V dnešní uspěchané době se na nás ze všech stran valí proudy informací, jež nestačíme strávit. Ve vzájemném dorozumívání si proto pomáháme ustálenými pojmy, jež mají povahu těsnopisných samoznaků: jsou krátké a skrývá se za nimi zvykově zakotvený širší význam. Při setkání s nimi jejich náplň zpravidla neověřujeme, neboť počítáme s tím, že odpovídá úzu. Ve skutečnosti se ale za nimi někdy v závislosti na různých okolnostech skrývá méně běžný obsah. Pak jejich výklad v souladu se zvykovým pojetím může vést k nedorozumění.
Jedním z takových "samoznaků" je "nezákonnost", která při použití v trestněprávních souvislostech sice zní obvykle hrozivě, ale její zvykový výklad může být zavádějící.
Například v souvislosti s poměrně čerstvou zprávou o zrušení trestního stíhání bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR generála Luďka Kuly a Františka Steinera, bývalého náměstka ministra spravedlnosti, kvůli zakoupení nepotřebné budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě, se mluví o nezákonnosti zasahování Vrchního státního zastupitelství v Praze do případu, kterou bylo nutné napravit odebráním věci dozorovému státnímu zástupci a předáním jinému.
Podobně Nejvyšší soud ČR vyslovil na základě stížnosti pro porušení zákona Daniely Kovářové z 18. srpna 2009 rozsudkem z 1. října 2009 nezákonnost trestního stíhání obv. Jiřího Čunka od samého počátku.
Před nedávnem Nejvyšší soud ČR přilepil nálepku nezákonnosti trestnímu stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře (tzv. "trafikantů").
Novináři pak vytvářejí zkratové spojení mezi pojmy "nezákonnost" a "nevinnost" a vykládají věci tak, že podjaté orgány činné v trestním řízení bezdůvodně obtěžovaly lidi, kteří jsou zcela jistě nevinní, k jejichž stíhání nebyly nikdy dány rozumné důvody. Bezbranná veřejnost zkratové spojení ochotně přejímá a na hlavu policie a státních zástupců se pak lijí kýble špíny. Z hlediska veřejného mínění dochází k výměně rolí: z obviněných jsou nevinné oběti, policisté a žalobci jsou za zločince.
Například v případě zastaveného trestního stíhání účastníků "kauzy Vidnava" ozdobilo Právo v pondělí 17. února 2014 článek Radima Vaculíka titulkem "Blamáž policie a žalobce". Z textu se čtenář dovídá, že Nejvyšší soud ČR označil rozhodnutí "Rampulova úřadu", tedy pražského vrchního státního zastupitelství, o odnětí věci z pravomoci Městského státního zastupitelství v Praze a její přikázání Krajskému státnímu zastupitelství v Praze za nezákonné a dokonce vyslovil názor, že Vrchní státní zastupitelství v Praze nemělo do věci vůbec zasahovat. Označení "Rampulův úřad" mělo zdůraznit zlotřilost pražských žalobců, neboť z pohledu médií se Vlastimil Rampula liší od ďábla jen tím, že mu na čele nerostou rohy.
V případě Jiřího Čunka exministryně Daniela Kovářová vlastně kopala do mrtvoly, protože řízení proti němu bylo nezpochybnitelným způsobem zastaveno již 16. listopadu 2007 usnesením jihlavského okresního státního zástupce Arifa Salichova. Roztomilou exministryni k podání nadbytečné stížnosti pro porušení zákona vedla potřeba utišení "války žalobců", která vypukla jako důsledek odnětí věci přerovskému státnímu zastupitelství a jejího přikázání do Jihlavy zásahem Nejvyššího státního zastupitelství. Hasebný účinek jejího postupu je prokazatelný: pokusy o zpochybnění jakékoli manipulace s řízením, uznaným oficiálně za nezákonné od samého počátku, jsou skoro beznadějné.
K překvapivému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o vztažení poslanecké indemnity na počínání výše zmíněných "trafikantů" se dostatečně vyjadřovali "klasici", odborně podstatně příslušnější než já, a většinou nad ním kroutili hlavami .
Podíváme-li se na uvedené kauzy zblízka, zjistíme, že některá osudová rozhodnutí spojují jednotící prvky.
K základním kamenům našeho trestního práva patří zásada, že o tom, zda je jednání obviněného trestným činem, rozhoduje soud. Pro všechny tři výše zmíněné kauzy je naproti tomu příznačné, že zastavující rozhodnutí znemožnila posouzení věci soudem. Závěr, že policie nebo státní zastupitelství nezákonným postupem trápilo nevinné lidi, je proto předčasný. Není sice vyloučeno, že tomu tak bylo, ale ani opak nelze vyloučit.
Uvedená rozhodnutí stojí na zjištění ryze formálních pochybení, která nemají s posouzením viny obviněných vůbec nic společného. Přesto otevřela cestu obviněným k uplatnění nároku na odškodnění za nezákonně způsobenou újmu. Nevyužil ji Jiří Čunek, který se spokojil s tím, že při všech možných příležitostech kritizuje postup orgánů činných v trestním řízení a zdůrazňuje nezákonnost svého trestního stíhání od samého počátku. Jako laik si myslím, že jeho přístup je ze všech uvedených případů nejkorektnější: jeho trestní stíhání se dostalo tak daleko, že ze shromážděných poznatků o něm se lze dohadovat, že by jej soud asi musel zprostit obžaloby. Naopak výrazně paradoxní je situace v "kauze Vidnava", jejíž účastníci budou zřejmě uplatňovat nárok na odškodnění i za tu část trestního stíhání, která by nemusela proběhnout, kdyby v důsledku vyhovění stížnosti pro porušení zákona exministra Pavla Blažka Nejvyšší soud ČR nevrátil téměř ukončené trestní stíhání do bodu nula (po změně dozorového státního zástupce se musely úkony opakovat). Nevíme s jistotou, jak by dopadli tři "trafikanti", kdyby je Poslanecká sněmovna vydala k trestnímu stíhání, zato víme určitě, že jim Nejvyšší soud ČR pomohl k uplatnění vysoce nadějného nároku na odškodnění za nezákonné stíhání a vazbu, aniž by zpochybnil podezření, jež proti nim vznášeli žalobci.
Zásahy do kauz Jiřího Čunka a obviněných v "kauze Vidnava" spojuje pustý formalismus výtek vedení příslušných trestních řízení. Obviněným se dostalo ochrany podle shodného receptu. V obou případech byla věc odebrána dozorujícímu státnímu zástupci, jenž se chystal hnát obviněné před soud, a dostala se do rukou jinému, jenž byl "laskavý" a věc zastavil. V případě Jiřího Čunka dokonce víme z dokazování v kauze "justiční mafie", vedené soudcem Vojtěchem Ceplem ml., že odnětí věci přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a přikázání jihlavskému Arifu Salichovovi předcházely "spanilé jízdy" náměstka NSZ Karla Černovského po vlastech českých za účelem nalezení žalobce, který by byl ochoten vyhovět zadání. Hledání nebylo úplně jednoduché, což prozradil v soudní síni jeden z odmítnuvších, jihočeský krajský státní zástupce Petr Dušek slovy "kdo by chtěl takovou kauzu!"
Důvodem zásahu vyššího orgánu bylo v obou případech porušení pravidel o přidělení věci dozorovému státnímu zástupci dle místní a věcné příslušnosti. Lpění na nich je účelné: chrání obviněného před svévolí přidělením jeho případu dozorovému státnímu zástupci, účelově vybranému tak, aby byla jistota, že věc vyřídí podle zadání v jeho neprospěch.
V případě "kauzy Čunek" byl původním místně příslušným okresní státní zástupce ve Vsetíně. Protože jeho manželka byla okrajově zapletena do vyšetřované kauzy, policie požádala o změnu. Nadřízené krajské státní zastupitelství vyhovělo ustanovením přerovského státního zástupce s omezením na úvodní fázi trestního řízení, tzv. prověřování. Prověřování skončilo sdělením obvinění a v té chvíli vypršela platnost přidělení. Krajské státní zastupitelství ale o přidělení věci pro fázi trestního stíhání nerozhodlo. V této situaci Čunkův obhájce podal stížnost proti sdělení obvinění, o které musel rozhodnout státní zástupce. Jiný než Radim Obst nebyl ustanoven, proto mu nezbylo než jednat. A tím nastal stav nezákonnosti, který po letech napadla exministryně spravedlnosti a na její návrh pak vyslovil Nejvyšší soud ČR. Vznikl na samém začátku řízení, kdy o posuzování viny ještě nemohla být řeč.
Pro "kauzu Vidnava" bylo místně příslušné Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2. Protože obvodní státní zástupce měl osobní vztah k oběma podezřelým, vyloučil se pro podjatost. O novém přidělení mělo rozhodnout Městské státní zastupitelství v Praze, které se rovněž vyloučilo, neboť v jeho útrobách působily dvě žalobkyně, které mohly mít k věci osobní vztah. Vyzvalo pak Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby mu případ podezřelých odebralo a přikázalo jej jinému druhostupňovému státnímu zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo s odůvodněním požadavků státních zástupců nižších stupňů na předání věci. Případ se pak nakonec dostal do rukou obvodního státního zástupce pro okres Praha-západ, který začal obviněné tísnit a připravoval podání obžaloby. Údajně měl také v úmyslu rozšířit obvinění na bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, bez jehož vědomí a souhlasu by se vidnavský mnohamilionový "kauf" neuskutečnil. Obviněným se takový vývoj nelíbil. Proto si začali stěžovat a nakonec je vyslyšel Pospíšilův nástupce a stranický kolega Pavel Blažek podáním stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch. Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a vyvolal v kauze zpětný instanční pohyb, který vyústil v přidělení věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3, jehož státní zástupce trestní stíhání "zrušil" (cituji dle Práva, pojem je neurčitý). V dané věci se uplatnil střet rozdílných právních názorů, obou možných, v nichž zvítězil postoj ministra a Nejvyššího soudu ČR nad míněním pražských státních zastupitelstev.
V uvedených případech nešlo zřejmě o to, že by státní zástupci Radim Obst a Tomáš Bláha, jimž byly kauzy odebrány, při výkonu dozoru nad činností policie lenošili, trpěli policii nezákonné postupy nebo by se dopouštěli právních pochybení, zatímco Arif Salichov a Jiří Valsamis jsou ve všech ohledech "jedničky". Odborný a právní dozor nad policií nebyl zanedbán ani na minutu, pouze jej až do odebrání a nového přikázání věci vykonávali státní zástupci, jimž byly případy přiděleny nedopatřením.
Dalším nápadným jednotícím prvkem výše uvedených kauz je poměrně vysoké společenské postavení zachraňovaných obviněných. Případů s vadami obdobné povahy a závažnosti, jaké zmiňuji výše, jsou určitě stovky, ale obvinění se pomoci nedovolají, porozumění nacházejí jen vyvolení. To oba případy spojuje se skandálním případem stížnosti pro porušení zákona, kterou kvůli sporným procesním pochybením podala ve prospěch Pavla Tykače odpadlice od ČSSD, exministryně Marie Benešová. Okolnost, že vyhověla právě tomuto podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona mezi mnoha jinými, se zdá potvrzovat zvěsti o jejím lokajském vztahu k velkému kapitálu a nasvědčuje tomu, že podlehla mafiánskému ovlivňování, jehož uplatňování ve své minulosti pronásledovatelky justiční mafie tvrdě odsuzovala. Její počin může být důkazem síly vlivu "severočeské mafie", s kterou je propojena různými vlákny společenských a pracovních vztahů.
Na základě všech tří zmíněných případů se dostáváme k poznatku, že dvacet pět let po "sametovém" převratu se setkáváme s "třídní" justicí jako za totality, jejíž orientace je ovšem opačná: nevystupuje proti "buržoustům", ale drobné lidi ničí a příslušníkům "věrchušky" se snaží pomáhat. Právě vypjatý formalismus je nástrojem, jenž podstatně usnadňuje prosazování "třídního" přístupu do rozhodování o záchranných akcích ve prospěch horních deseti tisíc.
Tak tomu bylo dosud. Nová ministryně spravedlnosti Helena Válková vzala zpět stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch miliardáře Pavla Tykače podala její předchůdkyně. Její zásah sice považuji z různých hledisek za nadbytečný a nekorektní, nicméně nemohu přehlédnout, že je výrazným signálem kladné změny "třídní" orientace přístupu ministerstva ke stížnostem na nespravedlivá rozhodnutí soudů. Naznačuje, že napříště nebude důležité, jak "vysoko" žije stěžovatel a také se zmenší použitelnost ryze formalistické nezákonnosti k ochraně zájmů vysoko postavených obviněných.Přidá-li se k tomu upuštění od neprolomitelnosti rozhodnutí ministerských úředníků a větší vstřícnost při posuzování bolestí sprostých obviněných aspoň do úrovně, obvyklé za panování Pavla Němce a Daniely Kovářové, bude příchod Heleny Válkové na ministerstvo požehnáním pro nespravedlivě stíhané. Zatím ale nelze vývoj předjímat, neboť naděje, spojované se změnou v osobě ministra, se až dosud nikdy nenaplnily, nebo jen z malé části, protože ministři přicházejí a odcházejí, ale úředníci zůstávají a hranice jejich svévoli a zálibě ve formalismu nikdo neklade.