Neviditelný pes

POLITIKA: Trafikanti a Největší Čech

3.8.2013

Vlastně teprve nedávno, 11. července, uplynulo nekulatých 667 let od události, která většině Čechů připadá dodnes významná, a to ve všech vrstvách společnosti. Toho dne roku 1346 byl zvolen český kralevic Karel králem Svaté říše Římské, aby se později na řadu let jako císař stal nejvýznamnějším panovníkem celé tehdejší Evropy. Po více než 650 letech si tím vysloužil titul "Největší Čech" v televizním hlasování. No dobře, druhý největší…

Jak k tomu vlastně došlo? Již dlouho v Říši panoval Ludvík IV. z rodu Wittelsbachů, řečený Bavor. Zvolen byl roku 1318 jako vzdorokrál proti Fridrichu Habsburskému, ale nesporným se jeho panování stalo roku 1322, kdy s významnou pomocí českého krále Jana Lucemburského svého protivníka definitivně porazil a později donutil k abdikaci. Král Jan byl pak po několik let druhým mužem v Říši. Již krátce po roce 1322 se Ludvík dostal do křížku s papežem. Záminka sporu je vlastně nepodstatná. Avignonské (tam tehdy sídlil papežský dvůr) kurii se pranic nelíbil samostatný, schopný a silný panovník nezávislý na Svatém stolci. Jenže v Bavorovi se přepočítali. Neustoupil ani o krok a na každý útok kurie reagoval dalším aktem ještě zostřujícím spor. Tak poskytl sluch a ochranu Masiliovi z Padovy , minoritům (radikální část františkánů) a dalším kritikům církevní hierarchie. Na císaře se nechal korunovat v Římě Sciarem Colonnou zcela proti papežskému nařízení. Achtů, klateb a interdiktů bylo vyhlášeno bezpočet. Přesto se nenašel klerik, který by v přítomnosti císaře odmítl sloužit mši. A pokud ano, dlouho to nepřežil. Bavor dokonce neváhal v Římě prohlásit papeže za sesazeného a "zvolit" si svého. Říšská města i knížata držel pevně v ocelové hrsti.

České království bylo určitou výjimkou a král-diplomat Jan se snažil prostředkovat mezi kurií a císařem. Přes jeho pomoc se Ludvík rozhodl získat pevně vliv i v Čechách, zbavit se Lucemburků a český trůn jako propadlé léno obsadit sám nebo svým synem. Součástí císařova útoku byla i známá skandální aféra s rozvodem Janova mladšího syna (a Karlova bratra) Jana Jindřicha s tyrolskou vévodkyní Markétou. Markéta svého lucemburského manžela obvinila z impotence. Doboví kronikáři vidí ovšem příčinu laxního plnění manželských povinností v něčem jiném. Ne nadarmo získala Markéta přízvisko Pyskatá a hovořilo se o ní jako o "ošklivé" vévodkyni.

Teprve tento zřejmý atak vedl Jana a jeho nejstaršího syna Karla ke smíření a společnému postupu. Předtím král ambiciózního kralevice dokonce nějaký čas věznil. Ale roku 1342 si jako obranu proti císaři nechal českou šlechtou odhlasovat Karlovo nástupnictví na českém trůnu. Rakousy už Lucemburkové nezachránili, ale změna na papežském stolci jim umožnila přemýšlet o variantách protiútoku. Po úvodních sondážích se roku 1344 sešel Karel s papežem Klementem VI. v Avignonu a projednali "věci společného zájmu". Prostě dohodli společný postup při volbě římského protikrále proti Ludvíkovi. Sbor volitelů byl tvořen sedmi nejvýznamnějšími říšskými potentáty, tzv. kurfiřty. Probíraly se možnosti, jak je získat na Karlovu stranu.

Hlas českého krále byl zajištěn i přes stálé propukání sporů mezi Janem a Karlem. Naopak markrabě braniborský, Ludvíkův syn, taktéž Ludvík, byl rovnou z úvah vyřazen. Podobná situace byla ve Falci, kterou držel Ludvíkův zeť. Další knížata vyčkávala, jak se spor vyvine. Bylo tedy rozhodnuto soustředit se na tři volitele z řad arcibiskupů. Nejjednodušší byla práce s kolínským metropolitou Walramem. Walram byl neschopný hospodář, často navštěvoval hampejzy, miloval plný džbánek a rád, jenže mizerně hrál vrhcáby. Navíc občas musel platit odbytné různým helmbrechtnicím. Zkrátka dlužil každému, na koho se podíval. Stačilo zaručit se za biskupovy dluhy, ovšem pouze s podmínkou Karlova zvolení. Zbytek už zařídili Walramovi věřitelé. Trevírského arcibiskupa si vzal za úkol sám papež. Měl nějaké techtle a možná i mechtle s císařem Ludvíkem, čímž se dostal nebezpečně blízko vyobcování. Papež zřejmě chodil do učení k panu poslanci Moravovi a kombinací pozitivní a negativní motivace metropolitu zlomil.

Problém představoval třetí církevní volitel. Mohučský arcibiskup Balduin byl muž zkušený, uvážlivý, obratný a vysoké politiky znalý. Svůj úřad zastával už od časů císaře Jindřicha. Na svůj úřad a délku jeho zastávání byl téměř bezúhonný, ve své diecézi prakticky nesestřelitelný. Nebylo mu čím hrozit, což Karel věděl. A Balduin to věděl také. Co s tím? Ale ano! Starý dobrý úplatek. A sakramentsky mastný. Tento Karlův vlastní prastrýc (Balduin byl mladším bratrem otce krále Jana) byl ze všech volitelů nejdražší!

Ale to nestačilo. Bylo nutno podniknout i další kroky. Svatý stolec pozval císaře Ludvíka na jednání k "urovnání všech sporů" listem formulovaným tak, aby jej nebylo možné přijmout. Po očekávaném odmítnutí byl Ludvík prohlášen sesazeným a knížata vyzvána k nové volbě římského krále. Ta se uskutečnila právě zmíněného 11. července 1346 v Rhens. Cáchy a jiná říšská města byla nepoužitelná, pevně je držel "sesazený" Bavor. Na volbu se sjelo pět volitelů, kromě jmenovaných ještě saský vévoda. Všichni volili Karla, jakkoliv saský hlas byl zpochybnitelný.

Do nastávající bitvy u Kresčaku (v srpnu 1346) mezi Francouzi a Angličany cestoval už Karel jako římský král a během bitvy se za známých okolností stal po smrti svého otce Jana i králem českým.

Volba byla zatím jen formální a Ludvík dál držel všechny mocenské páky pevně v ruce. Karel si musel svou korunu nejprve vybojovat, což nakonec s určitou dávkou štěstí a značnou obratností dokázal, ale to už je jiný příběh.

Pokud nejste podrobně seznámeni s historií a kroutíte hlavou, zeptejte se nejbližšího znalce. Je to prostě tak. Největší Čech si svůj úřad, na který jsme tak pyšní, zkrátka a dobře koupil! Historia magistra vitae (historie učitelka života) říkají latiníci a já vidím hned několik poučení z tohoto příběhu.

1. Minulost nikdy nebyla to, co bývala. A to ve všech významech, které jste ochotni akceptovat. Já osobně mám nejradši výrok: "Dřív deset deka salámu byl takovej kopec, žes to ani neunes."

2. Politika byla, je a bude výměnný obchod, trade-off, handl, veksl, něco za něco, říkejte si tomu jak chcete, zůstane to stejné. V tomto (ale pozor, jen v tomto!) souhlasím s Petrem Nečasem. Při uzavírání "dealu" je ovšem nutné se mentálně vyrovnat se skutečností, že něco získáváte a něco musíte obětovat. Nic se nemění na faktu, že pánové Tluchoř a spol. a před nimi Melčák, Kott, Wagner a mnozí další prodávali své voliče "nastojato" a ti by to měli ve svém rozhodování zohlednit. Současné výkřiky Petra Nečase a dalších jsou těžko slučitelné s odsudky svého času adresovanými Vítu Bártovi. Praktikoval totéž, jen platil ze svého…

3. Kde se volí, kupují se hlasy. Platilo to už v římském senátu. Čím méně hlasů k mání, tím jsou dražší. Inu, zákon trhu. Takto je potřeba pohlížet na stojedničkovou koalici. Je velmi hypotetická. A kromě toho ještě hypoteční a imunitní.

4. Speciálně pro pana Haška: Janu Lucemburského nijak neprospěla pomoc, kterou Bavorovi poskytoval. V okamžiku, kdy si císař vzal do hlavy, že je žádoucí zmocnit se Čech, nic mu v tom nemohlo zabránit a jeho vlastní přípitky, sliby a přísahy ze všeho nejméně. Podobně jako Bavor, i Miloš Zeman rozeznává pouze dva typy politiků: své věrné, kteří poslušně vyplní jakékoliv jeho přání, a osobní nepřátele. Rovnocenný partner u něj nemá místo.

5. Speciálně pro paní Němcovou: Chcete-li se pustit do křížku s motivovaným, schopným, mocným, obratným a dostatečně bezskrupulózním protivníkem, nevystačíte si s proklamacemi, výzvami, achty, podpisovými lejstry apod. Je potřeba podniknout promyšlenou, koordinovanou, pečlivě připravenou a mnohostranně zajištěnou konkrétní akci. Nápad s podpisy před prezidentem je, jak to jen říci, když se jedná o dámu, řekněme akt z libovolného úhlu pohledu s těžko odhalitelnou užitečností. Prezident se snadno vymluví na zaneprázdněnost, použije divadlo k zvýšení tlaku na Bohuslava Sobotku, možného spojence, nebo si archy přebere, beztak jsou pro něj zcela nezávazné. Nebo udělá něco jiného, tím spíš že ví, co se chystá. Jen jedno je vyloučené, aby na takovém základě změnil svou strategii.

6. Pro naše politické strany obecně. Pokud vás někdo chce zničit, nemá smysl s ním vyjednávat. Je potřeba hledat spojence na základě společného zájmu, plánovat a snažit se převzít iniciativu. Podobně jako to předvedli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman opoziční smlouvou , která vyřadila ze hry Václava Havla. Až sem byla jejich politická dohoda celkem v mezích. Nemravné bylo, když se ji snažili nám všem vnutit navěky. Přesto platí, že ani kňourání, ani předimenzované výkřiky k ničemu nevedou.

Můžete si dle libosti přidat svá poučení či předložená zamítnout. Ale dojít k závěru, že Karel IV. si všechno jenom koupil, by bylo chybné. Prostředky politiky, pravda, jsou nevábné a vždycky byly. Proto lépe než prostředků je potřeba si všímat záměrů a cílů. Schopnosti stanovit si cíl, najít k němu cestu a po ní jít. Tohle Karel dokázal a navíc sledoval nejen osobní moc, ale byl schopen myslet i dynasticky, teritoriálně a dokonce občas evropsky. Proto je oprávněně největším z Čechů.

Na našem politickém dvorku vidím zatím jediného kohouta s potřebnými vlastnostmi naplňovat svůj cíl – prezidenta. Je hloupé na něj útočit pro jeho schopnosti, o nichž není sporu. Co se mi jeví krajně sporné, je ten cíl…



zpět na článek