K Otázkám Václava Moravce z 6.4.2014
Média se nezdají být nové ministryni spravedlnosti Heleně Válkové příliš nakloněna. Ve vztahu k ní projevují jistou nervozitu, plynoucí patrně z napětí mezi nutností přiznat jí odbornou vyspělost a překvapivostí některých jejích rázných zásahů do dění v resortu. Čerstvými novinkami, s nimiž se má veřejnost vyrovnat, je odvolání generálního ředitele Vězeňské služby ČR generála Petra Dohnala a zřízení poradní skupiny Strategie pro obnovení spravedlnosti (SOS).
Za těchto okolností je pozvání předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy do Otázek Vymývače mozků velmi sofistikovaným opatřením k ztrapnění Heleny Válkové právě kvůli jejímu nápadu podniknout kroky k nápravě náhledu veřejnosti na poměry v justici. Josef Baxa totiž úrovní svého intelektu vysoko vyčnívá nad průměr právníků působících v zařízeních odvětví spravedlnosti a je oprávněně obecně uznávanou autoritou. Okolnost, že odmítl přizvání k účinkování ve výše zmíněné skupině, budou jistě média rozmazávat jako důkaz pošetilosti paní ministryně.
Pokud se někdo spokojí s pouhým zjištěním, že moudrý soudce Josef Baxa nenastoupil na palubu lodi Heleny Válkové, může mít skutečně pochybnost o rozumnosti jejího počínání. Všecko je ale poněkud jinak.
Baxovo odmítnutí spolupráce má dva kořeny, jež jsou dle mého laického názoru ve vztahu k záměru paní ministryně neutrální. Pan předseda Nejvyššího správního soudu si především myslí, že koncepce tohoto druhu by neměli vytvářet lidé zevnitř systému, na jejichž profesní působení budou mít vyvolané změny vliv.
V tomto směru se špičkový odborník přiblížil myšlení aktivistů spolku Šalamoun, kteří již hodně dlouho tvrdí, že mnoho nesnází ve státním zastupitelství a soudnictví vzniklo právě proto, že právní předpisy vytvářejí téměř výlučně lidé, kteří s nimi pak nakládají, zatímco se nepřihlíží k hlasům těch, jimž justiční selhání a přehmaty ničí životy. Jedním z konkrétních příkladů následků současného způsobu přípravy koncepčních a legislativních změn a nakládání s právními předpisy je upření práva poškozených na použití opravných prostředků proti zprošťujícím rozsudkům, jímž se poškození stávají rukojmím státních zástupců. Zbaveni práva na odvolání nemohou ovšem neřízeně prodlužovat řízení. Jiným příkladem je postavení zájmových sdružení občanů, které se od časů předlistopadových a těsně polistopadových podstatně zhoršilo. Zatímco kdysi měli předkladatelé společenské záruky za nápravu obviněného právo nahlížet do spisu či dokonce vyslat do řízení tzv. společenského obhájce, dnes smí pouze nabídnout společenskou záruku a je jejich věcí, jak si opatří informace o svém chráněnci. Nejsou ale stanovena přesná pravidla, jak mají příslušné orgány s takovou nabídkou naložit. Takže v praxi se setkáváme na jedné straně s naprostým ignorováním, na druhé straně s přiznáním postavení účastníka řízení.
Nemyslím ovšem, že výhrady Josefa Baxy směřovaly právě tímto směrem. Aspoň jsem nikdy nezaznamenal v jeho vystoupeních podporu účasti občanských iniciativ na soudním jednání. V tomto případě brojil proti "mnohoobročnictví" lidí zastávajících významné funkce v resortu. Jako příklad uvedl profesora Pavla Šámala, "otce" trestního zákoníku a hlavu skupiny, která má připravit nový trestní řád. Ten přednáší na vysoké škole a ke všemu je soudcem Nejvyššího soudu ČR, čili soudí podle výsledků své legislativní činnosti.
Druhým důvodem nechuti Josefa Baxy k činnosti v poradní skupině SOS je purismus v nazírání na dělbu moci mezi jednotlivými složkami státu. Připouští, že by mohl konzultovat, vyjadřovat, nikoli se přímo podílet na činnosti skupiny, která je nástrojem moci výkonné.
Jeho stanovisko je dvojsečné: na jedné straně důsledně odpovídá dělbě moci mezi složkami státu, na straně druhé ale odpírá využití svého významného intelektuálního potenciálu k bohulibému účelu.
Pokud se týká paní ministryně, v tomto ohledu nepřekročila myšlenkové hranice právnické výlučnosti: členy jí ustavené skupiny jsou dle dostupných informací pouze profesionálové.
Závažnější je pochybnost Josefa Baxy o potřebnosti strategie a koncepce zlepšení důvěry veřejnosti v justici. "Polopatisticky" řečeno, pan soudce si nemyslí, že by situace v justici byla tak beznadějně špatná, že by takové řešení potřebovala. V tomto směru ovšem platí přísloví, že "sytý hladovému nevěří" a obráceně. Nevinný člověk, odsouzený do vězení, se na tuto záležitost dívá úplně jinak než soudce, jemuž hroší kůže na svědomí dovolí odsoudit obviněného jen proto, že k němu pojal nechuť. Jistě, uvedl jsem krajnosti, které jsou vzácné. Nicméně se ojediněle vyskytují a na pohled veřejnosti na stav justice a státního zastupitelství mají podstatně větší vliv než desetitisíce řádně provedených procesů.
Josef Baxa se v myšlenkami nabitém vystoupení ale dotkl také záležitosti, která naopak svědčí ve prospěch záměrů Heleny Válkové. Je to bezkoncepčnost řízení justice a státního zastupitelství související s velmi častým střídáním ministrů spravedlnosti. Zmínil také jeden z důsledků tohoto stavu: nezpůsobilost ministerstva provádět vývoj právních předpisů vlastními kvalitními legislativci. Úsilí paní ministryně ale směřuje právě ke změně těchto neutěšených poměrů. Vzhledem k současné vnitropolitické konstelaci je zde velmi slušná naděje, že setrvá v úřadě déle než jedno funkční období. Bude mít tedy možnost koncepce nejen vyvíjet, ale také je uvádět v život.
Shrnuto a podtrženo: stanovisko Josefa Baxy k poradní skupině SOS a jeho působení v ní je vyjádřením jeho subjektivního pohledu na stav justice a nezávislé postavení soudce, aniž by bylo přímo odsuzující vůči záměrům Heleny Válkové. Paní ministryně stojí svým názorem někde mezi jeho postojem a myšlením občanských aktivistů, kteří změny poměrů v justici a zejména státním zastupitelství považují za nanejvýš žádoucí a žehrají na nedostatečnost opatření proti soudcovské a státnězástupcovské svévoli. Když nic jiného, Helena Válková projevila aspoň vůli a chuť opatrně vykročit správným směrem. Získá-li společenskou podporu, bude možná ještě průbojnější a zanechá za sebou v řízeném odvětví hlubokou kladnou stopu.