Současný vnitropolitický vývoj a jeho odraz v mediálním světě a v jednání orgánů trestního řízení dokazuje, že jsme dědičností svázáni s postavami děl Franze Kafky a Jaroslava Haška. Je to zřejmé i v přístupu ke korupci, obecně považované za škodlivější úkaz než sám dědičný hřích. Její pronásledování mnohdy nabývá rysy kafkovské absurdnosti nebo švejkovsky směšné trapnosti. Týká se to jak domnělých nebo skutečných korupčníků, tak jejich pronásledovatelů.
Sdělovací prostředky natloukly většině společnosti do hlav, že korupce je hlavní příčinou vykrádání veřejných rozpočtů, je těžkým zločinem a korupčníci patří za mříže. Občané většinou netuší, že s dostáváním korupčníků "do tepláků" to není jednoduché již proto, že trestným může být jen takové jednání, které odpovídá skutkové podstatě trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. V něm se ale speciální pojem "korupce" nevyskytuje. Má-li být někdo za korupci stíhán, jeho jednání se musí "rozložit na prvočísla" odpovídající pojmenovaným trestným činům. Plodí to různé zmatky. Otevírají se široké možnosti kriminalizace jednání veřejností sledovaných osob, ale i únikové cesty pro orgány činné v trestním řízení, kterým se zrovna do pronásledování označených významných jedinců nechce.
Nejčastějším nástrojem korupce bývá úplatkářství. Ale vydání či přijetí peněz, ať již jako daru nebo výhodné půjčky, je úplatkem pouze tehdy, pokud slouží k obstarání předmětu veřejného zájmu. To nepochopili např. pachatelé zneužití mecenášství Víta Bárty, kteří se jej pokusili kriminalizovat kvůli půjčkám, jež nabízel a poskytoval kolegům poslancům: za své soukromé peníze nemohl tímto způsobem získat nic, co by se dalo označit za věc veřejného zájmu.
Korupční jednání, tedy směna hodnot a vzájemně poskytovaných neoprávněných výhod mezi korupčníkem a korumpovaným, je v každém případě nemravné a škodlivé. Ale najít hranici, po jejímž překročení je také stíhatelné podle trestního práva, není snadné. Za těchto okolností si ovšem můžeme myslet úplně cokoli o rozdílnosti závěrů orgánů činných v trestním řízení v jednotlivých případech.
Zajímavý je například rozdíl v jejich přístupu ke kauzám tří "trafikantů" (bývalých poslanců za ODS Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy), jejichž stíhání nakonec zastavil Nejvyšší soud ČR, a k podezření z korupce při podivném uhrazení dluhů Jana Fischera.
Ze zpráv ze sdělovacích prostředků nelze s určitostí zjistit, zda se bývalí poslanci skutečně vzdali mandátů za slib získání přiměřených "trafik". To, co dostali, či v případě Petra Tluchoře ani nedostali, žádné "trafiky" nebyly a ani příčinná souvislosti mezi získáním různých postů a jejich odchodem z poslaneckých lavic není ze zveřejněných informací zřejmá. Kdyby nebylo nařčení, jejich jednání by se dalo dokonce posuzovat jako příkladně čestné: znechutila se jim politika Petra Nečase a jeho skvadry, nechtěli s ní dále mít nic společného, ale také nechtěli hlasovat proti své straně, proto si jako novodobí Piláti umyli ruce a odešli. Díky zásahu Nejvyššího soudu ČR se už nikdy neseznámíme s úplnou důkazní situací, protože dokazování nedospěje do fáze zveřejnění před soudem.
Zatím ani nevíme, zda má policie důkazy proti Petru Nečasovi, že jim skutečně korumpující nabídky učinil (to by mohlo být trestné, i kdyby je odmítli). S mediální neurčitostí obrazu kauzy "trafikantů" se ovšem neshoduje umanutost, s kterou se orgány pustily do jejich stíhání: uvalili na ně vazbu a první rozsudek Nejvyššího soudu ČR o jejich vyjmutí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení nestačil na zastavení jejich trestního stíhání.
Odhlédneme-li od stránky čistě trestněprávní, visí ovšem ve vzduchu otázka, zda jednání zmíněných poslanců je v pořádku z hlediska dobrých mravů. Poslaneckým slibem se zavázali hájit zájmy svých voličů. Zákony, proti nimž nechtěli hlasovat, považovali za škodlivé. Měli se proto proti jejich přijetí postavit, i s vědomím, že budou přehlasováni. Nadřadili ale zájem strany nad zájem voličů, proto se raději vzdali mandátu, než by vedli ztracený boj. To je asi nemravné, nikoli však samo o sobě trestné.
Úplně jiný byl přístup orgánů k podezření z korupce proti Janu Fischerovi, ministrovi financí v demisi. Je nesmazatelnou skutečností, že v zákonné lhůtě nevypořádal dluhy z prezidentské kampaně. Okolnost, že je za něj kdosi zaplatil právě ve chvíli, kdy získal ministerské křeslo, je velmi podivná. Vložení plateb na jeho účet v hotovosti páchne podezřením na praní špinavých peněz. Ve svém celku skutková podstata podezření na trestné jednání byla nejméně stejně závažná jako u nešťastných "trafikantů". Ale policie si netroufla vyslovit obavy, že by se podezřelí mohli během vyšetřování domlouvat a ovlivňovat svědky, takže na nikoho z nich nebyla uvalena vazba. Není vůbec jisté, jak by vyšetřování dopadlo, kdyby policie nakládala s podezřelými se stejnou rázností jako v případě "trafikantů".
Podle sdělovacích prostředků policie nakonec případ finančních machinací Jana Fischera založila ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení, protože korupci se nepodařilo prokázat. Státní zástupce Jan Lelek sice bude ještě policejní spis studovat, ale dle jeho sdělení urbi et orbi předběžně předpokládá, že založení věci schválí.
Takový výsledek je ovšem možný, ať se to komu libí či nikoli. Je v podstatě nemožné prokázat, že se Jan Fischer a jeho dobrodinci někdy dostanou do vztahu, v němž by ministrova vděčnost mohla být dárcům prospěšná, nebo že by jim v minulosti poskytl nějakou neoprávněnou výhodu. Dokonce se nedá ani prokázat, že by Jan Fischer byl lidsky schopen vděku či že jeho sponzoři na nějakou jeho budoucí vděčnost spoléhají. Konečně je známo, že špinavé peníze nesmrdí, takže policisté mohli uvěřit, že výjimečně právě v tomto případě použití hotovosti při tak velké platbě není "pračka". A určitě by nebylo na místě podezírat státního zástupce z podjatosti ve prospěch ministra absurdistánské vlády kvůli tomu, že se ještě před prostudováním spisu s neprofesionální žvanivostí svěřil sdělovacím prostředkům, jak asi o policejním návrhu rozhodne. Jeho přístup k Janu Fischerovi a jeho dobrodincům je naprosto odlišný od zacházení, jehož se "trafikantům" dostalo od Iva Ištvana.
Příběh tří "trafikantů" připomíná absurdností zápletky románů Franze Kafky. Zato po událostech kolem jmenování Jana Fischera ministrem financí by jistě sáhl Jaroslav Hašek, kdyby se té taškařice dožil. Svěřit státní finance do rukou člověka, který se svými penězi neuměl hospodařit a nechal se obdarovat způsobem zakládajícím nárok na vděčnost a připomínajícím praní špinavých peněz, je skutečně nápad hodící se do pomyslného příběhu "Švejk politikem".
Buďme realisté: bylo mimořádně obtížné najít dobrodruha (pardon, odpovědného občana, který se obětuje ve prospěch státu), který by na neurčitý čas usedl do horkého křesla ministra financí v těžké době. Cokoli, co jeho nalezení usnadnilo, muselo být dobré. Pochopil to prezident, předseda vlády, Jan Fischer, dárci, policie i státní zástupce, nezbývá, než abychom to pochopili my ostatní.
Celý příběh je karikaturou důkazu o významu osobnosti (v tomto případě spíše neosobnosti) v dějinách státu. V současném politickém vývoji ovšem není osamělý. Další podobnou historkou je tažení proti účinnosti lustračního zákona nebo dokonce za jeho zrušení. Na otřesení "existenční jistoty" zákona stačilo střetnutí s osobním zájmem jediného člověka, předsedy druhé nejsilnější strany Andreje Babiše.
Zde to je ale přece jen podstatně jinak než v případě Jana Fischera. Uplatnění lustračního zákona jako překážky proti jmenování Andreje Babiše ministrem by bylo popřením významu vůle voličů, kteří mu dali důvěru. "Vůle lidu je vůle boží", proto je hledání cesty k odstranění překážky pochopitelné tím spíš, že zákon je postaven na principu kolektivní viny, který nemá v našem právním řádu opodstatnění. Tvrdošíjné lpění na zachování jeho platnosti je ostatně projevem pokrytectví polistopadové společnosti: tajní spolupracovníci státní bezpečnosti nebyli přece jedinými vykonavateli potlačování občanských práv a svobod a už vůbec ne nejdůležitějšími. O skutečných rozměrech jejich škodlivosti se toho ví velice málo (např. i kdyby Andrej Babiš spolupracoval s rozvědkou, je prokázáno, že tím poškodil ať již jednotlivé občany nebo stát či společnost?). Byli jen podřadnou pomocnou složkou rozvětveného represivního aparátu, který zahrnoval policii, prokuraturu a soudy. Nikoho přesto neznepokojuje velká moc, kterou stále mají bývalí prokurátoři zejména na vyšších stupních státního zastupitelství, ani přítomnost v justici několika set předlistopadových soudců. Dokonce se příliš neví, že na základě výjimky slouží u PČR v nižších funkcích poslední zbytky kmenových příslušníků StB. Ostatně nechoďme pro názorný srovnávací příklad daleko: kdo by byl větším nebezpečím pro právní a demokratický ráz státu - Andrej Babiš s případným kladným lustračním osvědčením nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešová se záporným lustračním osvědčením, která sice nebyla členkou KSČ, ale jako občanka loajální k "státostraně" působila mnoho let jako prokurátorka protiprávního režimu?
Přesto náhlé vzplanutí zejména části sociálních demokratů (nezmiňuji KSČM, která je v odporu proti lustračnímu zákonu dlouhodobě konzistentní) pro zrušení lustračního zákona nebo aspoň jeho obcházení pomocí služebního zákona působí dojmem legislativní švejkoviny. Až dosud se zákon považoval za jeden ze sloupů našeho právního řádu. Sociální demokraté ještě před pár měsíci požadovali negativní lustrační osvědčení po uchazečích o poslanecký mandát. Stačí ale aby do "sloupu" v zájmu zajištění průchodnosti své ctižádosti strčil prstem jediný člověk, navíc takový, na nějž zákon dopadá nepříznivě, a "sloup" se kácí jako podťatý. Volání po jeho odstranění nevychází z odpovědné celospolečenské debaty, ale je čistě účelové, zaměřené na urovnání cesty jednomu člověku. V tomto směru útok na lustrační zákon připomíná skandál Jana Fischera: tam někdo pohotově přihrál pár tašek s penězi, aby mu urovnal cestu k ministerskému křeslu, zde má funkci peněz nahradit zákonodárná iniciativa poslanců.
Celý poprask je přitom zbytečný a vyvolal jej neuváženě prezident republiky: kdyby nevytáhl z rukávu kartu lustračních osvědčení, pokořil se před vůlí voličů a Andreje Babiše by jmenoval ministrem bez zbytečných výhrad, možná by zareptalo pár novinářů, ale ti by si za chvíli našli jinou hračku. Trestní oznámení pro vlastizradu by na prezidenta kvůli tomu nikdo nepodal (a i kdyby, dopadlo by to jako s kauzou Jana Fischera). A zrodil by se důkaz o tom, že lustrační zákon sice formálně platí, ale ve skutečnosti jeho účinnost vyhasla. Můžeme si to dovolit: přes všechny poruchy v chodu našeho politického systému je současný režim natolik pevný, že se nemusí bát postupně vymírající společenské skupiny bývalých tajných spolupracovníků StB. Nebezpečí jsou úplně jinde.
Pokud se čtenáři tohoto článku zdá, že v některých jeho částech "švejkuji", není to pouhé mámení smyslů. Občasné "švejkování" je v českém Absurdistánu jedním z prostředků na ochranu zachování duševního zdraví. Když už špatnost nelze zvrátit ani napravit, stále se jí dá aspoň vysmát a ulevit tak vnitřnímu napětí.