Současné politické dění je charakteristické tím, že žádná strana nechce plně sdílet celou vládní odpovědnost. Není to tím, že by neměly vůli k moci, ale spíš tím, že začínají uvažovat strategičtěji.
Nadpoloviční většinu nemá žádná. Pokud by došlo k dohodě o toleranci bez vytvoření koalice, vládní strana buď nebude moci splnit očekávání "naštvaných voličů" a přinese pokles přízně oběma partnerům, anebo bude úspěšná a odsoudí tolerující subjekt do role statisty, který na "své dobrotě" prodělá. Dokonce ani společná vláda dvou vítězných stran s třetím malým partnerem nemusí být žádné terno, pokud by ji provázely programové spory. Proto se do vlády zatím žádná z velkých stran "nežene". Z těch menších mají jasný zájem mají jen lidovci, otázkou je postoj Úsvitu a ve střednědobé perspektivě i TOP 09, zatímco občanští demokraté nyní vládní pokušení nemají a navíc by je nyní ve vládě ani nikdo nechtěl (totéž platí i pro komunisty).
Tato situace představuje v polistopadové politické kultuře něco nového, protože doposud se o účast ve vládní koalici obecně napříč relevantním spektrem velmi usilovalo, snad s dílčí výjimkou odmítnutí spojenectví Unie svobody a ČSSD ze strany tehdejšího unionisty Jana Rumla v roce 1998. Současné strany jsou varovány osudem ODS, která svůj současný propad započala již v roce 2006, paradoxně po svém nejlepším procentuálním výsledku. Vůle k moci s co nejméně kompromisy byla tehdy tak velká, že vedla až k problému Melčák-Pohanka, který v zásadě stojí u alespoň jednoho kořene dnešních problémů této ještě nedávno mocné strany.
Strategické vize hlavních aktérů politického povolebního dramatu jsou přitom zřejmé. ANO 2011 chce zaujmout roli hegemona politického středu, který by příští vládu sestavoval sám. K tomu se jí ovšem rizika společné vlády s ČSSD nehodí. A dalšího posílení ANO se obávají jak sociální demokraté, tak i další strany. Sociální demokraté by byli vytlačováni na levý okraj, kde mají stále "své jisté" komunisté. Ti by se přiživovali na případných přílišných ústupcích sociální demokracie vůči ANO. Ostatně prosazení priorit ČSSD při případné spolupráci s Babišem bude hlavní výzvou pro Bohuslava Sobotku, který si nyní sice upevnil místo na čele strany, ale bude muset ukázat i vyjednávací schopnosti. Vůle k moci je tedy v stranickém systému ČR stále silná, ale aktuálně je tlumená výhledem na další volby.