Bouře na sociálnědemokratickém moři pominula a než dojde k dalšímu vzedmutí vln – patrně v roce 2014 po případném neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu, komunálních volbách nebo při potížích se sestavením a fungováním vlády – můžeme se soustředit na pozoruhodný průběh koaličních rozhovorů.
Snad jedinou stranou, která chce v ČR skutečně dnes vládnout je ČSSD. ANO se tváří, že by mu bylo líp ve sněmovním závětří a do vládní Strakovky je ochotno vstoupit jen proto, aby nezklamalo občany, kteří mu dali svůj hlas. Aktuálním heslem KDU-ČSL zase je "být při tom, mluvit do toho, ale ne za každou cenu." Bělobrádkova sestava noviců by také raději nejprve získala ostruhy v parlamentu.
Pro pořádek doplňme, že do vlády odmítá vstoupit Úsvit, ihned v den voleb do opozice zamířily TOP 09 a ODS a názor KSČM na to, zda jít či nejít do ministerských pracoven, je irelevantní. Jistě, ještě jedna strana by s ochotou (dál) vládla – jenže SPOZ ve volbách obdržel jen půldruhé procento hlasů.
Ačkoli se ANO a KDU-ČSL cukají jako panny před svatbou, sotva byly uzavřeny volební místnosti, oba subjekty připustily, že na nich a na ČSSD bude zajištění správy země. Bleskově se tak narýsovala koalice logická početně i programově, jakkoli ani jedna ze stran o ní původně nikterak nesnila. Než v ČSSD Bohuslav Sobotka setřásl ze svého kroku Michala Haška, lidovci a ANO začali ladit noty. Vznikl silný tandem, který nyní může tlačit nejsilnější ČSSD do kouta, přinejmenším v koaličních počtech a personáliích.
S programem to je těžší. Průnik KDU-ČSL a ANO je prý osmdesátiprocentní, jejich společný s ČSSD pak více než šedesátiprocentní. To je hezké, ale nic to neříká. ANO jeden den lidovcům odkývalo pevný postoj k církevním restitucím, aby druhý den po boku ČSSD tvrdilo, že je s nimi nespokojeno stejně jako oranžový tým a většina veřejnosti.
K tomu ale dodejme, že církevní restituce jsou tématem spíše virtuálním, mediálním. Smést je můžeme jednak odkazem na neznalost počínajících kuloárních debat křesťanských a sociálních demokratů, jednak pochybnostmi, existuje-li vůbec ústavní cesta, kterou by šlo restitucím zabránit. Vždyť ve skutečnosti se mohou eventuální partneři více pohádat o jiný záměr. Třeba o takový, který ani nebyl součástí předvolební kampaně. Anebo o konkrétní podobu zákonů zavádějících majetková přiznání, rušících anonymní akcie nebo formujících stabilní a profesionální státní správu.
Ukázkovým příkladem politické diplomacie bude úprava daní. ANO je měnit nechce, KDU-ČSL trochu, ČSSD hodně. Přesto se dá čekat, že ČSSD s KDU-ČSL přimějí ANO, aby kývlo na vyšší daňovou progresi. Diskuse se možná povede i o zdanění velkých kolosů v energetice, telekomunikacích či bankovnictví. Sociální demokraté s lidovci by též mohli zatlačit na revizi penzijní reformy.
Jednání se teprve rozbíhají a jen nedočkaví novináři nemají nic jiného na práci, než se soustřeďovat na osud církevních restitucí či na obsazení postu předsedy Poslanecké sněmovny. Ten je přitom srovnatelný s vedením silového ministerstva a strana, která jej získá, patrně bude muset slevit při obsazování vlády.
Nebojme se. Jestli něco politikům něco skutečně jde, je to dělba kořisti. Horší to bude s posilováním důvěry lidí v politický a stranický systém. ČSSD druhý den po volbách přispěla k všeobecnému znechucení a mravenčí prací se teď bude muset rehabilitovat. Andreji Babišovi zase hrozí, že si jeho voliči brzy řeknou, že je jako ostatní politici, a porozhlédnou se po někom, kdo ještě méně mluví a ještě více maká.
Sestavit vládu, která bude aspoň nějakou dobu relativně silná, nemusí být problém. Problém bude přimět ji, aby svými kroky a profilem svých členů proměnila negativní nálady převažující ve společnosti.