od názoru na Jiřího Pospíšila nemám pochybnosti o odborné způsobilosti Heleny Válkové, přesto jsem její postup kritizoval ze stejných důvodů jako jeho v případě zpětvzetí stížnosti Daniely Kovářové: kvůli spornosti práva vzít zpět stížnost podanou jiným ministrem, kvůli zásahu do ústavního práva obviněných na zákonného soudce a kvůli projevené nedůvěře k soudcům Nejvyššího soudu ČR. Pochopení mám spíše pro Helenu Válkovou než pro Jiřího Pospíšila, protože stížnost Marie Benešové by svou úrovní dělala ostudu ministerstvu, zatímco podání Daniely Kovářové by před Nejvyšším soudem ČR obstálo možná i s nadějí na úspěch.
Dodávám, že Helena Válková mimoděk "opepřila" svůj názor na postup Marie Benešové podáním stížnosti pro porušení zákona z 25. března 2014 v neprospěch Pavla Tykače, v které na rozdíl do ní napadla Vrchní soud v Praze za opomenutí důkazů v jeho neprospěch jiným rozhodnutím v jeho věci: upozornila tím na jednostrannost přístupu Marie Benešové k věci obviněného.
Vracím se však k těmto záležitostem zejména kvůli nestejnému osudu původců obou stížností pro porušení zákona, stažených jejich nástupci. Podle mého názoru stížnost ve prospěch Pavla Tykače byla daleko závažnější zhůvěřilostí než propuštění Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka na svobodu.
Rozhodnutí Daniely Kovářové bylo jistě neopatrné: obvinění se mohli dostat k ukořistěným 74 milionům (pokud je skutečně mají) a zmizet i s nimi v nenávratnu. Nicméně chápu, že paní exministryně důsledně uplatňovala zásadu, že v případě podezření na neoprávněné uvěznění má být odsouzený okamžitě propuštěn. Ostatně obdobnou zásadu uplatnil ve vztahu k nepravomocně zproštěným vazebně stíhaným obviněným Ústavní soud, který rozhodl, že musí být okamžitě propuštěni na svobodu bez ohledu na odvolání státního zástupce. Díky "humánnosti" Ústavního soudu se tak mimo jiné dostal na svobodu údajný "vor v zakoně" Andranik Soghojan, který s úsměvem odkráčel z budovy, obsazené kvůli němu policejními samopalníky a odstřelovači, aby záhy zmizel za hranicemi. Naděje, že si odpyká 22letý trest, k němuž byl později nakonec odsouzen, je blízká nule. Po našich ulicích se v posledních letech běžně pohybuje 5-7 tisíc odsouzených, kteří nenastoupili trest. Někteří jsou ozbrojení a nebezpeční. Josef Blažek ani Rudolf Tesárek nebezpeční nebyli a počet "vyhýbačů" zvýšili jen nepatrně, proto mě jejich únik na svobodu nezneklidnil.
Problém spočívá pouze v uloupených penězích. Jenže částka, kterou ti dva údajně disponují, je nepatrná proti prostředkům, jež podle obžaloby údajně nezákonně nabyl trestnou činností Pavel Tykač. Proto by Marie Benešová zasluhovala odsouzení spíše než Daniela Kovářová a šel-li před soud Vlastimil Matula a s ním Vladimír Chrástecký, tím spíše by se před něj měli dostat úředníci, kteří na přání paní ministryně a jejího 1. náměstka Daniela Voláka pochybnou stížnost sepsali (opět proti mínění všemocného seniora Jiřího Balzera).
Ovšem exministryně Daniela Kovářová se z odpovědnosti za podání stížnosti pro porušení zákona vykroutila a vydala tím své podřízené na pospas, zatímco Jediná Spravedlivá za svým zmetkem stále stojí, čímž zajišťuje jeho autorům beztrestnost.
Daná situace vyvolává otázku po trestní odpovědnosti ministrů vydávajících vědomě výrazně chybná rozhodnutí, a dále po odpovědnosti úředníků, kteří na jejich pokyn zhotovují příslušné písemnosti. V případě ministrů spravedlnosti je třeba vzít v úvahu, že stížnost pro porušení zákona podat mohou, ale nemusí a obvykle jim jejich odborná kvalifikace umožňuje objektivně vyhodnotit důvodnost podnětu k jejímu podání. O to je jejich odpovědnost vyšší.
Jiří Pospíšil jako svědek před soudem s Vlastimilem Matulou a Vladimírem Chrásteckým obhajoval zásadu, že rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona je politickým rozhodnutím ministra, za které jako za takové nemůže být stíhán. Při svém vystoupení jistě myslel také na svou odpovědnost za nákup nepotřebné budovy ve Vidnavě za 29 milionů Kč, za který byli stíháni jeho podřízení, bývalý generální ředitel Vězeňské služby ČR generál Luděk Kula a bývalý Pospíšilův náměstek František Steiner. Platnost jeho zásady ale vyvrací praxe: rozhodnutí Vlasty Parkanové o nákupu letadel CASA bylo ještě více rozhodnutím čistě politickým než úkony Daniely Kovářové, Jiřího Pospíšila a Marie Benešové, protože na rozdíl od nich na samostatné odborné posouzení neměla kvalifikaci. Proč totéž, co platí pro zmíněné tři ministry spravedlnosti, není výhodou také pro ni? Rozdílnost osudů všech zmíněných je popřením rovnosti před zákonem. Nabízí se otázka, zda by ministryně spravedlnosti neměla podniknout ve své pravomoci kroky k srovnání jich všech na jednu úroveň. Mohla by například napadnout stížností pro porušení zákona usnesení o zahájení trestního stíhání Vlasty Parkanové. Nebo opačně by mohla napadnout stížností pro porušení zákona rozsudek nad Vlastimilem Matulou a Vladimírem Chrásteckým a dožadovat se vrácení věci státnímu zástupci za účelem rozšíření obžaloby na Danielu Kovářovou (ne, nepřeji kamarádce Daniele nic zlého). Stejně tak by se mohla zasadit o rozšíření obvinění v kauze "Vidnava" na Jiřího Pospíšila. A zcela jistě by měla podat trestní oznámení pro zneužití pravomoci na Marii Benešovou.
Nic z toho se zřejmě nestane, nicméně je na místě obecně ujasnit zásadní právní názor na beztrestnost politických rozhodnutí ministrů: v pojetí Jiřího Pospíšila se politik nemůže dostat před soud, přestože vydává závažná škodlivá rozhodnutí, protože jsou politická, vycházející z jeho postavení ústavního činitele. Na pozadí osudů trestně stíhaných úředníků mi takový názor připadá nemravný. Jak přijdou pánové Luděk Kula a František Steiner k tříletému martyriu vyšetřování, když Jiří Pospíšil, klíčový činitel kauzy, bez jehož rozhodnutí a podpisu by vůbec nevypukla, jejich trápení přihlíží jen z dálky a nerušeně si dále buduje politickou kariéru v současnosti směřující k postavení europoslance? Proč musel být odsouzen Vlastimil Matula, který odvedl poctivou práci podle zadání, když k odpovědnosti nebyl volán ani 1. náměstek ministryně, jehož rukama koncept prošel cestou na ministrynin stůl, a posléze ani sama ministryně, která dle svého doznání při výpovědi jako svědkyně před soudem stížnost před podepsáním zběžně pročetla? A když už všecka vina v tomto případě padla na nižší úředníky, proč nebyl stíhán Jiří Balzer, který nechal propustit Josefa Blažka a Jiřího Tesárka z výkonu trestu?
Vedle volání po odstoupení od zásady beztrestnosti škodlivých politických rozhodnutí a po napravení nespravedlnosti vůči úředníkům, kteří mají odpovídat za hříchy ministrů, a po trestněprávní rovnosti mezi aktéry předmětných kauz trvám nadále na názoru, že oba ministři spravedlnosti, tedy Jiří Pospíšil a Helena Válková, zpětvzetím stížností pro porušení zákona pochybili. Ponechám stranou sporné ustanovení trestního řádu o právu vzít zpět stížnost, které někteří vykladači mají za vyjádření práva pouze podávajícího ministra. Vzhledem k tomu, že Jiří Pospíšil i Helena Válková zasáhli až v době, kdy Nejvyšší soud ČR nařídil veřejné zasedání, a kdy se tedy jeho členové stali zákonnými soudci obviněných, dle mého laického názoru porušili ústavní zásadu, že obviněný nesmí být odebrán zákonnému soudci. Projevili také nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR, kteří jsou zcela jistě lépe kvalifikováni pro posouzení pochybností o rozsudcích obecných soudů než úředníci ministerstva připravující rozhodnutí svých šéfů. Jediným možným způsobem nápravy je nové předložení obou stížností pro porušení zákona. Toho se asi nedočkáme, nicméně by bylo na místě při novelizaci trestního řádu upravit pravidla tak, aby k podobným úletům v budoucnu nemohlo docházet.