On-line vedený soudní proces u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti Vítu Bártovi byl vyústěním jidášství intrikánů zevnitř strany Věci veřejné, patrně spolupracujících s vnějšími nepřáteli. Účelem řízení byla politická likvidace Víta Bárty i Věcí veřejných. Napáchané škody jsou nedozírné.
Nepřístojnosti prvostupňového senátu předsedy Jana Šotta nejdříve zčásti korigoval Nejvyšší soud ČR zohledněním Bártovy poslanecké imunity pro část odsouzené skutkové podstaty, kvůli které mimo to nebyl ani obžalován. Úplně pak jeho úlety napravil v odvolacím řízení Městský soud v Praze. Senát předsedkyně Jaroslavy Loffelmannové vrátil první Šottův rozsudek k novému projednání (viz článek Soudce spolkl hořkou pilulku z 24.1.2013). Žalobce Vladimír Hackl se proti druhému, tentokrát zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal. Při ústním přednesu odvolání při veřejném zasedání soudu dne 26.3.2013, tedy před vynesením rozhodnutí, přezíravě upozornil senát, že nepochybně špatné rozhodnutí ve prospěch obžalovaného napadne podnětem k dovolání nejvyššího státního zástupce. Rozuměl jsem mu tehdy tak, že tento soud ani jinak než špatně rozhodnout nemůže. Navzdory tomu senát Jaroslavy Loffelmannové projevil příkladnou statečnost a odvolání odmítl usnesením pod sp.zn. 61 To 48/2013. (viz článek Hlas zdravého rozumu a prokurátorská sveřepost u soudu z 26.3.2013).
Řízení pak dále prodloužily projevy nevole představitelů moci výkonné nad neochotou moci soudní připojit se k tažení proti Vítu Bártovi. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman napadl usnesení senátu Jarmily Loffelmannové dovoláním, které bylo pro Víta Bártu potenciální hrozbou. Jeho úspěch by znamenal vrácení věci obecným soudům. Pak se připachtila ministryně nespravedlnosti se stížností pro porušení zákona, která naopak byla ve své podstatě směšná: i kdyby jí Nejvyšší soud ČR vyhověl, jeho rozhodnutí by mělo jen akademický účinek, čili na zproštění Víta Bárty by se nic nezměnilo. Nejvyšší soud ČR ale udělal definitivní tečku za zneužíváním soudního řízení k politickým nekalostem: projednal obě podání ve společném řízení a obě smetl usnesením z 15.1.2014 sp.zn. 8 Tz 46/2013 – 33. Proti němu neexistuje další opravný prostředek.
Společné projednání stížnosti pro porušení zákona a dovolání patří mezi zvláštnosti kauzy Víta Bárty. Oba mimořádné opravné prostředky se svou povahou podstatně liší. V některých případech by se proto při společném projednání mohly doplňovat, což by mělo synergický účinek. Dovolání a ústavní stížnost mají ale před stížností pro porušení zákona procesní přednost, proto se v okamžiku jejich podání prověřování podkladů pro případnou stížnost zastavuje. Může pak pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, popř. Ústavního soudu o ústavní stížnosti, pokud o to předkladatel požádá. To je důvod, proč se obě podání setkají u Nejvyššího soudu ČR jen výjimečně.
Spolek Šalamoun se v minulosti několikrát pokoušel dohodnout s ministerstvem na urychleném projednání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a s obhájcem na podání dovolání až těsně před koncem procesní lhůty, aby měl ministr dost času na přípravu svého rozhodnutí. Pokud by oba oslovení vyhověli, oba nástroje by se dostaly k Nejvyššímu soudu ČR společně. Pro odsouzeného by to bylo výhodné. Náznak naléhavosti byl ale pro ministerstvo vždy spíše pokynem, aby nespěchalo. Jeho úředníci nikdy nejevili chuť pomáhat sprostým obviněným a přidělávat si práci. Ministři se většinou o jejich liknavosti nedověděli a pokud tomu bylo jinak, obvykle jim byl osud nespravedlivě stíhaných lhostejný.
Když se ale naskytla možnost poškodit Víta Bártu, to, co je pro sprosté obviněné nemožné, se stalo skutkem. Pavel Zeman podal dovolání č.j. 1 NZO 5072/2013-25 cestou Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 21.6.2013, Marie Benešová stížnost pro porušení zákona přímo Nejvyššímu soudu ČR až 27.8.2013 pod čj. 361/2013-OD-SPZ/7. Ale soudce Jan Šott nedbal ustanovení trestního řádu: dovolání zadržel a postoupil je Nejvyššímu soudu ČR až 30.8.2013. Čili k společnému projednání dovolání a stížnosti pro porušení zákona došlo pouze díky nestandardnímu zvýhodnění Marie Benešové proti sprostým obviněným. Správně měla paní exprokurátorka se stížností přijít až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Blízkost dat doručení obou podání Nejvyššímu soudu ČR dokazuje, že ministryně nespravedlnosti byla se soudcem Janem Šottem na zadržení dovolání domluvena. Ve Švejkolandu nemusí přece vrchnost dbát práva, to platí jen pro poddané. Quod licet Iovi non licet bovi.
Mimochodem: ve stížnosti pro porušení zákona Marie Benešová v jedné z výtek Městskému soudu v Praze zdůrazňovala požadavek na rychlost řízení. Sobě samé ale úmyslné průtahy prominula.
Pro pochopení důsledků odlišnosti obvyklého přístupu ministerstva ke kolizi stížnosti pro porušení zákona s jiným opravným prostředkem od výše popsaného zadržení podaného dovolání uvedu příklad ze "žhavé současnosti". Spolek Šalamoun podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch občana, odsouzeného na základě nezákonně (dle našeho laického názoru) opatřeného důkazu k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. O čtyři měsíce později pan odsouzený podal ústavní stížnost a ministerstvo následně přerušilo řízení k podnětu spolku Šalamoun. Přiměřeně současným "dodacím lhůtám" Ústavního soudu je možné, že pan odsouzený se dočká vyřízení ústavní stížnosti až po podmíněném propuštění po odpykání poloviny trestu. S vědomím, že je možná dohoda s Ústavním soudem o pozdržení řízení, požádali jsme paní ministryni, aby nechala řízení k podnětu dokončit. Neuspěli jsme: narazili jsme na zeď tupě byrokratického myšlení. Paní exprokurátorka Marie Benešová má prostě dva metry: jiný pro nenáviděného Víta Bártu, jiný pro taktéž problematického chráněnce spolku Šalamoun, popřípadě jeden pro zastánce sprostých obviněných, druhý pro sebe. Je to jeden z důvodů, proč jí sluší označení "ministryně nespravedlnosti".
Není dost dobře možné objemný sofistikovaný text usnesení Nejvyššího soudu ČR převést "do lidštiny" a shrnout jej v laickém článku únosného rozsahu. Dovolím si aspoň projevit potěšení nad tím, že nekalé počínání Marie Benešové a Jana Šotta jim ke štěstí nepomohlo.
Nejvyšší soud ČR nesouhlasil s žádnou z výtek proti závěrům Městského soudu v Praze, které obsahovala stížnost pro porušení zákona. Neztotožnil se hned s její obhajobou způsobu vedení hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 5. Zabýval se jí, ač ji ani za řádnou právní námitku neuznal: shledal postup soudce Jana Šotta nevhodným, protože širokou medializací umožnil ovlivňování nevyslechnutých svědků. Odmítl její názor, že odvolací soud neměl vrátit věc po zrušení prvního rozsudku na první stupeň: je pravda, že dokazování bylo úplné, takže podle Marie Benešové byly dány podmínky pro vlastní konečné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by mimo jiné vyhověl požadavku na rychlost řízení. Rozsudek ale trpěl vadou odlišnosti popisu skutku v rozsudku a v obžalobě. Jejím odstraněním se změnil skutkový základ pro rozhodnutí, jemuž se soud musel přizpůsobit novým posouzením věci. Dalším zásahem do skutkového základu, s nímž bylo nutné se vypořádat, bylo předchozí rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu ČR o vztažení poslanecké imunity na část jednání obviněného Víta Bárty. Kdyby v této situaci odvolací soud rozhodl sám, zbavil by strany práva na uplatnění odvolání, čili připravil by je o ústavně zakotvenou výhodu dvouinstančního řízení. Nejvyšší soud ČR dále vyvrátil tvrzení, že odvolací soud Janu Šottovi "nadiktoval" zprošťující rozsudek tím, že jej zavázal k respektování svého právního názoru na stěžejní body jeho rozhodnutí: nalézacímu soudu zůstala přece možnost doplněním dokazování pozměnit skutkovou základnu rozhodnutí a tím se zbavit závislosti na názoru odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR posléze vytýká ministryni nespravedlnosti, že podanou stížností pro porušení zákona prodloužila pravomocně skončené trestní řízení (na úkor obou obviněných a v zájmu obhajoby názoru soudu první instance), byť v jejím odůvodnění vytýkala odvolacímu soudu porušení zásady rychlosti trestního řízení. Spor, který vyvolala podanou stížností pro porušení zákona, je podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve své podstatě jen formalistický.
Stojí za zmínku, že paní ministryně se ve stížnosti pro porušení zákona vůbec nedotkla názoru odvolacího soudu, že poskytnutí půjčky v daném případě nebylo úplatkem. Nejvyšší soud ČR proto tento detail nemohl v souvislosti s jejím veledílem přezkoumat. Nicméně se jím zabýval při vyhodnocení dovolání, a to s výsledkem shodným s názorem odvolacího soudu (viz níže).
Vcelku vystavil Nejvyšší soud ČR ministerstvu nespravedlnosti za vypracování stížnosti (samozřejmě ji nepsala paní ministryně, ale úředníci) nedostatečnou. Podotýkám, že její zpracovatelé si většinou nevedou lépe, když odůvodňují nevyhovění podnětům k podání stížnosti pro porušení zákona. Mají tak na svědomí řadu zmarněných nadějí nespravedlivě stíhaných občanů. Jsou spoluviníky věznění nevinných nebo nepřiměřeně přísně odsouzených lidí a utrpení jejich rodin. V čele příslušného oddělení ministerstva stojí počítačově pologramotný pohrobek normalizace, bývalý soudce a člen KSČ, který zde působí 35 let a dosáhl věku pro odchod do důchodu.
Těší mě, že v části, týkající se ostudného dílka Marie Benešové, je argumentace Nejvyššího soudu ČR v podstatě shodná s úvahami v mých dobových komentářích k trestnímu stíhání Víta Bárty, dosažitelných na internetových stránkách spolku Šalamoun, na Politikonu, Neviditelném psu a porůznu i jinde.
Odmítnutí dovolání zdůvodnil Nejvyšší soud ČR především upozorněním, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění obecných soudů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, o které se dovolatel pokusil.
Důvodnost dovolání zpochybňuje podle názoru Nejvyššího soudu i skutečnost, že směřuje proti zprošťujícím rozsudkům. Za těchto okolností nemůže dovolatel napadnout rozsudky podáním, jímž se ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění, čili vytýká obecným soudům nesprávnost skutkových zjištění. A právě na pokusu o změnu skutkových zjištění spočívá argumentace Pavla Zemana v neprospěch Víta Bárty. Nejvyšší soud odmítl také námitky dovolatele co do právní kvalifikace domněle protiprávního jednání Víta Bárty. Protože jiný senát Nejvyššího soudu ČR vztáhl na část odsouzeného (leč nežalovaného) jednání poslaneckou imunitu, bylo třeba posoudit, zda zbývající část skutkové podstaty sama o sobě má povahu trestného činu podplácení. Nejvyšší soud ČR se v této věci obsáhlým výkladem ztotožnil s názorem odvolacího soudu a obhajoby, že se Vít Bárta podplácení nedopustil.
Ze všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné. Proti jeho usnesení nejsou další opravné prostředky přípustné.
Přestože Pavel Zeman neuspěl stejně jako Marie Benešová, spatřuji mezi oběma mimořádnými opravnými prostředky určitý rozdíl z hlediska jejich obecné užitečnosti: dovolání přimělo Nejvyšší soud, aby se velmi obsáhle zabýval některými teoretickými otázkami, jejichž rozvedení může mít značný judikaturní význam při rozhodování o budoucích kauzách. I tak se divím Pavlu Zemanovi, kterého považuji za rozumného člověka, že se pod dovolání podepsal. Výsledek mohl předjímat, protože argumentace dovolání byla vyumělkovaná a odporovala zdravému selskému rozumu.
Na závěr dodávám, že se záměrně nezabývám částí usnesení Nejvyššího soudu ČR, která se týká věci Jaroslava Škárky, byť je z teoretického hlediska velmi zajímavá. Ten patří k účastníkům intrik proti Vítu Bártovi a nakonec na zrušení Šottova rozsudku vydělal více než on: zatímco Vít Bárta dostal podmíněný trest, Jaroslava Škárku odměnil senát Jana Šotta za vylákání půjčky za účelem pozdější kriminalizace důvěřivého věřitele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Jaroslav Škárka by měl místo "remcání" raději "dát na modlení".
Pro poměry ve Švejkolandu je příznačné, že snaha o trestní stíhání Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky pro křivé obvinění je neprůchodná. Podobnost s tichem kolem Jana Kubiceho, viníka vzniku skandálního stavu policejněprezidentského schizmatu, je samozřejmě čistě náhodná. Pokud bychom neuvěřili v náhodnost, museli bychom přemýšlet nad možností, že intrikáni posloužili klientelistické chobotnici, o které se kdysi zmínil Ivo Ištvan a která dosud neztratila vliv.