Volá šéf sekretariátu – mimořádná vláda kvůli povodním v sedm večer. Aha, večeři s dětmi nestihnu. Je osm a u vjezdu do Prahy zácpa. Nechci pouštět maják, tak stojíme v koloně - aspoň stihnu prolistovat noviny. Znovu volá tisková mluvčí s tikající bombou – celostátní deník chystá na zítra otvírák (úvodní článek na titulní stránku) s informací, že jsem své kamarádce koupila z ministerských peněz Porsche a poslala ji na měsíční studijní pobyt do USA. Žádná z těch informací není pravdivá, ale v současném předvolebním boji se někomu může hodit. Vymýšlíme, jak pomluvu zarazit.
Blíží se devátá, za pár minut začíná jednat sněmovna, první bod programu je můj zákon. Problikáme do Sněmovní ulice, vybíhám schody, udýchaná usedám na své místo a snažím se uklidnit. Klid, poslanci debatují o dnešním programu. Zjevně je cosi akutnější než můj návrh, z první příčky se propadl na šesté místo. Nově se na večer zařazují pevné body. Nic se neděje, mám čas do jedenácti, aspoň si znovu přečtu úvodní slovo.
V deset ho umím zpaměti, v sobě dvě nevalné kávy, za sebou jednání s pěti poslanci, šest telefonů a deset mailů. Tisková mluvčí chce ve dvanáct živý vstup na kameru o úsporných opatřeních, budu muset zkrátit oběd s kamarádkou. Blíží se jedenáctá, poslanci jsou stále u prvního bodu. Opouštím sněmovnu a přejíždím vyhlásit ceny právnické soutěže. V autě mě zastihne redaktor z Práva a ptá se na onu připravovanou mediální kauzu s autem pro kamarádku. Vydávám prohlášení, na které jsme se dohodli ráno, a vbíhám do sálu. Další hovor – moje parlamentní zpravodajka - projednávání zákonů ve sněmovně nečekaně zrychlilo a brzy přijde na řadu můj zákon. Vyhlašování právnické soutěže musím zkrátit.
Hotovo. Sbíhám schody a sedám do auta. Je dvanáct. Živý vstup do rádia – redaktor klade jiné otázky, než které oznámil mé mluvčí. Rozmlouvám řidiči maják, ale ve sněmovně už projednávají bod přede mnou. Volám kamarádce, že oběd nestíhám. Sotva zavěsím, volá syn, že dostal jedničku z vlastivědy a že potřebuje bílé tričko. Pochválím ho, zavěsím a vbíhám do sněmovny. Výborně, stále bod přede mnou. Uklidňuji se a pročítám úvodní slovo. Stejně klidná jsem i po hodině, kdy můj bod stále nepřichází na řadu.
Jedna hodina, sněmovna vyhlašuje polední pauzu, můj bod přijde na řadu o půl třetí. Posunuji porady na čtvrtou a jdu s vedením sněmovny na oběd. Po cestě telefon – problém s datovými schránkami. Míjím restauraci, usednu na židli před ní s telefonem u ucha. Gestikulací propouštím ochránce na oběd, aby alespoň jednomu z nás nekručelo v břiše. Je půl druhé, datový kolaps jsme zažehnali. Volá šéf sekretariátu, veze mi tři podpisové knihy s poštou. Dvě stihnu podepsat, než zavolají z rádia a chtějí vyjádření k autu pro kamarádku. Zopakuji připravené a pokračuji v podepisování. Další telefon – ministryně školství prosí, zda bych za ni nevzala zítra jeden zákon v senátě. Dvě hodiny. Pošta je podepsaná, vcházím do restaurace a stihnu do sebe bleskově nalít polévku.
Půl třetí. Sněmovní sál je prázdný, strany požádaly o pauzu na schůzku poslaneckých klubů. Volám sekretářce a překládám poradu s náměstky z ministerstva do sněmovny. Sedá si ke mně šéf ústavně právního výboru a chce projednat trestní odpovědnost právnických osob. Jsou tři, sněmovna začíná jednat, náměstci čekají v předsálí. Přednáším návrh nekonfliktního zákona neočekávaje žádnou diskusi. K mému údivu poslanci zpozorní a ruce s přihláškami k diskusi se začínají zvedat. Sice ne k předkládanému materiálu, ale to nevadí, každý důvod k vystoupení dobrý, celé jednání přenášejí televizní kamery. Beru do ruky mobil a rozesílám pokyny týkající se oné spřátelené země, čtu podklady na zítřejší poradu s předsedy soudů, mailem reaguji na monitor tisku a jedním uchem se snažím poslouchat, zda vystupující poslanci neútočí na můj zákon nebo na můj rezort. V pořádku.
Pět hodin. Aktivita poslanců polevuje. Vracíme se k mému zákonu, na který tu čekám od rána. Neúspěšně. Předseda poslaneckého klubu žádá přestávku na poradu k reakci na cosi, co padlo v předchozí debatě. Půl hodiny volna.
Scházím se s náměstkem a liju do sebe čtvrté nevalné kafe. Mléko došlo, jablko zůstalo v autě, v bufetu jsou už jen chlebíčky, zákusky a jiné nezdravosti. Parlamentní zpravodajka mě upozorňuje na oko na punčoše - jsem plna vděčnosti. Utíkám si koupit jiné do parlamentní prodejny – nemají mou velikost. Tisková mluvčí volá, zda chci jít v sobotu do Otázek Václava Moravce, téma justiční mafie. Když nepůjdu, přítomní mě pomluví. Když půjdu, dopadne to špatně. Není dobrých řešení. Rozhoduji se jít. Vracím se k druhému náměstkovi a bleskurychle vyřešíme sporné věci. Pauza končí, přecházím do sálu. Poslankyně za KSČM mě spiklenecky upozorňuje na oko na punčoše. Ještě že my ženy držíme spolu. Sedám si, abych dokončila můj bod. Bohužel. Je šest a na tuto chvíli byl pevně zařazený jiný bod. Vycházím ven a pokouším se volat – operace se nedaří, spadla síť.
Je sedm, mimořádná vláda. Sněmovna ovšem jedná dál, na místě se domlouváme s premiérem a vládu posunujeme po skončení sněmovny, která si právě odhlasovala možnost jednat i po 19. hodině. Projednávání mého bodu je stále přerušeno, osm poslankyň a dva poslanci zaregistrovali oko na punčoše. Je osm, můj bod byl přesunut na zítra. Přijíždí tisková mluvčí, sděluje mi, že mám oko na punčoše a naše celodenní mediální aktivita korunována úspěchem – nepravdivý otvírák nevyjde. Tentokrát jsme se nesnažily nadarmo. Mimořádná vláda končí v deset. Volá syn, že se mu stýská. Vybíhám na chodbu a do telefonu mu zpívám ukolébavku. Ptá se, zda jsem mu koupila bílé tričko.
Venku už je tma. Vyjíždím na Plzeň a konečně prolistuju noviny. Je jedenáct. Sním o chladné místnosti a lůžku. Doma na mě čeká manžel. Otevírá láhev a do jedné povídáme. Zítra….zítra musím jít spát dřív.
20.5.2010