Podobný příběh může vyprávět každý, kdo začal podnikat v devadesátých letech a vydržel až dodnes. Na počátku devadesátých let tito lidé nechtěli být zaměstnanci, chtěli být nezávislí a pracovat podle svých představ.
Byl to podnikatelský ráj. V účetnictví a administrativě existovalo minimum papírů, statistika a výkaznictví neexistovaly, banky poskytovaly lehce dosažitelné úvěry, rozvahy byly jednoduché. Mezi podnikateli vládlo nadšení a jejich soukromí zaměstnanci byli nadšeni ještě více, neboť si vydělali více peněz než ve státních podnicích či státních službách. Evropská unie byla sice za hranicemi, ale ještě velmi daleko.
Jak to, že je dnes všechno jinak? Jak to, že ti, kteří od státu nikdy nic nechtěli, kteří byli vždy nezávislí, mají dnes stát a jeho byrokracii za svého největšího nepřítele? Jak se stalo, že státní úředníci a zaměstnanci vydělávají více než zaměstnanci v soukromém sektoru? Daň z přidané hodnoty tehdy neexistovala, a když se zavedla, jedno zvýšení stíhalo druhé, včetně toho posledního. Nejde o 2% zvýšení za poslední vlády. Tato 2 % dělají v nákladech 5 až 7 %. A to už je v konkurenci vidět. Na počátku podnikání nebyla žádná minimální mzda.
Její současné zvýšení o 500 korun neznamená zvýšení o 500 korun, ale dalších 200 až 300 korun na odvodech a sociálním a nemocenském zabezpečení. Podnikatelé musí propouštět, cena práce se opět zvýšila. Neskutečně se zvýšila cena energií, nemocenská byla z větší části přenesena do plateb zaměstnavatelů.
O stovky až tisíce procent se zvedla byrokracie a administrativa. Kontroly úřadu práce, zdravotních pojišťoven, sociálního zabezpečení, finančních úřadů, inspekce životního prostředí, živnostenských úřadů a dalších institucí chodí častěji a častěji. Aby zaměstnanci těchto úřadů obhájili svoji existenci, musí najít chybu a udělit sankci.
Výkaznictví a statistika jsou také pod pokutami, povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, povinní smluvní lékaři a další a další povinnosti udělaly z podnikání očistec. Řada podnikatelů chce skončit, anebo, aby přežila, jít na hranu zákona.
Namísto pracovních poměrů se zaměstnává načerno s hotovými platbami nebo s výhybkou do živnostenských listů nebo dohod o provedení práce do deseti tisíc měsíčně (které se daní pouze patnácti procenty a není tam nemocenská). Podnikatelé musí tvořit fiktivní subfirmy, aby žádná z nich nepřekročila jednomilionovou hranici pro platbu DPH. Faktury se vyhazují do koše, respektive pro jistotu do kamen, suroviny se nakupují za hotové, bez daně a se slevou za platbu v hotovosti. Ti odvážnější odhlašují plyn a snaží se sehnat dřevo, které ale zdražilo a není. Autorské poplatky vybírá OSA, Intergram a Dilia za zpěv u táboráku či hudbu v neobsazených hotelových pokojích. Výsledkem je pokles počtu podnikatelů, zchudnutí střední třídy a zvýšení nezaměstnanosti. To zvyšuje další potřebu sociálních výdajů státu.
Samozřejmě, řešení a východisko existuje. Ačkoli se o ně některé vlády snažily, žádná to zatím nedokázala. Je potřeba snížit státní přerozdělování, snížit přerozdělování dotací, včetně evropských, snížit rozpočty ministerstev a centrálních úřadů. Stručně řečeno "zmenšit stát" a tím podpořit soukromý sektor. Peníze, které nepřerozdělí stát, nezmizí, zůstanou v soukromém sektoru, zůstanou občanům. A je to pouze soukromý sektor, který generuje zaměstnanost a daně. Úspěch je potřeba společensky ocenit, ne trestat.
Českokrumlovský deník, 29. 8. 2013
Převzato z TomasJirsa.cz
Autor je senátor za ODS