Trestní řízení proti významným osobnostem státní správy a politického života, které se v noci z 12. na 13. června 2013 vynořilo před oči veřejnosti z hlubin dlouho utajovaného přípravného řízení, je zapeklitá záležitost. Nemá obdoby rozsahem nasazených sil a společenským dosahem. Zasáhlo skupinu podezřelých působících na vrcholku politické moci, kteří až dosud žili v blaženém domnění, že stát je jejich pašalík, mohou s ním zacházet dle libosti a mají zaručenu beztrestnost.
Netvrdím, že všechna vyslovená obvinění mají skutečně povahu trestných činů. Ostatně se ztotožňuji s nabídkou společenské záruky za exposlance Ivana Fuksu, kterou k jeho žádosti o propuštění z vazby zaslal soudu spolek Šalamoun. Nicméně mravní pokleslost jednání některých obviněných je nesporná a jde až na hranu trestnosti.
Není ale stále úplně jasné, jaký je rozsah zájmu orgánů činných v trestním řízení. Veřejnost se diví nevšímavosti ke "kmotrům" Romanu Janouškovi a Ivo Rittigovi, kvůli nimž mělo údajně vše začít. Odpůrci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi se podivují, že došlo ke kriminalizaci jednání, souvisejícího s protlačením tzv. daňového balíčku sněmovnou, ale kolem trestních oznámení na Petra Nečase & spol. kvůli daleko závažnějšímu údajnému zneužití pravomoci ve prospěch církví je mrtvolný klid.
Postižení politici reagují na nevítaný zájem po svém: křičí o údajně nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení, zpochybňují odbornost zkušeného olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, dožadují se změny v přidělení věci státnímu zastupitelství a dávají nepokrytě najevo, že se hraje nejen o jejich kůži, ale v případě jakéhokoli klopýtnutí také o hlavy státních zástupců Ivo Ištvana, Rostislava Bajgera, ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty a možná i dalších. Propadli hysterii, což se mimo jiné projevilo ve vyslovení požadavku na kárné stíhání Ivo Ištvana.
Nejhlučněji se ozývá Petra Nečas, hýřící siláckými výroky, jejichž vyhodnocení jako naplnění skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy by zdaleka nebylo nesmyslné. Nevadí mu, že se dostal do postavení střetu zájmů: sám terč zvědavosti orgánů činných v trestním řízení na ně v sebeobraně chrlí zvratky. Rámusením marně zakrývá, že je nepříčetný strachem nejen o sebe, ale i o Janu Nagyovou. Pach jeho strachu prosakuje i přes televizní obrazovku. Chápu ho, že je v lidsky nepříjemné situaci. Nemění to ale nic na tom, že jeho vystupování vysokého politického činitele má povahu nepřípustného nátlaku na orgány činné v trestním řízení. Kromě toho se opakovaně usvědčuje z neznalosti procesních pravidel trestního řízení.
ODS by mu měla doporučit mlčení a omezení veřejných vystoupení a neplýtvat silami na jeho otevřenou podporu: tou vyvolává vnější dojem, že je zkažená celá ODS. V jejím zájmu by mělo být přesvědčit veřejnost, že došlo k selhání jedince, po jehož odchodu se může strana jako celek podívat voličům do očí. Je to důležité i pro důvěryhodnost vlády jinak nezpochybnitelné Miroslavy Němcové, pokud by prezident připustil její ustavení.
Napětí mezi politiky vládní koalice a státním zastupitelstvím se vyhrotilo po doručení žádosti o vydání Petra Nečase k trestnímu stíhání. A do atmosféry s nabitými bouřkovými mračny vpadl Nejvyšší soud ČR usnesením ze 16.července 2013, jímž podle § 10 trestního řádu rozhodl, že obvinění exposlanci nemohou být stíháni, protože v kritických dnech od 18. září 2012 do 7. listopadu 2012 požívali poslaneckou imunitu.
Odezvou odborníků, novinářů, politiků i laické veřejnosti na rozhodnutí je bouřlivá celospolečenská diskuse jdoucí až do vyslovení podezření Jana Urbana, že výrok Nejvyššího soudu ČR je "vítězstvím justiční mafie a pomníkem nové třídní justice". V každém případě Nejvyšší soud ČR překvapil. Napadá mě otázka, zda by rozhodoval stejně, kdyby se údajné předmětné dohody mezi Petrem Nečasem a vzdorujícími poslanci týkaly například přípravy svržení prezidenta republiky.
Je důležité vědět, že Nejvyšší soud ČR v řízení podle §10 tr.ř. rozhoduje pouze o přípustnosti trestního stíhání vzhledem k poslanecké imunitě, v žádném případě o naplnění skutkové podstaty podezření. Vítězný ryk Petra Nečase a jeho věrných o prokázané věcné nedůvodnosti stíhání exposlanců není proto vůbec na místě.
A v žádném případě z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze vyvodit zpochybnění obvinění ve věci zneužití vojenských zpravodajců k pokleslému soukromému účelu.
Na rozdíl od procesu s Vítem Bártou, v němž Nejvyšší soud ČR rovněž vyhověl stížnosti podle §10 trestního řádu, žalobce neměl možnost požádat předem Sněmovnu o vydání podezřelých ke stíhání, protože v době zahájení řízení již nebyli poslanci. Podle tohoto přístupu Nejvyššího soudu ČR se resignací na poslanecký mandát stává poslanecká imunita neprolomitelnou.
S takovou konstrukcí názoru na působnost imunity nemohl žalobce počítat. Volání po jeho resignaci je za těchto okolností zcela nesmyslné. Nic nezanedbal a není ani důvod mu podsouvat domněnku, že o formální překážce věděl, ale záměrně jí nedbal v naději, že se na úskok nepřijde. Došlo k nehodě, nic víc, a je třeba překonat její následky. Dokonce si myslím, že pokud Ivo Ištvan pochybil, pak v tom, že v šoku z rozhodnutí Nejvyššího soudu CR stáhl žádost o vydání Petra Nečase k trestnímu stíhání: kdyby jej poslanci vydali, překážka imunity podle §10 tr.ř. by stíhání nebránila.
Právě s ohledem na dramatické prvky trestního řízení kvůli domnělému korupčnímu obchodu vedení ODS či Petra Nečase s bývalými poslanci je v zájmu společnosti, aby se Ivo Ištvanovi podařilo překonat překážku vytvořenou Nejvyšším soudem ČR a věc buď dovést k zastavení podle §172 odst.1 (skutek se nestal nebo není trestným činem), nebo (raději) ji dostat před soud. Při politických čachrech, obhajovaných Petrem Nečasem a jeho skvadrou jako něco normálního, jsou hranice mezi mravným a nemravným a nemravným a trestným křivolaké a nezřetelné. Jejich vymezení soudem by vneslo do věci jasno a vyčistilo by rozjitřenou společenskou atmosféru.
Pro poučení z této kauzy dodávám, že je mnoho hluku kolem příkoří, kterého se dostalo obviněným v rámci tohoto trestního řízení. Byť jsem účastníkem společenské záruky za propuštění Ivana Fuksy z vazby, tvrdím, že ve srovnání s případy, jež mi během let činnosti ve spolku Šalamoun prošly rukama, se jim zase tolik nestalo. Nepovažuji své tvrzení za cynismus. Obyčejným občanům se dějí daleko horší věci, ale nikoho to nevzrušuje. Znám například důvěrně případ dvou obviněných, držených 16 měsíců v útěkové vazbě a posléze pravomocně zproštěných obžaloby. Pro státní zástupce se to obešlo bez následků, ač jsme vyvinuli velké úsilí o jejich potrestání. Sám Petr Nečas nechtěl o upozorněních na zvrácené jednání orgánů činných v trestním řízení nic slyšet. Jeho ministr spravedlnosti, politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, prosazoval doktrínu neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Proto snížil počet stížností ministra pro porušení zákona na polovinu proti úrovni, dosahované za působení Pavla Němce a Daniely Kovářové. Zato zaujímáme v Evropě jedno z předních míst v počtu vězňů na 100 tisíc obyvatel.
Jen v poslední době vyšly zprávy o dvou odsouzených, kteří byli zproštěni obžaloby až po odpykání trestu, a v třetím, zcela průhledném případě, je na cestě na stůl ministryně spravedlnosti podnět spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona, kladně posouzený státním zastupitelstvím. V této zemi se může nevinný občan dostat do vazby ne na pár týdnů, ale na dlouhé měsíce, a k trestům odnětí svobody jsou odsuzováni nevinní lidé (netvrdím, že ve velkém). Souhlasím s poslancem Pavlem Kováčikem, že rychlost, s kterou Nejvyšší soud ČR pomohl vězněným exposlancům, není běžná. Kdo četl zprávu o hrůzných zážitcích Jany Nagyové z počátečních výslechů, může uvěřit, že popsaným způsobem zacházení lze zlomit obviněného k doznání k činu, který nespáchal.
Navzdory tomu všemu nelze dosáhnout potrestání viníků nespravedlivého zacházení, úspěch žádosti o povolení obnovy procesu je zázrak spíše velký než malý a stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených se podávají co nejméně. Prezidenti státu, jehož justice se dopouští nezákonností, se populisticky pyšní záporným postojem k institutu milosti, který by mohl hrát roli pojistky tam, kde stát selhal a všechny opravné prostředky jsou vyčerpány. Prý přesto žijeme v právním státě.