aneb Tři desítky největších justičních hříchů
Nyní přesměrujme naši pozornost na problematiku mediální a otázku vnímání justice v očích veřejnosti:
Hříchy komunikační:
12) Nepochopení úkolů justice – soudy jsou tady zejména proto, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Alespoň tak o jejich úkolu hovoří Ústava ČR. Oproti tomu veřejnost je přesvědčena, že úkolem justice je nalézat spravedlnost. Pojem „justice“ také veřejnost často ztotožňuje s rozhodováním soudů v jednotlivých věcech. Opomíjí přitom, že justice není – jak bylo zmíněno v předchozí části – ve svém úsilí osamocena ani nestojí oddělena. Naopak by bylo lépe vnímat ji jako spojenou nádobu s policií a dalšími státními složkami či naopak jako loď, na jejíž palubě se stejně jako soudy nacházejí také státní zastupitelství a věznice.
13) Špatná komunikace směrem k veřejnosti – justice to nějak s lidmi neumí. Informace o vlastní činnosti poskytuje nerada a dobrými výsledky se příliš nechlubí. Svobodný přístup k informacím považuje za osobního nepřítele a ústupky činí až jako reakci na soudní rozhodnutí. Soudci a zaměstnanci justičních institucí jsou lidé vážní, instituce nadřazené a občan se tak při jednání s nimi cítí jako obtížný hmyz, protože i v jednací síni bývá kárán a úkolován. Soudní budovy – mnohdy krásné stavby - jsou veřejnosti téměř nepřístupné a do svých útrob pouštějí jen toho, kdo je ochoten nechat se prověřit rentgenovým okem bezpečnostních rámů. Za vstupními dveřmi do justice je vážno a není tam místo pro úsměv, vtip či dobrou náladu.
Justice sama má i další problémy v komunikaci. V mnoha případech jí chybí schopnost srozumitelně vysvětlit soudní rozhodnutí, ačkoli lidsky pojaté odůvodnění by mohlo mít zásadní vliv na akceptovatelnost rozsudku, a snížit tak množství podávaných opravných prostředků. Justiční úřední řeč je odlidštěná a plná odborných termínů. Soudce se neučí komunikovat s účastníky, aby jeho slova a důvody rozhodnutí byly správně pochopeny.
14) Nízká úroveň právního vědomí – za dnešní legislativní bouře není divu, že setrvale klesá úroveň právního vědomí. Jestliže se neustále mění katalog práv a povinností, pak zákonitým důsledkem je skutečnost, že i obecné povědomí o právu klesá. Řešením by bylo zavedení právního minima do škol – podobným způsobem, jakým vláda Jana Fischera schválila doplnění vzdělání o finanční gramotnost. Aby i prostý člověk věděl, že jeho ANO navždy platí.
15) Nesplnitelné očekávání veřejnosti – veřejnost po justici požaduje trojici služeb, které dnes rezort spravedlnosti vzhledem k výše uvedeným mantinelům nemůže poskytnout: spravedlnost, neomylnost a rychlost. Netuší, že spravedlnost je pojmem morálky, nikoli práva, a že k ní můžeme směřovat a snažit se jí dosáhnout. Jen obtížně ji však lze vynucovat normami práva. Také neomylnost je ideální stav, ale v justici – podobně jako kdekoli jinde – pracují pouze a jen lidé – dokonalí, skvělí, báječní, ale i průměrní, malí, zlostní, náladoví, omylní i chybující.
Bylo by naivní trvat na systému bez pochybení a hledat soudce, kteří chyby nikdy nedělají. Ať provedeme výběr jakýmkoli způsobem, budou soudci stejní jako my ostatní – vybavení klady i zápory, dobrými vlastnostmi i negativy, reakcemi očekávanými i nepředvídatelnými. Naopak je v pořádku, trváme-li na existenci systému schopného napravovat chyby, jak tomu je v konceptu apelačním či kasačním. O rychlosti již byla zmínka výše – jen menší část viny za průtahy totiž leží na bedrech justice – větší podíl nese nabubřelá legislativa a kroky účastníků.
16) Lidské pohnutky a iluze - ty tam jsou doby, kdy se strany obracely na soud žádajíce spravedlivé rozhodnutí či radu, jak se v dané situaci zachovat. Ačkoli veřejnost má plnou pusu spravedlnosti, možná ovlivněna nevhodným názvem spravujícího ministerstva, ve skutečnosti se účastníci či strany obracejí na soud s jediným přáním či přesvědčením: „mám pravdu a chci vyhrát nad druhou stranou, chci, aby soud můj požadavek potvrdil“. Podobně pokud je účastník se svým návrhem neúspěšný, klesá množství těch, kteří by se s negativním rozhodnutím smířili či jej jako spravedlivé akceptovali.
Naopak nejistota právního řádu a jednotné rozhodovací praxe a nízká očekávatelnost soudního rozhodnutí ve spojení s veřejně prezentovanou vírou ve finanční odškodnění přisuzované Evropským soudem pro lidská práva vedou neúspěšné účastníky k rozhodnutí: „Odvolám se, pak dovolám, pak podám ústavní stížnost, mezitím se možná změní zákon a já budu posléze úspěšný ve Štrasburku, minimálně kvůli průtahům v řízení, které sám částečně způsobím .“
17) Mediální hyenismus – média dnes vytvářejí realitu, namísto aby ji jen zobrazovala. Sdělovací prostředky všeho druhu nemají o informace pozitivního charakteru zájem, proto pokud už o justici hovoří, pak jen ve dvou souvislostech: První jsou ojedinělé excesy jednotlivců, patřičně zveličení a nadsazené. Tyto události, ke kterým v každém společenství občas dojde, jsou médii nadsazovány, jejich význam bývá zveličován a nebezpečí opakování přeháněno. Druhou zobrazovanou tváří justice je vytváření vykonstruovaných případů spojených s rozličnými typy mafií, z nichž média dovozují údajně reálný stav justice. Tak tomu ovšem ve skutečnosti není a veřejnost je těmito nepravdivými zprávami každým rokem více a intenzivněji balancována.
Bohužel toto jednání, které zřejmě není vedeno primární snahou justici poškodit, ale dosáhnout zvýšení prodeje příslušného média, je přímým viníkem klesající důvěry veřejnosti v justici. Podobný katastrofický důsledek mají virtuální bubliny vytvářené médii kolem skutečných případů.
Uměle vyvolané nebo reálné, byť zveličené kauzy pak slouží vybraným skupinám demagogů jako záminka pro zvyšování trestní represe nebo jako propaganda při prosazování nástrojů omezujících lidská práva (například skenery na letištích a v úředních budovách).
18) Kriminalizace jednání je dalším začarovaným kruhem příčin a následků. Média volají po odsouzení „velkých ryb“ údajně ovlivňujících dění v každé z lidských činností. Enormní tlak médií objevující se opakovaně a s větší intenzitou v období prázdninové okurkové sezóny anebo před některými z voleb, vytvářejí tlak na orgány činné v trestním řízení a nutí je k unáhleným zásahům proti politikům a veřejně činným osobám. Nezřídka bývají tyto osoby pod tlakem veřejného mínění, bez předchozího shromáždění dostatečného množství důkazů, leč o to hlasitěji obviňovány a výjimečně jsou i vzaty do vazby, aby po několik a měsících či letech bylo trestní stíháno potichu zastavováno a poškození se obraceli na stát s žádostmi o finanční odškodnění. Podobný efekt mají i tendence postihovat jednání, které sice není v rozporu se zákonem, tím spíš není ani postihováno trestní odpovědností, ale je nemorální nebo z pohledu většiny společnosti považováno za nesprávné.
Vedlejším důsledkem tohoto efektu je zvyšování finanční zátěže státu a zejména rozpočtové kapitoly justice, protože zproštění obvinění se pak obracejí na stát se žádostmi o náhradu způsobené škody, ušlého zisku a nově morální újmy.
19) Evropa pomocná, ale i komplikující – Evropská unie s Radou ministrů pro Justici a vnitro a v čele s eurokomisařkou bez právnického vzdělání ovlivňuje vnitrostátní legislativu navenek nepříliš viditelným způsobem, ve skutečnosti však naprosto zásadně. Před podepsáním Lisabonské smlouvy bylo zapotřebí k přijetí příslušných dokumentů a jejich bezprostřednímu dopadu do vnitrostátního práva souhlasu České republiky. Tato procedura na první pohled bránila excesům a komplikacím, které zemi mohly čekat v případě, kdy by unáhleně souhlasila s instrumentem, který by se pak ukázal jako nepřejatelný či příliš finančně náročný.
Ani tato procedura však nebyla všespasitelná, protože zásadní stanoviska příslušné země sdělují na jednáních výborů a pracovních skupin a tzv. coreperech, v nichž zasedají nepříliš vysoko postavení referenti. Tak se mnohdy stává, že skutečný dopad a s ním spojené náklady a problémy vyjdou najevo až po přijetí dokumentu. Příkladem je Směrnice o právu na tlumočení, která stanoví občanům členských států EU právo na tlumočníka v trestních věcech. Finanční dopad této směrnice byl vyčíslen ročně v milionových částkách a je jen drobnou komplikací ve srovnání s problémy procesního charakteru.
Dnes je situace mnohem děsivější: Evropská unie vysílá stále hlasitější harmonizační tendence a má v úmyslu slaďovat vnitrostátní legislativu na dosud nevídané úrovni, včetně soukromoprávních vztahů, občanského, rodinného a dědického práva. Osamocený odmítavý postoj velmi pravděpodobně nebude mít naději na získání větší podpory.
Protože se evropské problematice nebudu v tomto článku podrobněji věnovat, je třeba ještě zmínit další problém související s přijetím příslušných evropských dokumentů. Protože Sněmovna má obvykle na programu akutnější předpisy a Senát disponující velmi kvalitním Evropským výborem přijetí příslušné směrnice ve vnitrostátním právu nedoporučí, bývá Česká republika pravidelně negativně hodnocena Evropskou komisí a za přijímání předpisů po transformační lhůtě jsou jí ukládány pokuty. Záporné znaménko ve sloupci výdajů tak utěšeně roste.
Článek vyšel ve Sborníku Ústavu státu a práva č. 3/2011 věnovaném Organizaci soudnictví v ČR.