Dělení na pravici a levici je podle některých názorů zastaralé. Karel Schwarzenberg například prohlásil pro Parlamentní listy: "Já jsem nesliboval, že chci dělat pravicovou politiku. My nejsme pravicová, my jsme konzervativní strana."
Schwarzenberg pochopitelně hledal únikovou cestu před otázkou, jak je možné, že údajně pravicová TOP 09 prováděla levicovou politiku, zejména ve financích. Ale je na druhé straně pravda, že slovo "pravice" nebo "pravicový" se ve volebním programu TOP 09 z roku 2010 nevyskytovalo ani jednou. Slovo "konzervativní" pak jedinkrát, a to v souvislosti s lesním hospodářstvím.
Možná stratégové TOP 09 považují členění na pravici a levici za zastaralé. Ale není.
Neodehrává se ovšem na jednorozměrné ose. Též se proměnil význam termínů "pravice" a "levice" ve srovnání s předválečnou dobou. Začteme-li se do historických záznamů jednání ve sněmovně nebo v senátu první republiky, můžeme objevit zajímavé věci.
Tak například agrárníci prosazovali obchodní bariéry, vysoká dovozní cla, zemědělské dotace. Nevadily jim na tehdejší dobu vysoké daně. Naopak, část levice aktivně vystupovala za nízké daně, nízká cla a svobodný obchod. Sociálně demokratický senátor Karel Modráček například prohlašoval:
Jsou-li daně, zvyšující nepoměrně režii podniků, škodlivými, jsou stejně škodlivými daně, jež příliš zatěžují konsumenty a oslabují jejich kupní způsobilost, která slouží domácímu trhu.
(…) My nemůžeme připustiti další zatěžování širokých vrstev novými spotřebními a nepřímými daněmi - a to nejen v zájmu jejich životní úrovně, nýbrž vůbec v zájmu národohospodářském - v zájmu výroby samotné. Naší zásadou jest úměrná úprava berních břemen, nikoliv jednostranná. Naší zásadou je podporování vývozu za současného podporování domácího odbytu, za současného povznášení domácí kupní síly. Nejen přímé daně, ale i spotřební daně musí býti odbourávány.
(…) Přímé daně budou zakalkulovány do cen a mezd, zvýší to výrobní i prodejní ceny zboží a konsument platí dráže, čili nakonec jsou biti všichni, jelikož se přímé daně venkoncem promění v nepřímé.
Současná sociální demokracie sice také kritizuje zvyšování DPH a spotřebních daní, ale nedočkavě se těší, až bude mít konečně moc zvyšovat přímé daně jednotlivcům i podnikům.
A Modráček ještě jednou:
Já už jsem nejednou s této tribuny vystoupil proti názoru, že přímé daně zatěžují jenom majetné vrstvy. Všechny daně se dají do jisté míry přesunouti buď do cen nebo do platů zaměstnanců. (...) Tedy každá daň přímá uvalená na podniky má svůj určitý reflex i na lidi, kteří jsou v podniku zaměstnáni, na jejich mzdy, a má svůj reflex i v cenách výrobních. Nikdo si nesmí představovat, že zatížení, které se touto předlohou opět snáší na průmyslové podniky, je jen zatížením podnikatelů ve prospěch státu. Když se to vezme národohospodářsky, je to i zatížení vrstev námezdních právě proto, že vzestup životní úrovně, který bychom si tak přáli, je zastaven, nebo alespoň bude narážet na větší odpor vrstev podnikatelských.
Tedy: v dřívějších dobách se pod značkou "pravice" sdružovaly zájmové skupiny statkářů, šlechty, církve, armády, vysokého státního úřednictva, případně bankéřů a některých bohatých podnikatelů, zvláště těch, kteří dostávali státní zakázky. Pravicová politika měla tehdy jako svůj hlavní cíl obranu zájmů establishmentu. Jedinou alespoň částečně liberální pravicovou stranou byla Československá národní demokracie.
Naproti tomu levice se snažila o změnu. Umírněná nemarxistická levice prosazovala nižší daně, nižší cla, odbourávání regulace (zejména tradičních cechovních předpisů), a tak dále, toto vše cestou rozšiřování občanských práv, včetně všeobecného volebního práva. Kdo se diví, že americký výraz pro levičáka zní "liberal", zde je vysvětlení.
Liberálové dříve usilovali o základní lidská práva. Teprve později, když všichni směli volit a když rasová segregace padla, přišla na řadu další, moderně vymyšlená "práva": na práci, na bydlení, na vzdělání, na internet, a kdoví ještě jaká. Všechna mají ovšem jedno společné: nejsou zadarmo. Práva na život, svobodný pohyb, shromažďování a na svobodu projevu jsou bezplatná. Ovšem právo na penzi, zdravotní péči a pojištění v nezaměstnanosti někdo musí zaplatit. Odtud je již jen krůček k paradoxu, že dnešní Obamovi liberálové se snaží zvyšovat daně, kde to ještě je možné.
Základní občanská práva byla také hlavním motivem, proč se většina českých intelektuálů za první republiky hlásila k levici. Ne snad, že by se třeba Voskovec a Werich vážně zajímali o liberální hospodářskou politiku, ale byli zkrátka proti establishmentu – a ten byl ve své době ochranářský a antiliberální. V době Osvobozeného divadla ještě fungovala cenzura klasického konzervativního typu. A není překvapující, že konzervativní cenzor snadno a rychle vychová z mladého umělce mladého levicového rebela.
Radikální marxistická levice měla samozřejmě jiné cíle než tržní hospodářství s nízkými daněmi a všeobecným volebním právem. Ale to je již jiný příběh.
Psáno pro Neviditelného psa