Tuto námitku Stanislava Polčáka bych nebagatelizoval:
"S pochybnostmi kolem platnosti zákonů v době rozpuštěné Sněmovny přišel v pátek šéf ústavně-právního výboru Stanislav Polčák (TOP 09). Podle něho by někdo mohl zpochybnit zákony, které přijme Senát a podepíše prezident, pokud pod něj pak nepřipojí podpis předseda Sněmovny, který ale už nebude."
Více k tomu zde.
1)
Problém není se zákonnými opatřeními, tam je příslušná procedura popsána v hlavě XIII. zákona o jednacím řádu Senátu. Chybí sice procedura jejich schvalování novou Sněmovnou, protože zákon o jednacím řádu Sněmovny sice se schvalováním zákonných opatření Senátu v § 50 počítá jako s jednou s pravomocí Sněmovny, ale dál její proceduru nijak nerozvádí - zřejmě Sněmovna nikdy nepočítala s možností vlastní dočasné neexistence, byť Ústava s takovou možností počítá. Řešení je prosté: Prostě to svolavatel první schůze Sněmovny zařadí na pořad první schůze Sněmovny, ústava mu to přikazuje, zákon nezakazuje ani to nerozebírá, prostě musí být invenční.
2)
Problém nastane se schvalováním Sněmovnou již schválených zákonů. Procedura dnes vypadá takto, krok za krokem:
- Sněmovna schválí NÁVRH zákona a postoupí jej Senátu.
- Senát s tím návrhem něco provede:
a) schválí ho,
b) schválí ho s pozměňovacími návrhy,
c) zamítne ho, nebo
d) se jím nebude zabývat a po uplynutí 30tidenní lhůty se to má za implicitní souhlas Senátu se zákonem. Varianty b) a c) vyžadují nějakou další aktivitu Sněmovny: musí Senát buď přehlasovat nebo rozhodnout o jeho návrzích. Varianty a) a d) zdánlivě aktivitu Sněmovny nevyžadují, zákon je v tu chvíli PŘIJAT: přestává být návrhem zákona a stává se zákonem. Abych to zjednodušil, budu dál mluvit jen o variantě a) - Senát zákon schválil.
- Přijatý zákon se vrací ze Senátu do Sněmovny. Sice stále chybí a asi už vždy chybět bude zákon o styku Sněmovny a Senátu (tzv. stykový zákon), ale v praxi prostě předseda Senátu napíše dopis předsedkyni Sněmovny, že Senát zákon schváli, a zákon jí pošle.
- Předsedkyně zákon podepíše, a pošle jej prezidentovi.
- Pro zjednodušení budeme předpokládat, že prezident zákon podepíše. Podepsaný ho pošle zpět předsedkyni Sněmovny, která jej pošle dál předsedovi vlády, který podepisuje jako poslední. Opírá se to celé o tento paragraf jednacího řádu Sněmovny:
"Vyhlašování zákonů
§ 107
(1) Zákony se uvádějí větou: "Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:".
(2) Předseda Sněmovny podepíše přijatý zákon a postoupí jej k podpisu prezidentu republiky.
(3) Podepíše-li prezident republiky přijatý zákon nebo vrátí-li prezident republiky Sněmovně přijatý zákon a Sněmovna na vráceném zákonu setrvá, zašle předseda Sněmovny zákon k podpisu předsedovi vlády.
(4) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen. Způsob vyhlášení stanoví zvláštní zákon."
Volně přeloženo, předseda Sněmovny funguje jako výhybna, nelze ho obejít. Zákony nedělají "kolečko", ale předseda Sněmovny je postupně zasílá všem zúčastněným a ti mu ho zase vracejí.
3)
Problém nastane v § 107/2, kde je výslovně řečeno, že přijatý zákon prezidentovi postoupí předseda Sněmovny (a contrario nikdo jiný). Předseda Sněmovny nebude.
Aby z toho opravdu nebylo úniku, potvrzuje takový výklad ještě § 98/1 JŘ PSP:
"§ 98
(1) Předseda Sněmovny postoupí přijatý zákon prezidentu republiky ve třech stejnopisech v listinné podobě."
Dílčí závěry:
A.
Budu-li se striktně držet textu zákona o jednacím řádu Sněmovny, pak v případě rozpuštění Sněmovny přijaté zákony nemá kdo prezidentovi zaslat. Zašle-li je někdo jiný, zašle je neplatně.
B.
Zákony, podepsané prezidentem, byť zaslané mu ještě předsedkyní Sněmovny, nebude mít prezident komu zaslat podepsané zpět. (Nikde není žádné ustanovení, že v době neexistence předsedy Sněmovny ho zastupuje předseda Senátu.)
Možná řešení:
Řešení č. 1:
Na zákon se vykašlat, stejně ho nikdo nezná a právě teď se nehodí (tedy někomu; někomu zas třeba ano :-)
Řešení č. 2:
Vycházet z faktu, že Ústava je víc, než zákon. Vyžaduje to ovšem značně kreativní výklad Ústavy, protože zákon v rozporu s Ústavou není. Jen brání doprojednat zákony, které jsou "na cestě" mezi Sněmovnou a Senátem, resp. Sněmovnou a Hradem. Prostě padnou pod stůl a hotovo.
Řešení č. 3:
Sice platí, že nová Sněmovna nesmí doprojednat nic, co nestihla doprojednat v předchozím volebním období (§ 121 JŘ PSP, dost nešikovně napsaný, mimochodem), ale projednání ze strany Sněmovny končí schválením zákona Sněmovnou. Dál to už není záležitost Sněmovny, ale je to záležitost přededy Sněmovny. To je rozdíl. Pokud tedy Senát zákon schválí, pokud jej prezident republiky podepíše, tvrdím, že jimi podepsaný zákon má počkat na novou Sněmovnu a z ní vzešlého nového předsedu Sněmovny, který proces dokončí. Čili:
- schválí-li Senát zákon a předseda Senátu už nebude mít komu jej poslat dál, protože Sněmovna bude rozpuštěna, nechá zákon ležet u sebe na stole a pošle ho až novému předsedovi;
- podepíše-li prezident zákon a už nebude mít komu jej poslat dál, protože Sněmovna bude rozpuštěna, nechá zákon ležet u sebe na stole a pošle ho až novému předsedovi.
Nejčistší řešení, dle mého názoru.
Řešení č. 4:
Nechat zákony poslané do Senátu padnout pod stůl a znovu je předložit po rozpuštění Sněmovny přímo Senátu (předkladatelem je v takovém případě vláda), který je přijme jako zákonné opatření Senátu.
Háček č. 1: Bude to fungovat jen vůči Senátu, ne vůči prezidentu republiky.
Háček č. 2: Zákonným opatřením Senátu lze schvalovat jen neodkladné věci. V praxi to v tuto chvíli obnáší jen prováděcí legislativu k novému občanskému zákoníku.
Závěr:
Doporučuji řešení č. 3.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je právník, byl poradcem prezidenta Klause