Dění z posledních dní kolem ministryně spravedlnosti Heleny Válkové mi připomíná krušné začátky působení Daniely Kovářové v téže funkci. Obě dámy spojuje nezkušenost s praktickým výkonem řemesla politika. Mimo jiné se projevuje v nezpůsobilosti počítat s tím, že novináři nejsou dojatí obdivovatelé, ale nelítostná škodná, pro kterou má "vykoupání" politika větší cenu než ty nejzasvěcenější informace, které by poskytl při slušném zacházení.
Heleně Válkové asi půjde navykání na nutnou obezřelost jen ztuha. Nasvědčuje tomu její vystoupení v Událostech, komentářích dne 25. března 2014. Ač již dostala za vyučenou grilovaním, jemuž ji vystavují novináři i politici kvůli nešťastnému výroku o poměrech v Protektorátu Čechy a Morava v rozhovoru pro Echo24.cz, nechala se pro změnu vtáhnout do debaty o sporných výrocích nepřítomného Andreje Babiše, kterého se marně snažila hájit, ač téma mohla a měla odmítnout.
Nejsem nadšen Babišovou odvetou za útok redakce Echo24.cz na paní ministryni. Nic s tím ale nenadělám, protože jeho výroky již odezněly. Národ má takové vůdce, jaké si zasluhuje, a ti se chovají tak, jak jim to občané strpí. Přesto považuji nastolení tohoto námětu moderátorem za krajně nevhodné. Pokud veřejnoprávní bulvár pociťoval potřebu veřejně znectít nejsilnějšího muže vlády, místo odpovídající části grilování Heleny Válkové měl zařadit do programu rozhovor s ním.
Paní ministryně si bohužel neporadila ani s "věčným poslancem" Markem Bendou, který v rozhovoru o ústavní stížnosti skupiny poslanců ODS a TOP 09 proti vyhlášce exministryně Marie Benešové (tvrdošíjně označované v médiích za stížnost proti přenesení vyšetřování Petra Nečase do působnosti VSZ Olomouc) umanutě žehral na odnětí Petra Nečase zákonnému soudci. Mohla ho přece důrazně upozornit, že k odnětí zákonnému soudci nedošlo, takže žvatlá jako obvykle o ničem. Pro názornost mu mohla připomenout čerstvý případ trestního stíhání bývalého ministra obrany Martina Bartáka, v přípravném řízení stíhaného místně nepříslušným bývalým prokurátorem a členem KSČ, ostravským státním zástupcem Dušanem Táborským, ale správně zažalovaného u Městského soudu v Praze. Mohla ho upozornit, že zejména za působení vlád premiérů a ministra spravedlnosti z jeho strany došlo i bez vyhlášky Marie Benešové opakovaně k znásilňování pravidel pro určování místní příslušnosti státních zástupců a také k slavnému zásahu do živé kauzy (vše s podezřením na politickou motivaci). Ústavní stížnost se proto jeví jako nečasovské svalnatě-slabošské gesto, připomínající přísloví o střelbě z děla na komára (nemám na mysli státního zástupce Pavla Komára). Zejména bylo na místě usadit Marka Bendu výzvou, aby se svěřil, kde byl a jak statečně bojoval za ponechání obviněných v rukou místně a věcně příslušného státního zástupce ve všech dřívějších případech a proč vytáhl do boje právě teď, kdy se věc týká Petra Nečase.
V Událostech, komentářích ale hlavně pokračovalo grilování paní ministryně kvůli jejímu největšímu pomyslnému hříchu, tedy kvůli slovům "ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo", jejichž ničivý účinek se již nedal napravit ani omluvou v tisku a opakovaně v televizním vystoupení, ani dodatečným vysvětlením, že Helena Válková hodnotila škody způsobené Němci na našem území na pozadí nesrovnatelně větší spouště, kterou za sebou zanechali v Polsku, bývalém Sovětském svazu a v Pobaltí.
Je zvláštní, že snad všechny komentátory bez rozdílu pobouřila právě zmíněná slova, zatímco výrok o "tom nejhorším", co si paní ministryně myslí o poválečném odsunu Němců, ušel pozornosti, ač je vyjádřením názoru, který inkriminovaná věta pouze doplňuje.
Na rozdíl od ostatních kritiků mohu přijmout vyjádření o protektorátu jako o území, na němž se v poměru k ostatním částem východní Evropy "zas tolik nedělo" jako možný objektivní pohled s odstupem času. V základním náhledu na odsun německého obyvatelstva se ale na základě osobních prožitků s paní ministryní neztotožňuji. Vysídlení etnika, které na našem území žilo po staletí, je skutek sice hrůzný, ale v dobových poměrech naprosto nevyhnutelný, ostatně odrážející vůli vítězných velmocí a ve svých důsledcích prospěšný pro Německo. Nedovedu si představit, jak by se Češi jinak sžili s Němci ve společném státě po křivdách, které utrpěli rozvrácením a vydrancováním státu, nastolením všudypřítomného strachu a národnostního útisku, jehož nositeli byli lidé, kteří nejdříve nadšeně podporovali Henleina a po okupaci se ochotně ztotožnili s postavením Herrenvolku. Kdyby Němci neodešli, po uvolnění záklopky strachu by asi potlačované emoce vybuchly s následky daleko horšími.
Nicméně přesto beru názor Heleny Válkové pouze jako pohled na dosti vzdálenou část naší historie, který nemá nic společného s prací, do které se hrne s vysoko vykasanými rukávy a solidním řemeslným fortelem. Volání po její demisi je naprostý nesmysl.
Ač je její názor na odsun Němců pro mne v podstatě nepřijatelný, narozdíl od účastníků jejího grilování mě tolik nevzrušuje, neboť není zdaleka ojedinělý. Setkávám se s ním v rozhovorech s lidmi častěji, než mi je milé. Ostatně připomeňme si nedávné nelichotivé výroky Karla Schwarzenberga v téže souvislosti na adresu prezidenta Edvarda Beneše.
Na vnímání historie národa většinovou společností se podepsalo dlouhodobé cílené podkopávání národního sebevědomí a zpochybňování vlastenectví jako kladné hodnoty, které začalo právě za protektorátu a jinými formami a v jiném směru pokračovalo i za totality. Na takto vytvořený základ podlomeného národního uvědomění po Listopadu 1989 hladce navázalo vymývání mozků, zacílené na vnucení národu pocitu provinění za odsun Němců. V pozadí je vzdálená vidina kompenzací za majetek, vyvlastněný na základě Benešových dekretů. S pokračujícím vymíráním pamětníků německé okupace se zvyšuje účinnost této "převýchovy". Ostatně podobné to je i se vztahem většinové společnosti k názoru na únorový puč z r. 1948, okupaci Československa v srpnu r. 1968 a celé období totality. Zejména mnozí lidé, kteří v dospívání "nabírali rozum" až po Listopadu 1989, špatně chápou, co je na totalitní minulosti zavrženíhodného.
Z tohoto hlediska vidím dokonce užitečnost formulační nešikovnosti Heleny Válkové a otevřeného projevení názoru, s nímž nesouhlasím, protože oživení celospolečenské diskuse o kritických bodech našich moderních dějin je potřebné právě pro pozdvižení národního sebeuvědomění a rehabilitaci pojmu "vlastenectví". Obé se hodí jako ochrana před rozplynutím v kaši z národů evropského společenství.
Připomínám na tomto místě, že se vedou rozhořčené spory o důvodnost vysídlení Němců, ale nemluví se o tom, že po odstoupení českého pohraničí Německu došlo k vypuzení českého obyvatelstva, které tam žilo po staletí.
Helena Válková byla vystavena grilování také vůči projevům nespokojenosti se stavem státního zastupitelství, a to jak svým, tak své první náměstkyně Hany Marvanové. První hlas v útocích na ni odzpíval můj oblíbenec (nežertuji), bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který výroky obou dam označil za nepřípustné. Netuším, proč by ministr nesměl projevit názor na jakýkoli jev ve společnosti, o němž má solidní informace. Kdyby se zmíněné dámy měly chovat podle jeho představ, musely by se před přijetím funkce podrobit lobotomii nebo naočkování schizofrenie, aby se oprostily od všech stop svého dosavadního profesního vývoje. Jestliže Hana z Arku Marvanová jako zkušená obhájkyně v trestních věcech načerpala záporné poznatky o činnosti státního zastupitelství, nelze po ní žádat, aby na ně při vstupu na ministerstvo zapomněla. Přiměřeně totéž platí o paní ministryni, která nasbírala informace patrně jinou cestou, ale určitě je nemá pouze z Blesku. Proč Pavel Blažek žádá, aby se nesmělo svobodně mluvit o tom, že je něco shnilého ve státě švejkolandském a že hnilobný pach se mimo jiné táhne ze státního zastupitelství? Žijeme snad v Andersenově pohádce o císařových nových šatech a výkřik "král je nahý" je zakázán pod trestem vyobcování?
Chápu, že za své výroky budou obě prostořeké dámy trestány zprava i zleva. Jejich projevy odpovídají představě, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné a je podřízeno vládě jako nástroj výkonu státní trestní politiky. Nevisí ve vzduchoprázdnu a na rozhodování nejvyššího státního zástupce nedohlíží pouze bůh, ale je podřízeno vládě prostřednictvím ministra spravedlnosti, který jmenuje a odvolává nejvyššího státního zástupce, určuje priority trestní politiky a v případě nečinnosti vedoucích státních zástupců zasahuje proti neetickému chování a porušování profesní kázně státních zástupců. Mnoha lidem ovšem vyhovuje dnešní stav, v němž se státní zastupitelství často chová nevypočítatelně, poklesky státních zástupců se většinou před veřejností zastírají a zejména se sbor státních zástupců chová jako komunita, jejíž členové si sami určují zaměření, množství a jakost práce, kterou jsou povinni odvést.
Sám zmíněný Pavel Blažek sice veřejně státní zastupitelství nekritizuje, ale o tom, že některé jeho úkony nejsou v pořádku, určitě ví velmi dobře. Dokázal to krátce před ukončením mandátu podáním stížnosti pro porušení zákona ve prospěch významných soupoutníků svého stranického kolegy, politizujícího advokátního koncipienta, exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Dosáhl tím sice nápravy usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, které stíhání bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR Luďka Kuly a bývalého ekonomického náměstka ministra spravedlnosti Františka Steinera kvůli tzv. "kauze Vidnava" přikázalo nepříslušnému státnímu zástupci pro Prahu-západ, ale také vyvolal obrovské průtahy v řízení, neboť nový státní zástupce musel opakovat vyšetřovací úkony svého předchůdce. Díky němu věc skutečně skončila v rukou sice jiného, ale opět místně nepříslušného státního zástupce (ryze švejkolandské řešení), který trestní stíhání odložil. Rozdíl proti efektu zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka spočívá v tom, že výrok Arifa Salichova má účinek soudního výroku o nevině a je konečný jednou provždy, kdežto řízení v "kauze Vidnava" může být kdykoli obnoveno, najdou-li se právně účinné důvody.
Pavel Blažek stížnost pro porušení zákona podat směl, ale nemusel (takto je to ze zákona). Není patrně náhoda, že v tomto případě chtěl, protože v té době se proslýchalo, že dozorový státní zástupce má chuť v souladu s pravidly logiky rozšířit obvinění na exministra Jiřího Pospíšila, bez jehož vůle a podpisu by žádná "kauza Vidnava" s dvacetimilionovou škodou pro Vězeňskou službu vůbec nevznikla.
V tomto případě se Heleně Válkové a Haně Marvanové dostalo grilování kvůli uplatnění ústavního práva na svobodu projevu (v případě paní ministryně zdvojeně chráněného poslaneckou imunitou), nikoli za konkrétní protiprávní zásahy do činnosti státního zastupitelství. Čili mnoho povyku pro nic.
Nicméně obě dámy si mohou blahopřát, že žijí v osvícené době. Ve středověku by skončily na hranici, protože si před vstupem do politiky nestihly osvojit chování podle pravidel politického pokrytectví.