Bylo to moje velké setkání. S legendou se člověk nesetkává často. Ani s hvězdou stříbrného plátna z první republiky. Setkání, o jehož dramatickém dovětku jsem se dozvěděl až v těchto dnech.
V šedesátých letech byl můj blízký příbuzný, ing. arch. Jiří Dvořáček, manželem Ljuby Hermanové. Byl synem bratra mé babičky. V těch letech jsem v Praze studoval průmyslovou školu stavební, obor dopravní stavby. Jako nejlepšímu zednickému učni mi to bylo dovoleno, k čemuž přispělo i zranění oka v důsledku pracovního úrazu. Pražský stavební podnik tak se mnou vyměnil příslušné odškodnění za doporučení ke studiu. Já byl zase rád, že s touto pomocí jsem prolomil politickou bariéru, přestože otcova převýchova v komunistickém nápravně výchovném zařízení Valdice nebyla ještě dokončena. Můj mateřský podnik byl zase rád, že jej nebudu žalovat o odškodnění.
Ale o studiu v antikomunistické třídě a škole někdy jindy. V roce 1966 dovolily komunistické úřady Adině Mandlové, slavné filmové hvězdě, navštívit Prahu. Žila tehdy v exilu na Maltě a v Praze měla dokonce hrát hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly v Hudebním divadle v Karlíně. Dokonce již začala zkoušet. Bylo to unikum, aby někdo jako exulantka Adina Mandlová mohl přijet na delší dobu domů. Teprve později, po listopadu 1989, jsem mohl zjistit, co všechno si StB od její návštěvy slibovala.
Teta Ljuba, jak jsem jí tehdy říkal, s manželem pozvali Adinu na večeři do čínské restaurace ve Vodičkově ulici. Pamětníci vědí, že to byla jediná čínská restaurace v Praze, kde se musel stůl objednávat na týdny předem – celebrity jako Ljuba tak dlouho ovšem čekat nemusely. Poprvé jsem mohl ochutnat čínské jídlo a dokonce v exklusivním prostředí této restaurace.
Dodnes večeři s Adinou v čínské restauraci považuji za mimořádnou událost, které se ještě žádná jiná (podobná) v mém životě nevyrovnala. Adina byla nesmírně vtipná, po letech exilu glosovala Prahu a některé své kolegyně, ze kterých se staly velké soudružky, a my se váleli smíchy. Škoda, že to nikdo nenahrál – byla by to perfektní scénka na Silvestra. Mluvilo se i o její nastávající roli dohazovačky Dolly a Ljuba jí říkala, že ten Dollin part nemůže uzpívat, protože není zpěvačka. Adina mávla rukou a řekla: "Jen klid, oni mi dají mikrofon." "Ten ti nepomůže," odpověděla Ljuba a Adina na to: "Když pomáhá jim, pomůže i mně. Stejně jsem pořád mikrofony obklopena a jeden bude určitě i tady." A začala lézt pod stůl, aby jej našla. "Neblázni," povídá Ljuba, "ten bude v lustru nad námi." Adina si začala zkoumavě prohlížet lustr a již to vypadalo, že si nechá k večeři přinést také štafle. Nakonec jsme toto špionážní téma opustili a Adina nás bavila dál. Vyprávěla nám, jak ji roce 1945 natáčeli novináři ve vězeňském munduru na Pankráci, co tam zažila, a i to dokázala vyprávět jako legraci.
Nakonec v Dolly nehrála a lobby hereček, které nemohly přenést přes srdce, že by exulantka měla hrát a zpívat v Karlíně, ji z Prahy vyštvala. Dokonce jí byl zkrácen pobyt a musela odjet mnohem dříve, než původně předpokládala. Nakolik k tomu přispěly její a naše "protistátní" řeči u Číňana, nevím. Ale kde byl ten odposlech?
To jsem se dozvěděl před týdnem. Připravoval jsem se s jedním svým klientem na nastávající civilní jednání u soudu a pak jsme si jen tak povídali. Protože je profesionální kuchař, ptal jsem se jej, jak a co uvařit, konkrétně svíčkovou, protože se mi po loňském odchodu maminky stýská nejen po ní, ale i po její nejlepší svíčkové na světě. Ptal jsem se jej, kde všude vařil, a on mi vyprávěl, že na našich oceánských lodích a také, mimo jiné, v čínské restauraci ve Vodičkově ulici. To jsem zpozorněl. Vyprávěl jsem mu o naší večeři s Adinou a zeptal se ho, jak to bylo s tím odposlechem.
Dozvěděl jsem se, že StB měla mezi číšníky dva spolupracovníky, kteří měli seznam všech "zájmových objektů", dokonce i s jejich fotografiemi. Když takový "objekt" přišel, tak číšník přinesl na stůl jako pozornost vázičku s květinami. A v ní byl odposlech. Tu vázičku si dodnes pamatuji: to, že vázičky nebyly na ostatních stolech, jsem tehdy příčítal tomu, že Adina Mandlová nebyla obyčejným návštěvníkem. Skutečně nebyla. Vázička byla opravdu pozorností, dokonce hned dvojí – jednou jako květiny pro významného hosta, podruhé jako vyznamenání důležitosti, jakou StB věnovala takovému hostu.
Již nikdy jsem se tak nenasmál, jako tenkrát na večeři s Adinou Mandlovou.