Neviditelný Pes

POLITIKA: Odklad kauzy KSČM

23.7.2011

Jedno je jisté: dvě desítky let běžící diskuse - tu intenzivněji, tu vlažněji – nad legalitou Komunistické strany Čech a Moravy, bude minimálně v příštím čtvrt roce opět lehce vzedmutější. Tedy do té doby, než do vlády dorazí nový, respektive rozšířený expertní posudek Ministerstva vnitra.

Prvou verzi, skeptickou k šanci činnost KSČM pozastavit, sice ministři prostudovali, ale po včerejšku žádají ještě další posudky odborníků stojících mimo půdu Kubiceho úřadu a teprve pak se rozhodnou, jestli podání k Nejvyššímu správnímu soudu stojí za to. Ve hře přitom není varianta KSČM úplně zakázat, jako se to stalo v případě extremistické Dělnické strany, u níž se podařilo doložit personální i názorové propojení s neonacistickými buňkami. I senátor Jaromír Štětina, jehož komise s návrhem opakovaně přišla, na zákaz komunistů nemyslí. Nicméně doufá, že by mohlo dojít aspoň k pozastavení činnosti, které by KSČM přimělo například vypustit z názvu slovo komunismus a zřejmě se také čitelněji distancovat od dědictví totalitní KSČ. Vládou prodebatovaný posudek právníků ministerstva vnitra sice říká, že kupříkladu výroky poslankyně Marty Semelové při debatě nad zákonem o třetím odboji jsou: „nepochybně značně nemravné, ve společnosti nepřijatelné a hrubě neslušné“. Ale zároveň připomíná, že Semelová nesedí ve vedení KSČM či její stínové vládě, a nejde tudíž o oficiální stanoviska strany, která dvacet let funguje v rámci demokratického právního státu a zatím nic nenaznačuje, že by se s chováním KSČM společnost nedokázala vyrovnat v rámci demokratických voleb.

Se stále opakovaným poukazem na to, že jsou čeští a moravští komunisté stranou nepřetržitě zastoupenou v českém parlamentu a několik let také v parlamentu evropském a že s nimi chtěj nechtěj kooperují ostatní partaje na různých zastupitelských úrovních, se ovšem nesmiřují jak členové senátní komise, tak mladý poslanec TOP 09 Stanislav Polčák. Ten vypracoval oponenturu vůči ministerskému posudku a říká v něm, že lze „dokázat kontinuitu současné KSČM s předlistopadovou KSČ, glorifikuje zločinný režim a její funkcionáři adorují Stalina, Gottwalda a další nepochybné propagátory násilí“. A Polčák upozorňuje na pátý článek české Ústavy, podle něhož je politický systém republiky založen na volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí. A to podle poslance KSČM nečiní.

Většina tuzemských politiků i politologů ovšem více méně dokola tvrdí, že pokusy postavit KSČM mimo jsou anachronismem, neboť tak se mělo učinit po pádu totality, kdy k tomu byla nejvhodnější doba, komunisté se ocitli ve značné defenzivě a pokud by chtěli dál existovat, museli by se od zaniklé KSČ rázně odstřihnout a transformovat v jakýsi akceptovatelnější, jak se říkávalo „moderní levicový subjekt“. To se ale nestalo, KSČM dosahovala ve volbách velmi slušných výsledků a značně jí takříkajíc otrnulo, takže se v jejím čele objevovali takřka nezakrytí neo-stalinisté. Když už jsme to dopustili, říkává se, je zbytečné a hloupé pokoušet se dodatečně o nápravu. KSČM by podle těchto hlasů stejně záhy pokračovala s mírně upraveným názvem, ale jinak totožná.

Na tom je jistě mnoho pravdy. Přesto ale není tak docela od věci nechat případ dojít ke správnímu soudu. Už proto, že ten by leccos musel jasně pojmenovat a vymezit. Nic by se tím formálně patrně nezměnilo, ale užitečné pro společenskou atmosféru by to být přesto mohlo. Zajímavé ostatně bude už to, jak se k možnosti pozastavení činnosti postaví nezávislí odborníci a jaké argumenty pro případné soudní řízení snesou. A dojdou-li i oni k názoru, že KSČM má sice řadu nechutných rysů, ale i to je třeba v demokracii překousnout, aspoň se – i když ne úplně – o legalitě KSČM přestanou vést sice vášnivé, ale vlastně neužitečné spory.

Středeční vládní odklad kauzy KSČM byl překvapující jen mírně, zdálo se totiž předem, že vůči KSČM skeptických ministrů je v kabinetu přece dostatek, včetně respektovaného seniora sboru Karla Schwarzenberga s názorem, že nechat aspoň vypracovat další expertízy neuškodí. Svým způsobem jsou zajímavé i aktuální komentáře ke kauze. Jiří Leschtina v Hospodářských novinách by byl například pro to, aby si KSČM ponechala ostudný název a neměla by jí být vlastně poskytnuta možnost získat „milosrdné mimikry“. Zatímco Jiří Pehe se v Právu pozastavuje nad tím, proč by pravice měla chtít zakázat KSČM, jejíž voliči by nejspíš přešli k sociální demokracii, která by tak získala značnou sílu a mohla postavit pravici na léta do opozice. Což je ovšem konstrukce trochu vágní, a co by skutečný zákaz se zarytými komunistickými sympatizanty učinil, není vůbec odhadnutelné.

Jinou věcí pak je, proč se ale demokratická levice, tedy ČSSD, už během devadesátých let, kdy měla v čele charismatického Miloše Zemana, nepokusila vážněji KSČM přimět k transformaci, aby tak získala akceptovatelného partnera. Pokud o tom tehdy Zeman uvažoval, a lze předpokládat, že se takovou myšlenou musel aspoň na chvíli zabývat, dost možná zjistil, že jde o stranu prakticky neproměnitelnou, a tedy nepoužitelnou. Poučit se tím nenechal později jeho následovník Paroubek a veřejně hovořil o spolupráci, když ne vládní, tedy aspoň úzké parlamentní, za niž by ovšem musel komunistům leccos postoupit. Což s velkou pravděpodobností bylo jednou z příčin Paroubkova následného pádu. Protože většina občanů se sice možná s KSČM v parlamentních lavicích jakž takž smiřuje, ale poblíž moci ji vidět ještě stále nechce. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo hned tak změnit. I přes nejrůznější a často hluboká zklamání z počínání jiných stran. Což ovšem s otázkou pozastavení činnosti KSČM už přímo nesouvisí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6



zpět na článek