Po dlouhém čekání máme konečně vládu, jež pravděpodobně získá důvěru Sněmovny, ale ouha – dostavila se kocovina. Chceme, aby se toho hodně změnilo, ale přesné fázování kroků je oříšek.
Noví ministři dostávají naléhavé otázky: Kdy uskutečníte to či ono? Kolik to bude stát? Kde na to vezmete? Změníte nevyhovující legislativu? Jak rychle? Kdy uzříme ve státní správě lidi na svých místech?
Odpovídají: Dejte nám čas, sotva jsme nastoupili do úřadů. Provedeme analýzy, zadáme audity, připravíme propočty.
Ale je tu námitka: Času jste měli dost v opozici! Co jste tam dělali?
Reakce: Naše úvahy mohly mít jen matné obrysy. Stav resortů i státní kasy zevnitř poznáváme až teď.
Nekonečný, místy absurdní dialog by mohl pokračovat dál a dál...
Co je zatím jisté? Že se budou měnit koncepce i zákony. Sobotkův kabinet začal ze Sněmovny jako na běžícím páse stahovat i normy předložené Rusnokovou vládou. Známe také první personální změny. S novými ministry přichází spousta nových náměstků, zhusta na základě politických nominací. Skoro se zdá, že nová koalice chce na řadu míst nejprve dosadit "svoje spolehlivé", oproti "jejich spolehlivých" – a až pak schválit služební zákon a spustit reformu státní správy. Měla by se snažit, aby tyto pochyby rozptýlila. Ruku v ruce s tím by jí slušel vstřícnější přístup k zájmům občanů při legislativním vymezení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu nebo zveřejňování smluv uzavřených veřejnou správou na internetu.
Než budou ležet na stole věcná témata pro práci parlamentu, politickou diskusi i střet vlády s opozicí, musíme skousnout příval pseudotémat. Jedním z nich je minulost Andreje Babiše. Podepsal? Nepodepsal? Věřit záznamům represivních orgánů komunistické moci, nebo nevěřit?
Není snad více alarmující Babišova současnost? Místopředseda vlády a šéf druhé nejsilnější strany kritizuje parlamentarismus, nezná zákon o střetu zájmů, na zahraniční služební cestu jezdí "za své". Rozdíl mezi firmou a státem, jednáním utilitárním a ve veřejném zájmu stále úplně nechápe. O transparentnosti rád hovoří, ale když padne otázka na majetkové poměry politiků ANO, následuje mlčení.
Jenže mluvit o kontroverzní Babišově přítomnosti by znamenalo dotknout se řady citlivých míst stávajícího ústavního a stranického systému. Pohodlnější je rýpat se v mlžné minulosti. K tomu lze přihodit vášnivý spor o lustrace a vyrovnání se s minulostí, což jsou témata pro politiky atraktivní a i kdejaký hospodský štamgast jim rozumí.
Na sociálních sítích šlo už zaznamenat paralelu mezi dvěma snaživými Slováky od "B" – Babišem a Biľakem. Druhý z nich, snad nejodpudivější figura normalizace, zemřel ve vysokém věku – nezmoudřen, v luxusní vile. Pamětníci tvrdí, že když mlčel, šlo jej ještě snést. Když otevřel ústa, začalo mrznout. Také z Babišových rétorických cvičení běhá mráz po zádech. Oba muži se ve svých oborech vypracovali od píky. Stavět ale vedle sebe současného politika a byznysmena se štítem, jehož ušpinění dosud nikdo neprokázal, s vykukem s krví na rukou je trochu silná káva. Žijeme však v době, která snese všechno. Boj všech proti všech jede ve velkém a snazší než vedení tématické a zevrubné debaty je nálepkování a dětinské hledání společných znaků mezi těmi a oněmi.
Ke zjednodušování, ba karikování politiky přispívá i prezident Zeman. Když jmenuje vládu, místo zásadního projevu přijde s bonmotem. Když nechce dostát zákonu při navrhování kandidátů (dvou, nikoli jednoho!) na ombudsmana, nedostojí mu. Když se mu nechce jmenovat vysokoškolské profesory, politici začnou pobíhat jako kuny, aby ho tohoto "břímě" zbavili.
Česká politika budí dojem, že už si zvykla na košili z populismu a kabátek z trapnosti. Její nešvary se pak přelévají do mediálního diskursu i atmosféry ve společnosti. Ukazuje se, že k funkčnímu státu a šlapající parlamentní demokracii nestačí jen vláda s mandátem a oporou v politických stranách. Nezbytným předpokladem je vědomí odpovědnosti jak na straně těch, co politickou realitu vytvářejí, tak těch, co o ní referují.