Události se pohnuly a Česká republika má konečně premiéra s legitimitou odvozenou od výsledků voleb. Je to šance pro návrat odpovědného vládnutí, obnovení funkcí státu (které oslabily zejména pravicové kabinety Mirka Topolánka a Petra Nečase) a obhajobu systému založeného na politických stranách. Poslední úkol však bude obtížně splnitelný – vždyť jednou z opor vlády je populistické hnutí, kterému do sedla pomohla na odiv dávaná apolitičnost.
Prezident Miloš Zeman jmenoval premiérem sociálního demokrata Bohuslava Sobotku téměř tři měsíce od okamžiku, kdy občané rozdali karty. Klidně tak mohl učinit už v listopadu. Sobotku by tím popohnal k rychlejšímu složení koalice s lidovci a hnutím ANO Andreje Babiše. Hlava státu ale nikam nespěchá a užívá si chvíle, kdy je hybatelkou politického dění. Zasedání Sněmovny také svolala na nejzazší možný termín (měsíc po volbách). Teď se zase bude týdny čekat, než si oťuká navržené ministry a pak je teprve jmenuje.
Mezitím budou probublávat spekulace, koho bude chtít Zeman zpochybnit či ponížit, koho bude Sobotkovi vymlouvat a koho naopak doporučovat. Už víme, že na Sobotkově seznamu jsou lidé Zemanovi bližší i vzdálenější. Do první skupiny patří Andrej Babiš (finance) či Svatopluk Němeček z ČSSD (zdravotnictví), do druhé sociální demokraté Jan Mládek (průmysl) a Milan Chovanec (vnitro) či Martin Stropnický z ANO (obrana). Z minulosti je známá nechuť prezidenta k lidovci Mariánu Jurečkovi (zemědělství) nebo sociálním demokratům Lubomíru Zaorálkovi (zahraničí) a Jiřímu Dienstbierovi (legislativa a lidská práva). Samotnému Sobotkovi již Zeman vyčetl nedostatek jiné praxe než politické či neúplné informování špiček ČSSD i veřejnosti o jejich vzájemných dosavadních schůzkách.
Miloši Zemanovi ani drobet nevadí, že komplikuje život Sobotkovi i koalici. Naopak působí dojmem, že každé pnutí, každé přeskupování sil vítá. Politické strany nepatří k jeho oblíbeným institucím. Úplně by si vystačil se silnější rolí prezidenta (třeba v poloprezidentském systému), "odbornickými" ministry (za jaké má ty dosavadní Rusnokovy) a konzultacemi s odbory a zaměstnavateli v tripartitě.
Zemanův tlak na angažování expertů se prolíná s předvolebním voláním hnutí ANO, aby byl stát řízen jako firma. Ostatně v parlamentu i vládě ANO reprezentuje řada manažerů, často svázaných s podnikáním Andreje Babiše. Veřejnost k tomu však kupodivu není kritická, ale naopak tleská. Aktuální žebříček popularity politiků podle Centra pro výzkum veřejného mínění vyznívá varovně: zlatá medaile náleží podnikateli Tomio Okamurovi, jehož radikálně populistické hnutí Úsvit přímé demokracie disponuje ve Sněmovně čtrnácti mandáty, stříbrná Babišovi a bronzová Stropnickému. Na etablovaného politika Sobotku zbyla až medaile bramborová za čtvrté místo.
Česká společnost působí dojmem, že je stále před volbami. K tomu napomáhá permanentní kampaň ANO i skutečnost, že obyvatele ČR letos čekají ještě volby do Evropského parlamentu, obecních zastupitelstev a třetiny Senátu. Babišova a Okamurova rétorika, založená na vzývání změny, se přitom nemění a lidé na ni slyší. Schválně si počkejme, zda aspoň částečný zvrat nastane, až se Babiš ujme nevděčného úkolu spravovat státní finance. I kdyby však časem občané na ANO a Úsvit zanevřeli, přijdou jistě noví věrozvěsti nápravy starých pořádků. Chce-li tomu Sobotka efektivně čelit, musí si umět dupnout v koalici i směrem k Hradu a pokusit se být ministerským předsedou úspěšným a oblíbeným. Práce vpravdě sysifovská.