Neviditelný Pes

POLITIKA: Quo vadis, justice? (4)

22.9.2011

aneb Tři desítky největších justičních hříchů

Následující skupina problémů je úzce justičních, které však nelze v žádném případě považovat za nepodstatné:

Deset hříchů vnitrojustičních:

20)     Celkový počet soudců je údaj, s nímž se pravidelně ohánějí ministerstvo, prezident i média. Číslo samo je nevinné a nic podstatného nesděluje, snad kromě přepočtových tabulek, které ministerstvo používá a podle kterých nutí nezávislé soudce měsíčně končit příslušný počet soudních sporů, aniž by zohledňovalo nesrovnatelnou individualitu věcí i téhož rejstříku, na které je mimochodem justice založena. Tabulky pomíjejí soudkyně a soudce na rodičovské dovolené a soudce nemocné, některé i nemocné dlouhodobě, jichž je v systému téměř neustále více než 6%.

Bič, který zejména tisk jako beranidlo proti soudcům používá, je ovšem nespravedlivý. Ze srovnání průměrného počtu věcí připadajících na jednoho soudce za posledních pět let zjistíme, že každoročně roste průměrný počet věcí vyřízených jedním soudcem a za pět let vzrostl o třetinu.

21)     Výběr soudců a státních zástupců – justice bývá kritizována za nedostatečné využívání zkušených odborníků z jiných právnických profesí. Obecně by jistě šlo této námitce přisvědčit, nicméně za současného systému činnosti justice není rekvalifikace advokáta či notáře na soudce zcela jednoduchá. Nelze pominout rozdílnost jednotlivých právnických profesí i nezbytnost vnitřního soudcovského vzdělávání, zejména v otázkách etiky, pohnutek nezbytných při rozhodování a přístupu k problému a účastníkům. Navíc odborná mimosoudcovská (a zejména politická) veřejnost si neuvědomuje nepřekročitelné hranice stávajícího systému fungování justice a zejména organizaci každodenního provozu na soudu. Soudce si během tříleté čekatelské přípravy osvojuje kancelářské postupy, interní slovník a elektronické nástroje a zaškolení do této problematiky trvá minimálně půl roku. Na rozdíl od propracované čekatelské praxe dnes ovšem v justici neexistuje žádný systém, který by umožňoval odborníky z jiných profesí zaškolit. Učení proto probíhá hekticky, za obvyklého chodu, bez jednotné organizace a v situaci, kdy nově jmenovanému soudci nabíhají obvyklé případy a on je musí rozhodovat, aniž výše uvedené matice zná či ovládá.

Podobně složitá je otázka výběru mladých adeptů justičního povolání. Neprávem kritizované psychotesty jsou jedním z legálních nástrojů, kterými je možno zmenšit obrovský počet neuspokojitelných zájemců o práci ve státních službách. V době mého působení jsem se pokusila změnit základní zadání při výběrovém řízení: namísto hledání ideální osoby soudce či státního zástupce jsou nyní výběrová řízení (pokud se vůbec konají vzhledem k naplnění celkového počtu soudců) zaměřena na eliminaci patologických a nepřijatelných jedinců.

Teorie vypadá hezky, v praxi se objevují trhliny: tři roky odborně školíme čekatele jako budoucího soudce, a pak umožníme justiční zkoušky a slib asistentovi, po němž není žádné vzdělávání požadováno. Otázkou hodnou podrobnějšího pojednání by také mohlo být, jak zaručit, že doživotně jmenovaný soudce zůstane odborně i morálně stejně kvalitní dalších 40 let. Jakékoli průběžné přezkušování, povinné proškolování či testy by zcela jistě byly zrušeny Ústavní soudem.   

22)     Chybí soudcovská samospráva, která by mohla napomoci řešení většiny problémů uvedených v této skupině hříchů. Za stávající situace potrvá konflikt mezi mocí soudní a výkonnou, přičemž soudní moc bude i nadále kritizovat ministerstvo za přílišné zasahování do rozhodovací pravomoci, například výběrem kandidátů na soudce a státní zástupce, tlakem na rychlejší vyřizování věcí, počtem tabulkových míst soudců apod.

Jen na doplnění problémů zrozených právě z popsaného hříchu, o nichž by bylo možno sepsat delší pojednání, jsou ministerské kontroly rozhodovací činnosti soudů. Zaměstnance ministerstva dnes tvoří zejména dvě skupiny – letití odborníci, pracující na ministerstvu dlouhá léta, a velmi mladí lidé, čerství absolventi různorodého vysokoškolského, mnohdy zahraničního vzdělávání. Žádná z uvedených skupin však nedisponuje praktickými poznatky o skutečném fungování justice. Dávná praxe stáží ministerských úředníků u jednotlivých soudů byla po roce 1989 s pohrdáním zrušena, opačnou praxi stáží soudců a státních zástupců na ministerstvu napadl jako protiprávní Nejvyšší správní soud. Za této situace na ministerstvu spravedlnosti chybí odborný aparát, který by měl objektivní zkušenosti a poznatky o fungování a skutečné praxi na soudech a státních zastupitelství. Je pak velkou ironií, že je to právě ministerstvo spravedlnosti, které přiděluje soudům množství finančních prostředků, určuje personální obsazení a stanoví normy objemu práce.

23)     Specializace soudců – rozhodování o nezletilých dětech je dnes agendou naprosto odlišnou od obchodních sporů nebo trestní agendy, a to jak způsobem nalézání práva, tak požadavky na příslušného soudce. Podobně je dnes nezbytná specializace v oblasti státního zastupitelství a případná rekvalifikace v průběhu profesního života justičního specialisty by měla být výjimečná. Realitě by se proto měly uzpůsobit i vzdělávací kurzy a zejména justiční zkoušky a také soudy vyšších stupňů, protože odvolací senáty by měly být taktéž skládány se stejně specializovaných soudců.

Opakovaně vedeme debaty o povinném celoživotním vzdělávání soudců a státních zástupců, nicméně již dnes bez neustálého samostudia není možné kterékoli z uvedených povolání odpovědně vykonávat. Otázkou zůstává, jakým způsobem motivovat či naopak sankcionovat jednotlivce, kteří na celoživotní vzdělávání rezignovali.

24)     Životní zkušenosti jako nezbytný předpoklad – v debatách o nutnosti vyměnit starší generaci soudců a nahradit ji mladými absolventy, kteří vysokou školu vystudovali po roce 1989, znají moderní technologie a cizí jazyky je někdy přílišný důraz věnován zahraniční zkušenosti a naopak minimálně jsou zdůrazněny životní zkušenosti. Zejména v některých agendách (náhrady škod, statusové věci, péče o nezletilé) je však životní zkušenost soudce naprosto nezbytná. Tyto spory by měli být svěřovány začínajícím soudcům jen zcela výjimečně.

K tomuto hříchu lze doplnit ještě dva podhříchy, přičemž oba se pojí s problematikou odchodu soudců do důchodu. Schopnost pracovat do vysokého věku je individuální a zajisté věkovou hranici společnost potřebuje. V justici se vyskytují dvě neuspokojené skupiny a je systémovým nedostatkem, že pro žádnou z nich neexistuje řešení: Část soudců, unavených lety souzení by byla ochotna odejít do důchodu i před dosažením věku 70. let. Soudcovský důchod je však (nejen obecně, ale i podle názoru Ústavního soudu) natolik nízký, že tento krok je pro většinu členů této skupiny nepřijatelný. Naopak jiná část soudců je schopna velmi kvalitní odborné činnosti i po překročení věkové hranice, je však justicí zcela opomíjena, ba zavrhována. Pro tyto bývalé soudce bylo v minulých letech ideální asistentské uplatnění. V současné ekonomické situaci jsou však asistenti prvními, kteří ze soudů odcházejí. Pro aktivní bývalé soudce, ale i pro společnost by byl vhodnou cestou institutu emeritního soudce, který by jako důchodce mohl ad hoc vypomoci, zejména při nenadálém výpadku soudce, odchodu soudkyně na mateřskou dovolenou nebo při zvládání náhlého návalu nové agendy a zavádění nových systémů.

25)     Pomalá spravedlnost – v zaujetí snah o podrobné dokazování, provedení všech stádií řízení či vyčerpání zákonem daných nástrojů justice zapomíná někdy na základní požadavek veřejnosti – aby bylo soudní rozhodnutí rychlé. Je proto otázkou, zda by v některých případech nebylo pro účastníky okamžité, byť nikoli perfektní rozhodnutí přijatelnější než rozhodnutí dokonalé, které účastníci obdrží po několika letech soudních sporů.

Že v některých případech bude takové rozhodnutí bezpředmětné, není třeba připomínat.

26)     Nejlepší soudci odcházejí výše – stávající kariérní růst soudce v kombinaci s finančním ohodnocením zvyšujícím se v závislosti na stupni soudu způsobuje odchod kvalitních soudců z okresních soudů směrem k soudům vyšším. Jednotlivcům se nelze divit. Na okresních soudech však zejména dochází k nalézání práva a především tam se také veřejnost nejčastěji s justicí setkává. Dobrý systém by měl umět tento negativní důsledek eliminovat a naopak podporovat nejlepší soudce, aby závěrečnou část kariéry strávili u okresního soudu. Otázkou je, zda by soudce neměl začínat svou praxi jako přísedící na vyšších soudech, aby se poučil z chyb a nedostatků.

Pokud by se dnes zkušený soudce na konci středního věku rozhodl vrátit se z vyššího soudu na soud okresní, bude to pro něj mít důsledek poklesu platu na úroveň začínajícího soudce.

27)      Plýtvání cennými silami – v současně nastaveném systému justice je soudce nejlépe placenou pracovní silou. Přesto jej necháváme minimálně ve třetině jeho pracovního času vykonávat administrativní úkoly, které by srovnatelným způsobem zvládl vyškolený střední personál. Stávající stav je pro justici finančně nevýhodný a organizačně a motivačně deptající.

Pokud by soudy byly posíleny o administrativní pracovníky a asistenty a soudce by vykonával pouze činnost, k níž byl dlouho a nákladně školen, pak by nejspíš měli pravdu kritici srovnávající počet soudců na počet obyvatel. V takovém systému by k rozhodování stávající agendy postačovalo menší množství soudců. Za dnešní situace jsou ovšem podobná srovnání se zahraničím nepoužitelná.

28)     Elektronizace a unáhlené zavádění nových systémů – jak jsem konstatovala výše, justice je konzervativní a komplikovaný systém. Rychlé a nedostatečně promyšlené změny mohou vychýlit křehkou rovnováhu vztahů. Proto je riskantní bez kvalitního propracování zavádět do justice nové systémy a často měnit kritéria a nástroje činnosti i hodnocení. Jako odstrašující příklad slouží elektronický platební rozkaz a datové schránky. Oba nástroje, které velmi pomohly veřejnosti v přístupu k soudům a komunikaci se státními úřady, ztížily život pracovníkům justice, aniž by činnost justice zlevnily nebo jí pomohly.

Systém nebyl na zavedení obou nástrojů připraven, personál neměl dostatek času na zaškolení, chyběly a stále chybí finanční prostředky na hrazení nákladů, zařízení vyžadují více personální práce, která nebyla justici dodána, a oba nástroje nyní obsluhuje justiční personál vedle své obvyklé činnosti.

29)  Problém s kverulanty – jistá část cenných justičních sil je prakticky neustále blokována malou skupinkou kverulujících účastníků řízení, kteří z důvodů marginálních nebo dokonce smyšlených a plynoucích z jejich duševního či zdravotního stavu zahlcují soudy a státní zastupitelství desítkami mnohastránkových podání, stěžují a odvolávají se proti všem rozhodnutím bez ohledu na jejich obsah a podávají trestní oznámení či námitky podjatosti vůči osobám, které v jejich věcech rozhodují. Objemné spisy pak blokují část pracovního dne také administrativnímu personálu.

Tyto osoby bývají obvykle z důvodů výše uvedených osvobozeny od placení soudních poplatků, což jim umožňuje bez zábran v popisované činnosti pokračovat. Otázkou je, zda by zpoplatnění opakujících se podání nepřispělo k odlehčení justice.

Článek vyšel ve Sborníku Ústavu státu a práva č. 3/2011 věnovaném Organizaci soudnictví v ČR.



zpět na článek