Neviditelný pes

POLITIKA: Nečasovo rodeo

3.1.2013

Co můžeme od vlády, kterou zmítá krize od jejího počátku, ještě čekat? Ještě chvíli před Vánoci se zdálo, že leden plně ovládnou prezidentské volby, buď v podobě finišující kampaně, nebo vášnivých diskusí o rozsudku Ústavního soudu, který je odloží. Bleskové odvolání "zimní královny" Karolíny Peake však opět, snad již posté, přišpendlilo nad další existenci Nečasova kabinetu velký otazník.

Nečasova vláda už přežila tolik vážných krizí, že i tu poslední kvůli ministerstvu obrany mnozí považují v podstatě za součást běžného koloritu, za obyčejnou virózu, a proto spíše počítají s přežitím kabinetu. Proti tomu ale stojí lidová moudrost: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." V lednu budeme moudřejší, tedy alespoň pokud jde o šance vlády na dožití do řádných voleb. Na celou věc se však dá pohlédnout i z jiného úhlu: proč by vlastně měla vláda od počátku zmítaná jednou krizí za druhou ještě pokračovat? Co užitečného zatím prosadila?Aco od ní lze v případě jejího přežití čekat?

Ani dosavadní věcná bilance Nečasovy vlády příznivá moc není. Na straně úspěchů jsou sice jistá reformní opatření, avšak velmi kritizovaná, a to nejenom politickou opozicí. Zvyšování daní objektivně dusí ekonomiku, důchodová reforma se těm, kdo se zapojí do druhého pilíře, příliš nevyplatí, veřejnost dráždí nefunkčnost (či přinejlepším polofunkčnost) státní správy, například registru vozidel nebo způsobu výplaty sociálních dávek.

Z většiny projektů typu sKarta čouhá jako sláma z bot především zájem zapojit nějakého ekonomického "přítele", nechat ho "napást" na státním rozpočtu, obvykle pod záminkou modernizace a technologického pokroku -v poslední době přichází do módy hlavně IT vybavení. Zisky plynou do kapes spřízněných firem či do partajních kas, bezmocní občané nadávají a doplácejí.

Vládou prosazované projekty proto zpravidla nelze označit za řešení současné ekonomické recese nebo problému růstu rozpočtových schodků, naopak, jsou jejich spoluviníky. Vláda se neustále odvolává na nutnost úspor a škrtů a ztrátu popularity vládních stran pak vysvětluje jako daň za nutné, leč bolestivé reformy. V situaci vysávání státu "politicky spřízněnými" firmami, které státní rozpočet i uskrovněné občany většinou jenom okrádají, jde však o obyčejné pokrytectví, což občané právě takto vnímají. "Utažení opasků" ve smyslu osekání nezdravých ekonomických vazeb na politiku však Nečasova vláda, v jakékoliv podobě, nebude schopna. Dokonce lze předpokládat, že přibližování horizontu voleb způsobí další bujení "politických" zakázek, neboť většina vládních činitelů ví, že jejich současné angažmá je na dlouhou dobu - ne-li na věky - poslední. A příklad "zlaté rebelie" skupiny kolem Petra Tluchoře určitě potáhne, prostě, slovy Antonína Zápotockého, "vstanou noví bojovníci".

Navíc korupce i jiné formy propojení byznysu s politikou tvoří často hlavní příčinu většiny vnitrokoaličních válek, neboť ty se vedou předevšímo zdroje, k nimž držení toho či onoho ministerstva nabízí přístup. Ostatně v případě Karolíny Peake patrně nešlo o nic jiného. V listopadu 1989 představovala nejvíce frekventované heslo "svoboda", v prvních svobodných volbách 1990 ho již v politické hitparádě nahradil výraz "prosperita". Politici se veřejnosti sami nabízeli jako zařizovatelé blahobytu a lidé na tuto hru rychle a ochotně přistoupili. Dvacet let to nějak šlo, byť konkrétní příspěvek politiků se postupně (a přinejlepším) blížil nule - hlavní příčinu vysoké životní úrovně tvořil hlavně příznivý vývoj globální ekonomiky, kam se české hospodářství po pádu železné opony zařadilo. Apokud Česká republika vykazuje relativně nízký vnitřní dluh, je to zčásti dáno i krátkostí působení konzumního demokratického kapitalismu u nás (tedy kombinace politicky pluralitního státu blahobytu a hospodářského mechanismu, který dosahuje růstu pomocí - často vyloženě umělého - vytváření nových masových potřeb, jež pak následně uspokojuje).

S časem celkové vnitřní zadlužení českého státu pouze roste, zásluhou této vlády asi poněkud pomaleji, nicméně i tak roste. České (evropské) ekonomice však může zlomit vaz především růst zadlužení v jiných zemích. A pokud se dosavadní trend růstu (nebo alespoň udržování) blahobytu rapidně otočí, čeští politici budou reálně moci jen škrtat, anebo rozhazovat s pomocí brutálního ždímání posledních zbývajících zdrojů, hledat obětní kozly a slibovat příchod lepších časů.

V tomto ohledu je pak trochu jedno, kdo u nás bude vládnout, neboť žádný ze současných hlavních politických proudů lék na civilizační neduhy nemá. Apochopitelně ho neupeče nebo nevyudí ani Andrej Babiš, ani ho nevyčarují Karel Janeček a jeho kouzelník Žito 44. V tom spočívá naše hlavní neštěstí. Amísto toho, abychom ho řešili, budeme po sto padesáté rozebírat "vládní bulvár", tentokrát na téma, jestli se uražená "dívenka" Peake přece jen opět podřídí Nečasovi, jestli ji vystřídá Josef Dobeš s kdovíjak poslepovanou partou zoufalců či nějaké podobné koniny. Pak se ale nelze divit tomu, že drtivá většina občanů, příznivce vládních stran nevyjímaje, má na prahu nového roku sto chutí na vládu zvolat: "Táhněte už všichni k čertu!" Udržet se v sedle "Rozčilení není program," říkával T. G. Masaryk. Pokud však o setrvání Nečasovy vlády rozhodne racionalita, tak v podobě chladného kalkulu vážícího výnosy a ztráty. Rozpad koalice by pravděpodobně všem klíčovým vládním politickým aktérům přinesl ztrátu, nikoliv zisky. Ale i vlivní hráči v pozadí se budou rozmýšlet, tlačit a lobbovat na základě stejné logiky. Někteří z nich jsou schopni Karolínu Peake, Petra Nečase či třeba Miroslava Kalouska postavit do latě podobně, jak to kdysi asi uměl generál Picek s prostými vojíny na buzerplacu. Ovšem shoda mezi nimi rozhodně nepanuje.

Tak jako tak, do konce svých dnů bude mít Nečasova vláda už jen jeden cíl, společný s jezdcem rodea: udržet se v sedle.

LN, 28.12.2012



zpět na článek