Volby do krajů a do Senátu dopadly tak, jak dopadly, na tom nic nezměníme. Jejich výsledek nezmírní ani to, že se jich účastnily necelé dvě pětiny oprávněných voličů. Je to mizivě málo, ale nechtějme si radši odpovědět na otázku, jak by to dopadlo, kdyby k volbám přišly i ty zbylé tři pětiny voličů.
Další klišé, které doprovází náš politický život a objevuje se nejvíce právě při hodnocení volebních výsledků, je terminologie. U nás zdaleka ještě není autentická pravice ani autentická levice, existují strany, které se jim snad snaží přiblížit. Proč to připomínám? Právě proto, že jestliže ti, kteří se nazývají poněkud předčasně pravicí, to budou chtít napravit, musí opravit svůj program tak, aby se autentické pravici přibližovali rychleji.
S terminologií souvisí i volební výsledky další strany, která by si před svoji levicovost nebo pravicovost (vyberte si) měla dávat předponu ultra. Proč? Inu jestli má ve své úvodní preambuli věty jako: Hájí zájmy neprivilegovaných občanů, kteří svou prací vytvářejí duchovní a materiální hodnoty. Dlouhodobým programovým cílem je socialismus, tak mi to připomíná nejen třídní boj, ale jsem z toho i v rozpacích, protože nevím, jak se pozná přivilegovaný a neprivilegovaný občan. Je privilegovaným občanem ředitel školy a neprivilegovaným občanem školník? A co jsou učitelé?
Rovněž je třeba odmítnout všechna ona slova o železné osudovosti. Že v posledních deseti letech vládnoucí strany prohrávaly volby krajské. Statisticky to tak vychází, ale je to jenom obezlička. Ve volbách žádná osudovost neplatí, platí snad jen tradice geografická. Za první republiky byla sociální demokracie tradičně nejúspěšnější na Ostravsku, na tom se moc nezměnilo. Ale není to dáno nějakou osudovostí, příčiny a důvody lze shledat velice snadno. Rovněž tak si nemyslím, že ODS doplatila na prosazování reforem. Občané o žádných zásadních reformách nic nevědí, pokud mezi reformy nepočítáme zvyšování daní, umělé snižování důchodů a zdanění pracujících důchodců. Reformy nastanou, až se radikálně sníží například přebujelý státní aparát. Ale za takové reformy by lidé aktéry takovýchto úspor volili, a ne naopak.
Takže jaké příčiny, jaká ponaučení? V nejbližších dnech budeme zřejmě číst mnohé zasvěcené komentáře. Poté bude následovat další zadlužování krajů, v lepším případě velice málo efektivní činnosti na jejich výdajových stránkách. Co se dá dělat. Horší bude, když si nějakým krajský náměstek pro školství umane, že vést základní a střední školy v kraji nemohou a nesmějí vést lidé, kteří jsou členy stran protivných. Tím střednímu a základnímu školství uštědříme onu poslední ránu z milosti, na kterou stále ještě čeká. Vím, o čem píši. Není to tak dávno, kdy rada jednoho kraje revokovala své rozhodnutí o vítězi konkurzu na ředitele jistého gymnázia, protože "si toto jméno koaliční partner nepřál". Kterou stranu koaliční partner představoval, jistě nemusím uvádět.
V onom sobotním odpoledni jsem seděl u televize a střídavě sledoval Velkou pardubickou a volební zprávy a při tom jsem ještě dočítal sobotní vydání Lidových novin. Když v tu chvíli jsem pochopil.
V příloze RELAX na straně 34 v článku o vzdělávání nadaných dětí čtu: Programu se zúčastnil i Zdeněk Janovský. Už ve škole se nepohodl s učitelem češtiny, protože ho v hodině literatury opravoval, když řekl špatné datum zavrhnutí nestoriánských apokryfů. Hrál na housle, závodně běhal, o přestávce zapáleně diskutoval s učitelkou chemie a dodnes si dělá všechny své poznámku v kurentu, novogotickém kurzivním písmu používaném od 16. století v Německu. Aby mohl jezdit na biologické olympiády, které pravidelně vyhrával, museli mu rodiče psát do školy omluvenky, že je nemocný.
A na téže straně 34, v článku o udílení Oscarů čtu: Jiné země si scénáristy vychovávají. Norský filmový institut dává ročně grant asi třem až pěti režisérům-scénáristům, ve výši v přepočtu asi milion korun, aby se mohli soustředit jen na psaní scénáře a vytvořit dílo, které bude důstojně propagovat Norsko v zahraničí. O něčem takovém si můžeme v Čechách nechat jen zdát…. Norsko je malá země, ale filmová a televizní tvorba je tam na vysoké úrovni. Norské filmy vyhrávají světové festivaly a norským režisérům se hrnou nabídky z Hollywoodu, agenti se o ně vysloveně perou.
Teď mi řeknete, že uvedené dva úryvky nemají s volbami nic společného. To ovšem může tvrdit pouze ten, kdož věří, že příčinou volebního neúspěchu jeho strany je to, že je součástí vládní koalice. Přitom by to v dobře řízené společnosti mělo být naopak. Ten, kdo dobře vládne a umí to vysvětlit, ten má perfektní reklamu po celé volební období. A zadarmo.